Tenhle týden uplynulo čtyřicet let od uvedení amerického televizního filmu Den poté, z uměleckého hlediska nijak významného díla, mimořádného ale svým dopadem. Rok 1983 nebyl moc dobrý. V Československu nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k uvolnění poměrů, a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že režimu zbývá už jenom šest let, považoval bych ho za pomatence (a asi nejen já). Disent byl zraněný hnusnou akcí Asanace, po kampani stranického tisku muselo skončit hodně tehdejších novovlnných kapel. V Praze se na jaře konal patafyzický Světový mírový kongres, na Západě se mohutně protestovalo proti rozmístění raket Pershing, jímž NATO reagovalo na rozmístění sovětských raket SS 20, považovaných za zbraň prvního úderu. Samozřejmě se protesty organizovaly v Československu, kde ovšem režim pořádal i manifestace, na nichž se pro změny vítaly „mírové“ rakety.

V Americe byl v tom roce uvedený televizní film, který se to učivo branné výchovy pokusil vizualizovat, udělat z něj součást nějakého příběhu. V den vysílání ho ve Státech vidělo sto milionů lidí, mezi nimi i tehdejší prezident Ronald Reagan, promítal se všude možně po světě. V Československu uvedený nebyl, mezinárodní krize, která ve filmu eskaluje do nukleárních úderů mezi USA a Sovětským svazem, začíná vpádem armád východní bloku do západní Evropy, což bylo pro zdejší režim z propagandistického hlediska nepřijatelné. Ale i tak ho, myslím, vidělo hodně lidí. Já taky, asi dva roky po uvedení. Dělal jsem tenkrát sanitáře v ústavu pro postižené děti, dost zvláštní místo, ale o tom třeba někdy jindy. Ta instituce dostala darem zázrak technologie – videopřehrávač. A jednou po pracovní době jsme si na něm s kolegy pustili Den poté, někdo ten film přinesl na kazetě, bůhvíkolikátá kopie se špatným obrazem. Ale stačilo to.

Den poté není žádný velkofilm, i v době vzniku to byla jen televizní, tedy levnější a ne tolik prestižní produkce, úroveň triků je z dnešního hlediska velice primitivní. Ale pořád v sobě, myslím, má nějakou působivost, spočívající třeba v tom, jak moc je v kontextu televizní zábavy beznadějný. A tenhle jeho rys publikum v době jeho vzniku vnímalo daleko silněji, v tom filmu také byly nějakým způsobem konkretizovány v něčem neurčité představy diváků o hrůzách, jež by je po vypuknutí nukleární války čekaly. Sleduje několik postav z amerického Středozápadu, především z města Kansas City, lidí, kteří se na vývoji událostí nijak nepodílejí a nemají na něj nejmenší vliv. Znepokojeně sledují zprávy, ale dál vedou svoje civilní existence, do nichž pak „naprší“ rakety s nukleárními hlavicemi. Elektromagnetický impulz, prudká radiace, světelné záření, tlaková vlna, radioaktivní spad, znáte to. A taky diváci na fotbalovém stadionu, kteří vidí, že v dálce ze sil startují mezikontinentální rakety, a uvědomují si, co to pro ně znamená, dálnice ucpaná auty, v nich lidé, kteří se na poslední chvíli snažili ujet z ohrožených měst, ale jejich vozy se kvůli elektromagnetickému impulzu zastavily a oni teď vidí, jak se nedaleko zvedá hřibovitý oblak. A stěny z plamenů, stíny vypálené do zdí, domy sfouknuté tlakovou vlnou. Hrstka přeživších se pokouší něco dělat, ale společnost ani stát už neexistují a lidé se chovají podle toho, ztracenci bloudí nekonečnou pustinou, všichni mají nemoc z ozáření, prezident pronáší burcující řeč a ujišťuje, že dojde k obnově, ale všem musí být úplně jasné, že nic takového nikdy nepřijde, že už je konec.

Ty obrazy člověk táhl dál, v pozměněné podobě se mu mohly vracet třeba ve snech nebo v záchvěvech strachu, když se objevily zprávy o možném zhoršení mezinárodní situace. Ten strach sdílelo hodně lidí na obou stranách železné opony, ty obavy byly taky mocensky manipulované, využívané a zneužívané, ale v myslích těch, kdo jimi trpěli, byly taky reálné, staly se součástí skutečnosti jejich vnitřního světa, součástí příkrovu strachu, pod nímž se zdejší společnost dusila. Už je to dávno. Anebo jak se to vezme...

Hodně kluků a holek starých, jako jsem byl já, když jsem viděl Den poté, taky má v hlavách obrazy hořícího světa, umírajících lidí a přeživších, jejichž jedinou perspektivou je beznaděj. Důvodem není válka, ale klimatická změna. Nechci teď řešit, jestli jsou příčiny těch obav srovnatelné, jestli ty obavy jsou odůvodněné, jestli jsou někým manipulované a zneužívané, jestli způsob, jímž je ti lidé vyjadřují, něčemu napomáhá, jestli je, nebo není destruktivní, především vůči nim samým. Důležitá věc je, že tu hrozbu vnímají a prožívají jako reálnou, že ty obavy jsou, stejně jako před čtyřiceti lety, součástí nějaké jejich vnitřní skutečnosti, spoluutvářejí jejich vnímání budoucnosti. Někteří z nich často říkají, že právě tahle perspektiva je důvod, proč je jejich generace svým údělem ojedinělá. Starší jejich slova a chování třeba právem vnímají jako zmatené, mohli by si ale vzpomenout, že sami kdysi prožívali v něčem podobný strach. A že táhnout ho s sebou může být hodně tíživé, že se do člověka může zažrat. Nevidět v nich „exoty“, nebo ne jenom je, ale nějakou verzi sebe sama. Člověka, v jehož hlavě někde vzadu hoří svět. Starého známého.