O filmu Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose se píše a mluví jako o filmové události sezony. Co se vymyká nivelizované většinové produkci, ukazuje něco nečekaného a nevídaného a neomezuje se nějakou předběžnou opatrností. Lanthimosův snímek už vyhrál prestižní festival v Benátkách, dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama, očekávají se ceny ještě významnější, zvlášť pro představitelku hlavní role Emmu Stoneovou, jejíž výkon je popisován jako nejenom skvělý, ale také vskutku odvážný. Ne že by na tom všem nebylo něco (v případě Emmy Stoneové třeba i dost) pravdy. Stejně tak se ale dá říct, že apel Chudáčků spočívá v tom, že předpokládanému publiku vychází vstříc, jeho provokativnost nepřekračuje určitou mez, dokáže divákovi říct, co chce slyšet, a navodit přitom dojem, že říká něco nového.

Má znaky umění, jež „pobuřuje měšťáky“ a určitý segment dnešního měšťáctva zároveň hladí po srsti. Netvrdím tím, že je Lanthimosův film vykalkulovaný nebo pokrytecký, Chudáčci svým tématem i způsobem jeho zpracování zapadají do režisérovy dosavadní tvorby, vyjadřují téma, jež je dlouhodobě jeho. Tvrdím jenom, že spíš než aby dobu překračoval nebo z ní vybočoval, je snímek jejím v něčem charakteristickým produktem, místy invenčním způsobem artikuluje zeitgeist.

Yorgos Lanthimos se v první dekádě tohoto století stal hvězdou „divné řecké vlny“, točil fantaskní, surreálné a značně černé filmy na pomezí žánrů. Nezřídka se odehrávaly ve světě, kde se tvrdě vyžadují nějaká absurdní pravidla. Byl velice úspěšný na festivalech, mezinárodně se etabloval a začal točit anglicky mluvené filmy, smutně absurdní sci-fi Krab, hororovou variaci na řeckou tragédii Ifigenie, film Zabití posvátného Jelena. Velmi úspěšný byl jeho šest let starý film Favoritka, v němž zazářila Olivia Colmanová coby anglická královna Anna; fiktivní světy řízené groteskními a absurdními pravidly nahradil v podobném duchu vykreslený anglický dvůr.

Dějištěm Chudáčků je rovněž Anglie, respektive jakási její fantaskní verze, trochu surreálná, trochu steampunková, v něčem upomínající na fantastiku přelomu devatenáctého a dvacátého století. Následují spoilery. V Londýně žije Godwin Baxter (Willem Dafoe), „šílený vědec“, prominentní lékař doživotně poznamenaný experimenty, jež na něm prováděl jeho otec. Domácnost s ním sdílí i jeho dobrosrdečný asistent McCandles (Ramy Youssef), jeho úkolem je sledovat vývoj bytosti jménem Bella (Emma Stoneová) – mladé ženy, která vznikla oživením mrtvého těla, do něhož byl vložen mozek malého dítěte (nebo tak nějak). V dospělém těle tedy přebývá batolecí mysl, která svou tělesnou schránku teprve musí zrychleně dohnat. Pochopitelně se to neobejde bez značně bizarních, pro někoho možná šokantních momentů – na plátně sleduje světoznámou herečku, která značně odbržděným způsobem předvádí tvrdohlavé batole a později třeba taky děcko uvědomující si svoji sexualitu a bez ostychu také uspokojující svoje tužby. Bella je Godwinem držena v izolaci, propadne jí ale světácký proutník Duncan Wedderburn (Mark Ruffalo), z Godwinova domu ji odvede a Bella po jeho boku poznává Lisabon, prostředí drahé výletní lodi pro horních deset tisíc a později i život v pařížském nevěstinci. Mentálně se rychle vyvíjí, ten svět, který se před ní otvírá, ale neustále shledává absurdním. Jeho pravidla pro bytost, jež do něj přišla zvnějšku a jaksi nepoznamenaná, nedávají vůbec smysl. Lidem krutě komplikují život, třeba ten sexuální. Místo aby si člověk bez problémů užíval, je spoutaný opresivními normami a archaickými hierarchiemi, jež posilují to nejhorší v něm. Bella se vrátí do Londýna a zařídí si život spolu s blízkými podle vlastních pravidel.

