Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Taky to rádio v hospodě můžete vypnout

Zkusím dnes být trochu pozitivní, nepomlouvat jenom pořád a přijít s praktickým řešením diskutovaného problému, nepěstovat negativistickou, ba nihilistickou paušální kritiku a přijít místo toho s kritikou konstruktivní. Konstruktivní kritika! Zjištění, že tenhle výraz tolik oblíbený mezi bolševickými byrokraty se po desetiletích dočká „revivalu“, opětovného neironického užívání, je jeden z mnoha drobných důvodů, jimiž mne dnešek přivádí k úžasu. No nic. Jde o hudbu. Podražila totiž.

Odvaha versus šaškárna

V trestaneckém táboře v jamalsko-něnecké oblasti zemřel Alexej Navalnyj, mezinárodně nejznámější představitel protiputinovské opozice v Rusku a politický vězeň. Podle úřadů byla příčinou krevní sraženina, to vysvětlení se z dobrých důvodů setkalo s apriorní nedůvěrou. A navíc to základní ani nemůže být zřejmější – Alexeje Navalného zavraždila ruská moc, která ho do tábora poslala (poslední rozsudek byl na devatenáct let), odsoudila ho v procesu, jenž neměl co dělat s právem.

Rockstars táhnou do války

V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.

Událost neudálost v Kremlu

Empatizovat ze Západu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, prosazovat ve veřejné debatě pochopení pro záměry Moskvy a způsob, jímž je naplňuje, je hodně nevděčná rachota. Kdo se do ní pustí, může si být jist, že empatie a pochopení (pokud tedy zůstaneme u těch jaksi čistších emocí a motivů) potečou jenom jedním směrem, že loajalita nebude oboustranná, že když přijde na věc, na jejich zájmy nikdo hledět nebude, že bez ohledu na lichotky a pocty na ně bude vždy pohlíženo jako na nástroje.

Ceny za správné smýšlení

Koncem minulého týdne se udělovaly Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce, dříve se udělovaly tvůrcům do pětatřiceti let, letos poprvé bez věkového omezení. Laureáti byli vyhlášeni tři, dle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karin Kottové jsou to všechno umělci, „kterým není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby. Ať už je to třeba gentrifikace městského prostoru, developerismus, takzvaná ženská práce, nebo herní prostředí a jeho stereotypy.

Trapní a prokletí

V situaci, kdy nějaká skutečná ojedinělost či novost jsou vzácné, ale může zapůsobit o to silněji, setká-li se člověk s dílem, které skutečně nové a ojedinělé je, a to dokonce v takové míře, až je těžké ho popsat v nějakém tradičním výkladovém rámci (například ideologie). Uniká a znejišťuje. Mezi taková díla patří desetidílná minisérie The Curse (Kletba) vytvořená Nathanem Fielderem a Bennym Safdiem, v Česku v nabídce streamovací služby SkyShowtime.

Opatrně s těmi horory!

Jistě se dá pochopit, že na tak strašnou událost, jako bylo vraždění na filozofické fakultě v Praze, lidé jako jednotlivci i jako představitelé institucí reagují v něčem přecitlivěle, že třeba vnímají jako potenciálně nebezpečné věci, nad nimiž by se dřív nepozastavovali a podobně. Že vnímají jako prioritu zabránit tomu, aby se taková událost opakovala. Zároveň ale doufám, že ta přecitlivělost bude jenom přechodná, že se nestane novou normou.

Dvacet let s Facebookem

V neděli to bude dvacet let od začátku naší éry, čtvrtého února byla spuštěna sociální síť dnes známá jako Facebook. Je to už dávno. Ale uvědomí-li si člověk míru změn lidského chování a všemožných sfér lidské existence, kterou sociální sítě přinesly, je to „jenom“ dvacet let. Ty začátky byly, svým způsobem, hezké. Dnes se o sociálních sítích debatuje především ve vztahu k tomu zlému, co přinesly – od různých pro ně specifických forem zločinu přes „těžení“ a zneužívání dat uživatelů po velmi pravděpodobný destruktivní dopad na duševní zdraví především mladších uživatelů,

Sen o občanské válce

Dálnice ucpané auty s rodinami, které prchají z amerických měst, vojenské helikoptéry útočící na Bílý dům, uniformovaný ozbrojenec klade skupině novinářů v civilu otázku „Co jste za Američany?“ a je zřejmé, že na odpovědi závisí jejich život. Podobných dráždivých a pro někoho i zneklidňujících obrazů je plný trailer k filmu známého sci-fi tvůrce Alexe Garlanda Občanská válka, do kin by měl přijít někdy na jaře. Zasáhnout publikum se autorům nepochybně podařilo, došlo k tzv. rozpoutání debaty. Představa občanské války mezi Američany totiž některým z nich přišla nepříjemně reálná, tak reálná, že považovali za nevhodné, aby byla využívaná pro zábavu, byť třeba inteligentní, na základě traileru těžko usuzovat.

