Zkusím dnes být trochu pozitivní, nepomlouvat jenom pořád a přijít s praktickým řešením diskutovaného problému, nepěstovat negativistickou, ba nihilistickou paušální kritiku a přijít místo toho s kritikou konstruktivní. Konstruktivní kritika! Zjištění, že tenhle výraz tolik oblíbený mezi bolševickými byrokraty se po desetiletích dočká „revivalu“, opětovného neironického užívání, je jeden z mnoha drobných důvodů, jimiž mne dnešek přivádí k úžasu. No nic.

Jde o hudbu. Podražila totiž. Ze zpráv se mi doneslo, že pověstná OSA zvedla o něco málo přes deset procent poplatky za pouštění hudby v restauracích a barech. Majitelé těchto restaurací a barů tomu jsou velice neradi, někteří z nich to dokonce označují za ohrožující pro svou živnost. A právě k nim směřuje moje doporučení. Nezní ani „svolejte demonstraci před sídlo OSA“, ani „vylobbujte v parlamentu zrušení ochranného svazu“, ani „zablokujte centrum Prahy... něčím“.

Nepovažuji se za radikála, puristu, který je z principu proti tomu, aby kdekoliv hrálo cokoliv (i takoví se najdou). Například jukebox má určité demokratické kouzlo. Člověk se snadno smíří s příšernou písničkou, pokud ví, že sdílí místnost s někým, komu udělala radost. A navíc, kombinace různých vkusů mezi návštěvníky hospody může vést k pozoruhodným i bizarním kombinacím a v pozdějších hodinách třeba i k nečekaným erupcím bratrství a sesterství.

Jistě se nedá nic namítat proti tomu, když v hospodě hraje hudba jaksi odpovídající jejímu stylu a klientele. Nebudu z těch malicherných, kdo si budou stěžovat, že v metalácké putyce řve metal. A v zásadě i snesu, pokud hudbu vybírá obsluha a činí tak s alespoň minimální pečlivostí. Ale co snášet omítám a proti čemu bych bojoval, věděl-li bych jak, je outsourcování výběru hudby na software ve studiu nějaké rozhlasové stanice, jejímž estetickým ideálem je bezbarvá a veskrze nijaká bezduchost. „Hudba, která vám vyrve páteř,“ definoval tento žánr můj oblíbený autor Justin Smith. Já si totiž nechci nechat vyrvat páteř. A zvlášť zavrženíhodné jsou všelijaké ty předpřipravené výběry rádoby elegantních zvuků, na něž lze narazit v tzv. lepších restauracích, často se jedná o podivné tracky sestavené do mnohahodinových playlistů předpřipravených na Spotify, simulakrum hudby, jež by člověku mělo zkrátit čekání na simulakrum jídla. Jestli si OSA za podobnou produkci přirazila deset procent, je to málo.