Už roky mi leží v hlavě příběh Malcolma Caldwella (1931–1978), bylo by dobře, kdyby ho jednou zpracoval někdo toho schopný – já to nejsem. Je to unikátní story a zároveň v něčem univerzální, vypovídající o moderním západním člověku pozdního dvacátého a jistě i jednadvacátého století. Caldwell by skotský intelektuál a akademik, hlásil se k levici. Když se v Kambodži  dostali k moci pověstní Rudí Khmerové a nastolili neuvěřitelně krutou diktaturu, jíž v té nevelké zemi padly za oběť statisíce, spíš miliony, Caldwell je jaksi adoptoval, hájil proti „pomlouvačným kampaním“, v různých článcích racionalizoval jejich hrůzovládu a zasazoval do kontextu, oslavoval jejich veskrze domnělé úspěchy.

Dočkal se odměny. Spolu s několika málo dalšími zástupci západních médií byl režimem pozvaný na propagandistickou cestu po Kambodži, během níž diktatura prezentovala různé své „úspěchy“. Caldwell byl okouzlený a pilně si dělal poznámky. Poslední večer trávili v hlavním městě Phnompenhu, z nějž Rudí Khmerové po převzetí moci vyhnali prakticky všechny obyvatele. Pro Caldwella přijelo vládní auto, Pol Pot, Bratr číslo 1, by s ním prý rád povečeřel. Caldwell byl nadšený. Když ho kambodžští tajní po večeři přivezli zpátky, byl prý na vrcholu blaha. Jenomže pak k hotelu přijelo ještě další auto, s jinými tajnými, kteří Caldwella zastřelili. Neví se přesně proč, možná se ten nešťastný Skot stal „vedlejší ztrátou“ v mocenském boji uvnitř kambodžských bezpečnostních složek, možná šlo o něco jiného.

Rudí Khmerové na Západě nenašli moc apologetů. Postava pokrokového Zápaďana, který podobně jako Caldwell vezme za svou věc nějakého cizokrajného totalitářského hnutí, je ale docela častá. Ovšemže se podobným způsobem chovají i zapálení západní obhájci Hamásu (do té kategorie nepatří všichni, kdo zaujímají spíš propalestinské postoje). V posledních týdnech se objevilo množství textů, jejichž autoři se pokoušeli najít důvod, proč se něco takového může člověku, který třeba nemá žádnou rodinnou, náboženskou či jinou vazbu k Blízkému východu. Píše se v té souvislosti o vlivu ideologie převládající na mnohých západních vysokých školách, algoritmech sociálních sítí (zvlášť Tik Toku), takové či onaké propagandě, konformismu, jenž člověka může přivést k bezmyšlenkovitému přejímání stanovisek charakteristických pro prostředí, do nějž patří, reflexivní ztotožňování se s tím, kdo je vnímán jako slabší a jako oběť...

Na tom všem jistě něco je. V příbězích podobných tomu Caldwellovu (jistě ne v tom absurdně tragickém vyústění) se ale dá taky vidět projev nějaké logiky, která nemusí tolik souviset s podstatou věci, jejím kontextem (desetiletími konfliktu na Blízkém východě nebo jako v Caldwellově případě americkou válkou v Indočíně). Je to logika budování a vnímání identity jednotlivce. Pokud se nějaké přesvědčení stane jejím pilířem, nemůže být předmětem debaty, nebo dokonce kompromisu. Slova a skutky, jež na druhé mohou působit nesmyslně, nebo dokonce zle, se stávají přijatelnou cenou za to, aby se já nerozpadlo nebo, ještě hůře, nebylo přivedeno k sebereflexi.

Okázale prožívaná láska k neznámým lidem někde daleko taky může sloužit jako racionalizace nechuti nebo nenávisti k těm, kdo jsou nablízku. Možná někteří z dnešních obhájců Hamásu budou za pár let ochotni připustit, že něco přehnali. Troufl bych si ale odhadnout, že jich moc nebude. Člověk, který přijal nějakou takovou „víru“, může mít pocit, že se jí musí držet, nechat se jí vést do čím dál grotesknějších a někdy taky temnějších krajností – a neděje se to zdaleka jen levičákům. Ztratit schopnost vnímat a brát to jako svou velkou přednost. Na druhou stranu, třeba to za to stojí a stálo to za to i Malcolmu Caldwellovi. Možná umíral šťastný.