Existují dva typy ctností. Ty první člověk vypisuje do „cévéčka“ – všechny ty certifikované dovednosti a akademické tituly, dosažené pozice, obdržené ceny, vytvořená díla... Výčet kariérních úspěchů a třeba i toho, co by člověka mohlo ve fyzickém světě přežít – stavby, firmy, domy. Vtipnou karikaturou takových kariérních bilancí je známá replika magnáta (a kecala) Lebowského z komedie Big Lebowski bratrů Coenových. „Když se ohlédnu, vidím za sebou život plný úspěchů. Výzvy naplněny. Konkurenti předstiženi. Překážky překonány.“ A pak jsou tu ještě jiné ctnosti, připomínají se v promluvách na pohřbech. Ty už člověk, jehož se týkají, neslyší a jejich seznam rovněž nepřipravoval. V nich se velké či domnělé úspěchy zas až tolik nezdůrazňují, i když na ně třeba taky přijde řeč. O to víc se připomínají všelijaké společně prožité historky, truchlící se snaží nějak postihnout ty rysy zesnulého, jež za maskou jeho veřejné persony třeba nebyly tolik vidět.

A jistě, takové portréty většinou akcentují to dobré, nebo aspoň lepší. O mrtvých jen dobře, říká se. Někomu to může připadat neupřímné nebo zbabělé, výraz neschopnosti přijmout pravdu a radši se místo toho držet nějaké vylhané idyly. Mám pro tenhle postoj docela pochopení. A stejně. Možná kvůli přibývajícím rokům za tím ponaučením vnímám ještě jiný význam, netýká se tolik zesnulého, ale těch dál žijících (pohřby se přece uspořádávají taky kvůli nim). Naději, že až nadejde jejich hodina, budou i oni souzeni spíš vlídně a smířlivě, protože to budou nepochybně potřebovat.

To rozdělení na „cévéčkové“ a „pohřební“ ctnosti, jež v knize The Road to Character popsal David Brooks, se mi připomnělo při pročítání reakcí na skon Karla Schwarzenberga. Jistě se vyjmenovávaly jeho četné zásluhy, úspěchy i nezdary. Z velké části ale truchlící vzpomínali i na věci z perspektivy dějin daleko méně viditelné: že to byl velkorysý člověk, neokázale pomáhal potřebným, nad nikoho se nepovyšoval, byla s ním legrace... Dosvědčovali tak mimo jiné, že Schwarzenberg byl schopný probudit v lidech silnou loajalitu. A v těch, kdo se s ním politicky a jinak neshodli, aspoň respekt. Ta schopnost není vrozená, daná, člověk se k ní musí nějak propracovat – třeba tím, že pro něj samého je loajalita důležitá a je si vědomý toho, že to není jednostranný cit, ale nějaká forma vzájemnosti.

V mnoha nekrolozích a titulcích se opakovalo slovo šlechtic, někdy rozvinuté přívlastky pravý nebo skutečný. A jistě, v zemi, pro niž je aristokracie něčím exotická a cizí, Karel Schwarzenberg naplňoval představu šlechtického ideálu. Nejenom ideálu. Nemálo lidem naopak vadilo, že se o něm mluvilo jako o knížeti – první republika přece šlechtické tituly zrušila. A vlastně celé dějiny liberální demokracie jsou dějinami společenského pohybu pryč od rodových privilegií, snahy zbavit se omezení rodinného původu, rasy, třídy, pohlaví, sexuální orientace, nejnověji biologických daností. Slovo kníže v tomhle kontextu jistě zní zpátečnicky, anachronicky.

V té nekompatibilitě s českým – nikoli v pejorativním smyslu – plebejstvím ale spočívala Schwarzenbergova přitažlivost. Byl „náš“, ale také v jádru jiný, vyslanec všeho „starého dobrého“. Obraz toho „starého dobrého“ může mít blízko k naivní, někdy možná i kýčovité idylce. Harmonicky uspořádaný svět, v němž každý zná svoje místo. A na tu harmonii ze zámku shlíží dobrotivý a spravedlivý knížepán. Pohádka, jistě. Jenomže pohádky, aspoň ty původní, byly také vyjádřením nějaké vnitřní, třeba nevědomé, skutečnosti člověka a jeho vztahu ke světu. Kýč? Možná někdy. Ale každý společenský proud, každý z dnešních soupeřících narativů má nějakou svou kýčovitou variantu. Odpůrci jistě namítnou, že ten svět, v němž měl každý znát své místo, především fixoval nerovnost, z toho „svého místa“ pro člověka nebylo úniku. Představa takové shora naordinované stability ale může mít nějakou přitažlivost pro  obyvatele „fluidního“ světa, v němž se od něj očekává neustálé znovuvynalézání a znovutvoření a definování sebe sama, nekončící běh hnaný zhusta marnou nadějí v to, že se jednou třeba najde, a bude se tak moci zastavit.

Karel Schwarzenberg představoval jakousi pozitivní možnost šlechtictví. V mezích svých možností a schopností se snažil dostát požadavku hesla urozenost zavazuje. Věděl, že se narodil mezi velice bohaté, že měl v tomhle jednom ohledu štěstí. A proto mu nedalo práci pochopit, že jiní takové štěstí třeba neměli. Mít rodokmen má i jednu nezpochybnitelnou výhodu. Člověk ví, kdo byli jeho předkové, může znát rodovou historii vzdálenou třeba několik století. Díky tomu může něco vnímat snáz než ti, kdo takové povědomí nemají a třeba ani mít nemohou. Že člověk obecně a také on sám nepředstavuje nějaký izolovaný ostrůvek v čase, který se nakrátko vynořil a pak zas navěky zmizí. Je článek nějakého řetězce. Jedním v dlouhé řadě, odvážlivců, zbabělců, lapků, hospodářů, chmatáků, chudáků, světců... A tahle skutečnost života každého člověka se mu připomíná v kronikách i na portrétech v zámecké chodbě, může díky tomu snáz dosáhnout jaksi jistějšího náhledu na čas a sebe v něm. Karel Schwarzenberg ho, myslím, měl. A taky byl velkorysý, uměl pomáhat a byla s ním legrace. Je to zvláštní. Všechna ta gesta, city, historky, všechno to privátní a nedějinné, všechno, co se připomíná na pohřbu nějakého člověka, mělo zmizet ze světa spolu s ním. Ale zároveň se v tu chvíli může zdát trvalejší než ta velká díla a odkazy, jimiž se měl zapsat do historie.