Úloha „dezoláta“ v tuzemském diskurzu

Možná by ještě šlo zpětně dohledat, kdo ten výraz použil jako první. Chytil se ale náramně. „Dezolát“. Je to dobře vymyšlený termín, široce srozumitelný. Člověk – „dezolát“ zřejmě má být něco jako budova v dezolátním stavu, tedy pořád ještě budova, ale značně sešlá, taktak plnící svoje základní funkce a potenciálně hrozící zřícením.

Publikum fascinují vrazi. Má se tomu vycházet vstříc?

Nepřispívá zábavní průmysl k fascinaci vrahy a jejich zločiny? A proč o nich vůbec vyprávět. Redaktor Týdeníku Echo o tom mluvil s Tomášem Feřtkem, televizním dramaturgem, Tomášem Hrubým, producentem a spoluscenáristou nového filmu Manželé Stodolovi, Janem Buštou, autorem filmu á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN a s Matějem Metelcem, komentátorem a redaktorem čtrnáctideníku A2.

Odvážná hra na jistotu

O filmu Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose se píše a mluví jako o filmové události sezony. Co se vymyká nivelizované většinové produkci, ukazuje něco nečekaného a nevídaného a neomezuje se nějakou předběžnou opatrností. Lanthimosův snímek už vyhrál prestižní festival v Benátkách, dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama, očekávají se ceny ještě významnější, zvlášť pro představitelku hlavní role Emmu Stoneovou, jejíž výkon je popisován jako nejenom skvělý, ale také vskutku odvážný.

Poplach v Barbielandu

Začátkem tohoto týdne byly vyhlášeny nominace na letošní Oscary. Nevzbudilo to veliké vzrušení, ceny americké Akademie dlouhodobě zápasí s poklesem zájmu publika a vůbec relevance. Zvětšenou míru pozornosti nominacím – alespoň ve virtuálním světě – zajistil „skandál“. Mezi vícekrát nominovanými filmy je i snímek Barbie režisérky Grety Gerwigové, má šanci na celkem osm Oscarů včetně toho nejdůležitějšího – ceny pro nejlepší film. I tak se ale – dle mnohých publicistů a angažovaných diváků – stal obětí veliké křivdy.

Čas není na ničí straně

Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, z níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou.

Na Tarkovském v Palachově týdnu

V těchto dnech roku 1989 v Praze probíhal tzv. Palachův týden, série protirežimních demonstrací k výročí sebeupálení Jana Palacha. V normalizačním Československu do té doby nevídaný úkaz, režim na něj také reagoval na tehdejší poměry ostře, v jeho sdělovacích prostředcích se objevovala skutečně hnusná propaganda, zatýkalo se, vyhrožovalo se. Když se člověk tehdy v centru Prahy nadechl, mohl sice ucítit závan slzného plynu, ale především pocit, že něco je ve vzduchu.

Tragikomický sen o „cancel culture“

Dnešní doba se může zdát rezistentní vůči filmové satiře. Ne že by nevznikala, některá satirická díla jsou dokonce velice úspěšná. K satiře by ale měla patřit i nějaká míra nebezpečnosti. A to pro obě strany. Pro autora, který může něco přehnat, nebo si prostě jen trochu moc troufnout, a postavit tak publikum i svět filmového průmyslu proti sobě. A také pro diváka, který do kina vyrazí za příjemnou zábavou, místo toho tam sleduje, jak si z něho dvě hodiny střílejí, a odchází s pocitem, že v sále dostal pár facek.

Magická síla mlčení a její limity

Je-li společnost nečekaně a poprvé konfrontována s něčím strašlivým a zlým, těžko od ní čekat, že na to bude reagovat jaksi uměřeně, střízlivě a věcně. Vlastně by to bylo až zarážející, kdyby vykloubená realita byla přijata kontrolovaně, vyváženě, nevykloubeně. Z toho hlediska je úplně pochopitelné, že reakce české společnosti na hromadnou vraždu na pražské filozofické fakultě byla v něčem překvapující. Projevilo se to také ve vztahu k médiím. Oprávněný požadavek, aby sdělovací prostředky o tom zločinu referovaly s respektem vůči citům pozůstalých a dalších lidí.

Další „bitva o humor“

Humor je krvavě vážná věc, zdá se. Alespoň soudě podle debat, které se tu o něm čas od času vedou. Nedávno ve zdejších médiích a na sociálních sítích proběhla už bůhvíkolikátá repríza toho sporu. Tentokrát ji inspirovala rozhlasová debata mezi výtvarníkem a někdejším učitelem na pražské umprum Jiřím Černickým (odešel ze školy mimo jiné kvůli tomu, že před studenty je podle něj už nemožné mluvit svobodně) a redaktorkou A2larmu a studentkou Magdalenou Duškovou.

Když svět končí z dohledu

Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.

Bezpečnost vyhrává nad svobodou. Už dlouho

Po strašných zločinech, jako bylo vraždění na FF UK, se často apeluje na to, aby nevedly k zásadní změně života společnosti, aby logická snaha zabránit tomu, aby se něco podobného už neopakovalo, nevedla k tomu, že se dominantními organizačními principy společnosti stanou strach a paranoia. Bezpečnost nesmí být posilována na úkor svobody, zaznívá často. „... jako společnost musíme především překonat strach. Nemůžeme si nechat vzít radost ze života a naději v lepší časy. (...) Můžeme zlepšit zákony, kontroly a opatření, ale nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody,“ řekl prezident Pavel.

