Ta scéna působila trochu jako z nějaké hry Václava Havla. Elise Stefaniková, republikánská členka Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, se opakovaně ptala rektorek tří z nejvýznamnějších amerických univerzit (Harvardu, MIT a Pensylvánské univerzity), jestli jsou výzvy ke genocidě židů na jejich školách považovány za porušení kodexu chování a projev šikany a zastrašování. Jejich odpovědi byly skutečně značně uhýbavé. Podobných videí ze slyšení v Kongresu kolovalo víc, kdekoho pobouřila. Není divu. Důvodů by se našlo dost a situace, kdy se židovští studenti na předních amerických školách i na osobní úrovni setkávají s projevy otevřené nenávist, je děsivá.

Ty krátké ukázky ze slyšení v Kongresu ale vypovídaly o něčem jiném než o sympatiích akademických funkcionářů ke genocidním tendencím. Spíš o do absurdních dimenzí vyhrocených rozporech mezi slovy a realitou, deklarovanými principy a způsobem jejich naplňování a nakonec třeba i mezi těmi principy navzájem. Ty rozpory americké vysoké školy (nejenom ty tři, jejichž rektorky byly v Kongresu dotazovány) zásadním způsobem ohrožují, rozežírají. Mluvíme tu o těch nejelitnějších vzdělávacích institucích západního světa.

Jenomže praxe na mnoha amerických školách včetně těch, jejichž šéfky před Kongresem vypovídaly, vůbec neodpovídá nějakému „absolutismu svobody projevu“. Naopak. Je pro ně charakteristická snaha postihovat všelijaké často domnělé prohřešky, slova neodpovídající momentálně převládající konvenci v univerzitním prostředí. Vedení mnoha amerických univerzit v posledních letech vycházelo vstříc požadavkům aktivistických studentů a učitelů, akceptovalo jejich normy, k nimž patří i potlačování ideologicky nevyhovujícího projevu, hypersenzitivní (zhusta dost účelově) vnímání všeho souvisejícího s rasou či genderem.

Harvard, jehož šéfka se před Kongresem snažila vystupovat jako strážkyně svobody, dostal od organizace FIRE, jež se zabývá bojem proti neoprávněným postihům na akademické půdě bez ohledu na politické přesvědčení těch postihovaných, vůbec nejhorší možné hodnocení. Podle průzkumu mezi studenty té školy má většina z nich obavy mluvit otevřeně o svých názorech. Pokud tedy na půdě Kongresu rektorky vystupují jako lidé, jimž svoboda projevu leží na srdci a je pro ně vrcholným principem, zní to naprosto pokrytecky a v rozporu s praxí škol, které vedou. Anebo se v tom dá vidět symptom posunu, který zasahuje o dost širší sféru než vysoké školství v jedné významné zemi. Oslabování víry v to, že ta tolik diskutovaná svoboda projevu by měla být nedělitelná. Tu střídá samozřejmé a nereflektované přesvědčení, že by se měla vztahovat jenom na ty „naše“. Obávám se navíc, že tohle vnímání sílí na obou stranách dělicí čáry uvnitř západních společností. Aspoň na něčem se tedy začínáme shodovat. Bohužel.