Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno. Zároveň tam může najít oázu opravdovosti a kontaktu, snad i citu, přikrytého nánosem suchého humoru a až obřadně zpomalené grotesknosti. Ošuntělé postavy se ve statických záběrech zvolna pohybují ošuntělými sceneriemi, s kamennou tváří trousí nenápadně legrační repliky, v každém slově hned několik přehlásek. V Kaurismäkiho filmech se dá vidět jakási retro utopie, jsou to obrazy z vysněné sféry dneška, do níž ten dnešek tolik nedoléhá. Exteriéry i interiéry jsou malebně otřískané, každý spotřebič je „vintage“, skrývané city jsou o to opravdovější. Když být ztraceni, tak stylově. A režisérovým hrdinům se to daří, jakkoli může být jasné, že ve střetu s dneškem nemohou mít velkou šanci.

Nový film Akiho Kaurismäkiho má český název Karaoke blues, jeho původní jméno ale je Spadané listy – těžko si představit něco melancholicky romantičtějšího. Ansa (Alma Pöystiová) pracuje v supermarketu, doplňuje regály. Žije sama, po večerech z rádia poslouchá dávné finské popsongy. Blbý šéf ji vyhodí, když dá prošlé jídlo bezdomovci, musí si najít nové zaměstnání, což nakonec v jejím životě může znamenat pozitivní změnu. Holappa (Jussi Vatanen) dělá pro stavební firmu, je to zábavný, jistým způsobem snad i charismatický chlapík. Má ovšem značný problém s pitím. Vyrazí s kolegou do karaoke baru, kamarád má v plánu ohromit zpěvem dámy v publiku, pro něž je ovšem příliš starý. Holappa se tam potká s Ansou, padnou si do oka, sejdou se, nedopadne to úplně skvěle. Co s nimi bude dál? Podaří se jim najít jeden k druhému cestu, navzdory překážkám a nedorozuměním? Půjde Holappa trochu do sebe a pokusí se něco se svým pitím provést? Je snadné držet Kaurismäkiho hrdinům palce při hledání odpovědi.

Karaoke blues je v mnoha ohledech starosvětský film. Už jen stopáží, v čase, kdy se mnoho z těch důležitých filmů délkou blíží ke třem hodinám nebo jejich hranici překonává, stačí Kaurismäkimu hodina a dvacet minut. I sociální cítění, jímž je film prodchnutý, je trochu retro. Příběh Ansy a Holappa mohl být napsán i v padesátých letech minulého století, staví proti sobě dravčího ducha současnosti a v něčem jistě idealizovaný svět lidí, kteří s tou současností nedrží krok, a jsou proto schopni skutečně lidského citu. Ansa i Holappa jsou v něčem anachroničtí a pohybují se v anachronických prostředích – kino, kde se hrají staré filmy, otřískaná kavárna, kde se scházejí otřískaní lidé, i ten karaoke bar má ve filmu daleko k místům, kde si dynamičtí pracovníci hlučně užívají po práci legraci. Ty lidi a místa režisér ukazuje úsporně a účinně, s tiše pobaveným smutkem i vzdorem. Jeho hrdinové jsou možná loseři a je snadné vidět v nich i skvělé společníky, na koncert té legračně toporné a přitom docela dobré dívčí kapely by s nimi člověk zašel z fleku.

Během filmu se víckrát opakuje situace, kdy Ansa slyší z rádia zprávy o počínajícím konfliktu na Ukrajině a ruských válečných zločinech. Vždycky vztekle přeladí. Je to chování, které je vlastně v rozporu s ideálem angažovaného občanství. Správné by přece bylo vyslechnout, zaujmout stanovisko a patřičným, nejlépe produktivním způsobem ho projevit. V Kaurismäkiho světě ale může být projevem angažovanosti i to neposlouchání. Třeba vychází z realistického vyhodnocení vlastního významu – jsou věci, s nimiž toho „malý člověk“, možná i skoro každý člověk, moc nenadělá. Ale v silách každého je poslouchat písničky a jinak svůj svět udržovat tichý, snažit se mít někoho rád. Co taky udělat víc pro záchranu světa...

Karaoke blues (Finsko 2023). Scénář a režie: Aki Kaurismäki, hrají: Alma Pöystiová, Jussi Vatanen a další.