Vyléčit svět z „nemoci života“

Události jako vraždění na Filozofické fakultě UK představují pro společnost také děsivou otázku. Není možné ji „vymlčet“, nějak se jí vyhnout, protože nepodléhá naší vůli, bude tu nezávisle na našem rozhodnutí, jak se k ní postavit. A ve dnech bezprostředně následujících chtějí lidé slyšet odpovědi. Nejlépe takové, které by tu děsivost nějakým způsobem zkrotily, proměnily ve srozumitelný řetěz příčin a následků, který je pak možné analyzovat a na tom základě pak navrhovat různá řešení, pochopit, kde, v čem a kdy se stala chyba.

Vstříc „strašnému roku“?

Skončivší rok 2023 byl hrozný a není moc důvodů věřit, že by ten, který před pár dny začal, mohl být o moc lepší. V zásadě takový celkový dojem mohl člověk získat z „prorockých“ textů, jichž se touhle roční dobou vždycky urodí víc než dost, v podstatě stejně působila i mnohá vyjádření „neexpertů“ na sociálních sítích i jinde.

Příběh hromadné vraždy je vždycky vyprávěný od konce

Obraz události, jako byla hromadná vražda na pražské filozofické fakultě, si lidé jako jednotlivci i coby společnost sestavují z fragmentů, které postupně skládají do nějakého příběhu. Dělá se to tak odedávna a má to také smysl, příběh je skvělý způsob, jak zachytit svět a člověka v něm, ukázat třeba i to, co se vzpírá analytickému či vůbec racionálnímu popisu. Je potřeba se – aspoň v nějaké míře – shodnout na příběhu toho zločinu a příběhu jeho pachatele. Ve vztahu k těm příběhům jsme publikum i vypravěči. To vyprávění samo ale probíhá specifickým způsobem.

Muži za pultem: Tak trošku poť tu krev, ne? Echo má nový podcast

Muži za pultem. Echo má nový kulturní podcast v hlavní roli s Ondřejem Štindlem a jeho přáteli. Slova nehledaná, názory silné. Knihy, filmy, písně a řeči. Ponor a přesah zaručeny. Muži za pultem si v pilotním díle lámou hlavu nad tím, jestli má kulturní publicistika být „empatická“, snaží se tu empatii projevit sami, ale moc jim to nejde. Mluví i o traumatu, především ve vztahu k nově vydanému knižnímu rozhovoru s Nickem Cavem. Vyslechnou píseň, zaslzí při vzpomínce na zvěčnělého Shanea McGowana, prohodí pár slov o fotbale.

Tóny pro přelom roku

Krátce před změnou letopočtu se redaktor Týdeníku Echo ohlíží za hudební produkcí posledních dvanácti měsíců, aby z ní vybral tituly hodné doporučení širšímu publiku. Ten výběr je zcela subjektivní, možná nejvíc odpovídající potřebám stárnoucího ucha, které zatoužilo po mírném osvěžení. Město Asheville v Severní Karolíně není zrovna výrazné kulturní centrum, nedoneslo se mi ani, že by bylo výrazné čímkoli jiným. Ale hudební scéna je tam zřejmě silná, letos tam vznikly dvě výborné desky, hrají na nich z větší části titíž lidé.

Zpráva o našem vkusu: nic než průměr

Stávkující hollywoodští scenáristé se domáhali mimo jiné i toho, aby streamovací společnosti zveřejňovaly údaje o tom, jak jsou programy z jejich nabídky sledovány – úspěch u diváků totiž nemívá žádný vliv na to, jak jsou autoři zaplaceni. I tenhle požadavek se jim podařilo prosadit.

Válka na Ukrajině a ve virtuálním světě

Válka na Ukrajině se nevyvíjí dobře, alespoň z hlediska člověka, který by si přál, aby z ní Putinovo Rusko nevyšlo jako vítěz. Dlouze a s lehkými nadějemi ohlašovaná ukrajinská ofenziva velké výsledky nepřinesla, iniciativa je v těchto dnech, zdá se, na straně Rusů. Tomu často odpovídá i tón zpráv o válce na Ukrajině a způsob, jímž se o konfliktu debatuje na sociálních sítích. Ještě nedávno dominantní nadšení vystřídaly značné chmury, u některých ještě okořeněné škodolibým, „já vám to říkal“.

Elon Musk – král pozornosti

Elon Musk je král pozornosti, přitahuje ji a jistým způsobem i ovládá. Je to člověk, který je na velkém kuse světa pozorně sledovaný. Někteří z těch pozorovatelů v něm vidí hrozbu, kombinaci stereotypů zlovolného miliardáře a šíleného vědce. Aby naplnil svoje temné záměry, zmocnil se významného globálního média a systematicky pracuje na tom, aby z něj udělal stoku plnou lží, urychlil a umocnil jejich šíření, aby tak otrávil mysli stamilionů.

Novější články Starší články