Je-li společnost nečekaně a poprvé konfrontována s něčím strašlivým a zlým, těžko od ní čekat, že na to bude reagovat jaksi uměřeně, střízlivě a věcně. Vlastně by to bylo až zarážející, kdyby vykloubená realita byla přijata kontrolovaně, vyváženě, nevykloubeně. Z toho hlediska je úplně pochopitelné, že reakce české společnosti na hromadnou vraždu na pražské filozofické fakultě byla v něčem překvapující. Projevilo se to také ve vztahu k médiím.

Oprávněný požadavek, aby sdělovací prostředky o tom zločinu referovaly s respektem vůči citům pozůstalých a dalších lidí, do jejichž životů vraždění drasticky zasáhlo, na nějakou dobu přerostl – také kvůli polarizující a sudičské povaze debaty ve virtuálním světě – do jakéhosi morálního imperativu o mnohém mlčet. Opíral se o trojí zdůvodnění, všechna svým způsobem sporná.

Mlčení také mělo být formou vzdoru a svým způsobem i trestu. Jeho smyslem bylo odepřít vrahovi naplnění jeho záměrů. Nedopřát mu temnou proslulost, po níž toužil a která ho měla v nějaké míře i motivovat. Opět pochopitelná úvaha, navíc v řadě podobných případů ta hérostratovská touha hrála výraznou roli. Není ale vůbec jasné, jestli tomu tak bylo i v tom pražském. Po vrahovi, zdá se, nezůstala digitální stopa (v opačném případě by se o tom už vědělo), nejsou známky toho, že by chtěl aktivně budovat taky nějakou svou hnusnou legendu, že by usiloval o proslulost, o to, zanechat nějaké „poselství“ (opět – už by to bylo známo).

To mlčení mělo být také jaksi léčivé – nejenom ve vztahu k obětem a dalším, které ten zločin traumatizoval. Nemálo lidí ho vnímá jako svého druhu tvůrčí akt, s jehož pomocí společnost vytváří svou paměť a je odhodlána zabránit tomu, aby ji svou přítomností kontaminoval hromadný vrah. Zase. Nepochybuji o ušlechtilosti takových záměrů, jakkoliv jejich vynucování na sítích bylo někdy dost vulgární a hrubé, především vůči novinářkám z různých redakcí (příznačné). Vyjadřují ale také značné přecenění možností člověka jako uvědomělého tvůrce paměti, ať už individuální, nebo kolektivní.

Existují věci, které bych si raději nepamatoval, kdyby to šlo. Tahle moje tužba ale nemá žádný vliv na to, jak vzpomínám, co z minulosti se mi vybavuje, někdy třeba i nečekaně. A je ještě daleko víc věcí, jež bych si pamatovat chtěl, ale z mojí paměti se už nějak vytratily. A taky mám – stejně jako všichni ostatní – v hlavě spoustu vzpomínek tak či onak zkreslených, některé asi i smyšlené. Rozhodně se nepovažuji za nějakého inženýra či editora vlastní paměti. A nemyslím si, že na celospolečenské úrovni to probíhá nějak zásadně jinak či že média mohou sloužit jako kurátoři paměti, nanejvýš nějaké její v čase se proměňující „oficiální verze“. A i to jenom v omezené míře.

Na téhle představě, která jistě vyjadřuje pochopitelnou a z potřeby po spravedlnosti vycházející touhu, je i cosi velice dnešního. Nějakým způsobem reflektuje taky vnímání člověka jako tvůrce sebe sama, schopného i sebe nějak přeprogramovat. A také nějak souzní s principy „pozornostní ekonomiky“, v níž žijeme a která každého učí, že jeho pozornost je ta nejdrahocennější komodita na světě, získat ji je ten největší dar a odepřít vrcholný trest.