Nestává se často, aby člověk v televizi sledoval zpravodajství z místa, které hraje nějakou roli v jeho mimopracovním životě, a dozvěděl se tak, že v něm nějakým, třeba okrajovým způsobem zarezonovaly aktuálně probíhající dějiny. Nedávno se mi to přihodilo, pocity to navodilo rozporné a hořké. V televizním zpravodajství a diskusích na sociálních sítích se probírala hospoda U Hrocha. V dobách, kdy redakce našeho periodika sídlila nedaleko na Malostranském náměstí, jsem tam býval relativně častým hostem. Nejsem si jistý, jestli návštěvu v dohledné době zopakuji.

Jak se při takových příležitostech stává, došlo k rozpoutání debaty. Víckrát v ní zaznělo, že chování obsluhy nemuselo vypovídat o jejích specifických předsudcích, ale mohlo být vyjádřením jakési všeobecné mizantropie, v podstatě rovnostářské nechuti k úplně všem kromě úzké skupiny štamgastů. Hospoda U Hrocha je podnik, do nějž se chodí kvůli plzeňskému pivu a taky kvůli tomu, že si uchoval turismem a vůbec dneškem nedotčenou atmosféru. Udržet takového ducha v centru Prahy stojí jisté úsilí a má to také jisté důsledky, aby do ní ten „cizí“ živel v ulicích moc nepronikal, aktivně se mu brání, nebo to tak aspoň působí. Náhodný host, který očekává, že se v podniku bude, módní frází řečeno, „cítit vítaný“, dost pravděpodobně nebude uspokojen. Panuje v něm totiž jasná hierarchie, v níž neznámí příchozí nejsou zrovna vysoko. A tak – podobně jako v jiných hospodách toho typu – jakýsi sice nepsaný, ale striktně dodržovaný a pro outsidera ne nutně proniknutelný řád, jehož porušením člověk může ohrozit přísun piva na svůj stůl, nebo dokonce svoje setrvání v prostorách podniku. U Hrocha to prostě někdy nemusí být zrovna inkluzivní prostředí.

V dobách, kdy jsem tam chodil, mi to nevadilo. Bral jsem to jako součást starosvětského kouzla, evokaci Prahy časů mého mládí, k nimž patřili i nesmlouvaví výčepáci, kteří svoje podniky vedli dost autokraticky. A navíc jsem se díky svojí píli dostal do kategorie hostů od vidění známých, což mělo svoje výhody a mohl jsem díky tomu líp vnímat i tu vlídnější podobu místa. A teď mám pocit, že jsem je ztratil. Protože ať už je člověk schopný pro tu aféru najít sebechápavější vysvětlení, přes některé věci se stejně přenese jenom těžko. A jsou slova, která je dnes obtížné vzít zpátky, pokud by je vůbec někdo chtěl vzít zpět. Je to jedna z výrazných charakteristik těch vzrušených posledních dnů. Ledacos je najednou definitivní, nebo tak aspoň působí. Od kdekoho slyším o skončených přátelstvích, přerušených vztazích, zmizevších sympatiích. Jako kdyby se s tím nedalo nic dělat. Třeba nedá.