Válka na Ukrajině se nevyvíjí dobře, alespoň z hlediska člověka, který by si přál, aby z ní Putinovo Rusko nevyšlo jako vítěz. Dlouze a s lehkými nadějemi ohlašovaná ukrajinská ofenziva velké výsledky nepřinesla, iniciativa je v těchto dnech, zdá se, na straně Rusů. Tomu často odpovídá i tón zpráv o válce na Ukrajině a způsob, jímž se o konfliktu debatuje na sociálních sítích.

Ještě nedávno dominantní nadšení vystřídaly značné chmury, u některých ještě okořeněné škodolibým, „já vám to říkal“. Zaujetí nemála z internetových bojovníků, amatérských zpravodajců a zapálených obhájců dobrých věcí je navíc dnes plně soustředěno na válku v Gaze.

„Současná chmurami prodchnutá debata je realističtější než nadšená vítězosláva uplynulých dvou let, ale dá se chápat spíš jako výsledek dynamiky sociálních sítí než situace na bojišti. Ve svém úsilí získat podporu západní veřejnosti a politiků Ukrajina mohutně využívala aktivismu na sociálních sítích způsobem, který jsme předtím u vlád v době války nikdy neviděli. Jestli to ukrajinské věci nakonec pomohlo, není jisté. Boje online stoupenců na virtuálním bojišti, kteří mají ke konfliktu parasociální vztah, napomohly zastřít dynamiku války v reálném světě.“

Ukrajina po začátku války tu masivní online ofenzivu nutně potřebovala. Nejenže musela získat „srdce a mysl“ lidí na Západě, ale musela toho dosáhnout mimořádně rychle. Západní lídři i veřejnost v týdnech předcházejících válce očekávali velice jednoznačné a velice rychlé ruské vítězství, Ukrajina nutně potřebovala ten pohled naprosto změnit. To, že se ukrajinským obráncům podařilo ruský útok zastavit a okupanty z mnoha míst vytlačit, mohlo působit až jako zázrak. Jenomže pro „zmlsané“ západní publikum se tak zázrak stal jakousi normou, očekávalo tak další a další, a když nepřicházely, mohlo se u někoho dostavit zklamání.

To online nasazení jistě přineslo i mnohé nesporně pozitivní výsledky – všechny ty sbírky a dary, v Česku třeba jistě pomohlo nastolit vstřícnou atmosféru vůči přicházejícím ukrajinským uprchlíkům. Virtuální svět si ale válku jistým způsobem přivlastnil, zpracoval ji stejným způsobem jako jiné „kauzy dne“. Udělal z ní potravu diskurzu, v němž tou nejvyšší hodnotou jsou libé pocity účastníků, jejich potřeby natřít to druhé straně a dohlížet nad kázní ve vlastních řadách.

Podobně jako v jiných online střetech mohl v účastnících vzbudit třeba i ne úplně vědomý dojem, že virtuální bojiště je tomu reálnému v něčem nadřazené, že má schopnost hmotnou skutečnost nějak formovat. Že se situace na reálném bojišti nějak přizpůsobí jejich přestřeleným očekáváním, jejich požadavkům na jasné a rychlé vyústění. A je pravda, že zkušenost online lidí s „přeléváním“ virtuálního světa do skutečnosti ta očekávání mohla posilovat, činit je zdánlivě oprávněnými.

Jenomže realita obecně, a ta válečná možná zvlášť, bývá vůči online „diktátu“ většinou imunní. Válka bude dál nepřehledná, krvavá a vlekoucí se bůhvíkam, asi k vítězství, jehož parametry je ale těžké přesně stanovit a jehož cena bude strašlivá, ať už ho dosáhne kdokoliv. Na přáních a očekáváních, nadšení i chmurách online publika vůbec nezáleží. Mělo by si na to zvyknout.