Humor je krvavě vážná věc, zdá se. Alespoň soudě podle debat, které se tu o něm čas od času vedou. Nedávno ve zdejších médiích a na sociálních sítích proběhla už bůhvíkolikátá repríza toho sporu. Tentokrát ji inspirovala rozhlasová debata mezi výtvarníkem a někdejším učitelem na pražské umprum Jiřím Černickým (odešel ze školy mimo jiné kvůli tomu, že před studenty je podle něj už nemožné mluvit svobodně) a redaktorkou A2larmu a studentkou Magdalenou Duškovou. V debatě došlo také na rozdílné vnímání humoru mezi generacemi, Magdalena Dušková k tomu řekla: „My jenom nechceme, aby se humor dotýkal jiných lidí, aby působil jiným lidem nějaké špatné pocity. A podle mě existuje humor, který nikoho neuráží. A existuje humor, který se nevozí po druhých, ale je prostě vtipný, protože je vtipný. A o takový humor bychom měli usilovat.“

Vyvolalo to množství reakcí, debaty dál inspiroval nový stand-up známého britského komika Rickyho Gervaise, známého kritika „woke“ tendencí. Spor to byl místy vášnivý, nemá ale význam ho podrobněji rekapitulovat. Byla to jedna z těch starých známých zuřivých hádek.

Ovšemže v tomhle sporu nejsem neutrální, nejenom z generačních důvodů. Snahy vytvořit nějakou novou a lepší legraci mi připadají – přinejlepším – dost legrační. Ale zjevně došlo k tomu, že argumentace „mojí strany“ není zrovna účinná, nevšiml jsem si, že by vedla k něčemu jinému, než že se ta druhá strana zatvrdí (v opačném směru to funguje stejně). To je jistě dané povahou sporů ve virtuálním světě, v něm skoro nikdo nikdy nepřesvědčí nikoho, proto se přece nevedou. Ale zkusit to člověk může. Takže: Netvrdím, že humor vždycky stojí mimo veškeré morální kategorie, jistě existuje „legrace“, jež může ublížit – a je tím taky motivovaná. Kdyby přestala existovat, třeba bychom o nic nepřišli. Ale vyžadovalo by to nějakou cenu. Protože humor, podobně mnoho jiných věcí, z nichž se skládá život a vyjadřují ho, není regulovatelný tímhle způsobem. Tedy usilovnou kontrolou vyjadřování ostatních a jejich domnělých dopadů na psýchu toho či onoho (především moji), neustálým dotazováním se, zda je to či ono správné a přípustné, prioritizací pocitů, z nichž se stává nenapadnutelné měřítko. I kdybych připustil, že víra v to může být jaksi upřímná a není jenom racionalizací pro touhu po moci, fungovat to takhle nebude.

Dohled nad komunikací a potlačování té „nesprávné“ velmi pravděpodobně nepovede k tomu, že ta „nesprávná“ zmizí a o to víc bude té správné. Ale že jí bude míň celkově. Soustředění na eliminaci rizika vede k nadvládě průměru, urputná snaha o potlačení nejhoršího může hodně ztížit nebo třeba i znemožnit vznik něčeho skutečně dobrého, třeba i vrcholného. Protože humor ve svojí nejvyšší formě je – stejně jako mnoho jiných věcí, které dělají život životem – z podstaty věcí riskantní.