V Lanthimosově filmu je mnoho výborných jednotlivostí. Kameraman Robbie Ryan ho snímá v nezvyklém formátu 1 : 1,66 a často nezvyklou kombinací materiálu a optiky. Výprava (Shona Heathová, James Price) je působivá a bohatá, některé repliky ve scénáři (Tony McNarmara podle knihy Alasdaira Graye) jsou velice vtipné. Emma Stoneová v hlavní roli je skutečně kamikadze, nejenom že dobře hraje, ale nebere ohled na to, že by svým počínáním v některých scénách třeba mohla ohrozit svou hvězdnou image. Výborný je i Mark Ruffalo jako představitel bonvivána Wedderburna, který se po boku Belly postupně mění v utrápeného a permanentně dotčeného sexuálního loudila. V epizodní roli pařížské bordelmamá se zas blýskne Kathryn Hunterová, která excelovala coby představitelka tří čarodějnic v Macbethovi Joela Coena. A taneční scéna. Ta je taky skvělá. Vlastně je toho v tom filmu dobrého skutečně hodně. A stejně se nedá všem těm nadšeným recenzím a diváckým reakcím dát úplně za pravdu. Lanthimosův film má přibližně dvě a půl hodiny a v druhé polovině se strašně táhne. Ukáže se totiž, že ten snímek slouží především jako mechanismus doručení poselství, je celkem rychle jasné, o jaké poselství půjde, člověku nezbude než si počkat, až ho autoři konečně dořeknou. Jistě, člověk by možná tolik nepopoháněl hodinky, kdyby to doručované poselství bylo bližší jeho světonázoru, těžko říct. Ale anarchické blbnutí a s ním spojená spontánnost a nepředvídatelnost se z Lanthimosových Chudáčků vytratí a z filmu se stane přednáška, podaná sice, jak se říká, poutavou formou, avšak moc to nepomůže.

Frankenstein jako osvoboditel

Lanthimosův film je v mnoha ohledech Antifrankenstein. Podtitul mnohokrát zfilmované prózy Mary Shelleyové Frankenstein zní Moderní Prometheus. Jméno řeckého hrdiny je v něm ale použito v negativním smyslu, jako někoho, kdo si přivlastnil cosi patřícího bohům a krutě na to doplatil. Shelleyové hrdina je vědec, který zdrcený žalem vytvoří umělou bytost, muže. Je ale zrůdný, odsouzený žít v zavržení a osamění, svému stvořiteli se krutě pomstí a Frankenstein se za ním zbytek života honí, aby ho zničil, a napravil tak svou chybu – neměl si hrát na Boha. V Chudáčcích je tou stvořenou bytostí žena, která okolí ohromuje svou krásou, muži touží ji vlastnit a věznit, ona si ale vždycky vybojuje svobodu. Její outsiderství jí umožňuje „prokouknout“ svět a taky si ho udržet od těla, nedovolit mu, aby ji skutečně zranil. Nahlédne jeho nespravedlnost a absurditu, na celospolečenské úrovni i v mezilidských vztazích, zatížených podle ní nesmyslnými představami a mocenskými hierarchiemi. Nakonec kolem sebe vytvoří jakousi harmonickou komunu, společenství umělých bytostí, lesbických francouzských socialistek a soucitných „nebílých“ mužů, v němž toxická maskulinita a z ní vyplývající dobyvačnost jsou zkroceny lobotomizací (nebo něčím na ten způsob). Frankensteinovský čin v tomhle kontextu není „hraní si na Boha“, cosi člověku nepříslušejícího, a proto také nutně vedoucího ke zkáze a zmaru. Naopak. Godwin Baxter se nakonec ukáže jako v dobrém smyslu prometheovská postava, která svým „šíleným“ skutkem ukáže lidstvu cestu z pasti nerovného společenského uspořádání a inherentně toxických vztahů.

Yorgos Lanthimos tak svým filmem vytvořil barvitou ilustraci v současné době značně populární představy nějaké formy sebestvoření, které člověka – jako jednotlivce i jako společnost – osvobodí. V představách soudobých transhumanistů (ve světě velkých technologických firem to je docela vlivná skupina) to je nějaká fúze mezi člověkem a strojem, jež člověku nejenom prodlouží život (snad až donekonečna), ale umožní mu překonat limity lidství, žít a myslet jinak, šířeji, intenzivněji, s obrovskou kapacitou poznání.

Jinou variantou je pak na Západě silná tendence k sebestvoření formou nové identifikace, nového definování sebe sama podle vlastních měřítek a bez ohledu na dosavadní koncepci člověka, snaha nalézt pro sebe nějakou pokud možno unikátní identitu a zkonstruovat se nově podle ní, aspoň ve virtuálním světě. Přivést svět k tomu, aby ji respektoval, a v tom potvrzování zvnějšku najít nějakou oporu. Přispět tak k tomu, že zvlčilý a nepřejícný svět včerejška se změní v harmonické místo, v němž staré mocenské hierarchie a překonané struktury pominou a všichni si budou rovni ve své unikátnosti a vzájemné péči.

Přiznávám, že mám v tomhle ohledu o dost blíž k Mary Shelleyové než k Yorgosi Lanthimosovi. Svět, do něhož film Chudáčci vstupuje – tedy svět západní masové kultury i tzv. artu –, je ale takovým představám velice nakloněn. A dá se předpokládat, že část toho nadšení pro údajně odvážný Lanthimosův film vychází z nadšení nad tím, že ten snímek publiku odvážně říká do tváře, co si samo už dlouho myslí. Lanthimos se tak může stát podobným bruslařům z Kierkegaardova podobenství, jež kritik Andrej Stankovič citoval ve své demolici jednoho ceněného českého filmového díla. Na ledě předvádějí dechberoucí odvážné kousky, protože dobře vědí (a diváci s nimi), že ten led se pod nimi neproboří.