Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
„Minulost je cizí země. Dělají tam věci jinak.“ To jsou snad nejcitovanější úvodní věty v britské literatuře dvacátého století (pocházejí z románu L. P. Hartleyho The Go-Between z roku 1953). Jsou tak citované možná i proto, že postihují melancholický pocit, jenž někdy člověka při setkávání s historií přepadá. I to, co jsme sami zažili, je někdy v přítomnosti nesdělitelné a nevysvětlitelné. Jak bychom mohli někdy pochopit události vzdálenější?
Někteří z nás v posledních dnech s překvapením zjistili, že pořad veřejnoprávní televize Nedej se, který považovali za dostatečně zdiskreditovaný již v 90. letech, stále existuje. Protože byl odvysílán jeho díl věnovaný ekologickým extremistům z hnutí Poslední generace, bojujícím za třicítku na pražské magistrále. Slovo „bojující“ zde popisuje podlé metody, za něž by se skutečný voják styděl, a slovo „věnovaný“ zde používáme v doslovném smyslu – je to dar.
Českého pozorovatele okamžitě praští do očí, jakou hypertrofovanou roli hraje v americké politice justice. Právníci, soudy, procesy. Druhý americký prezident John Adams nazval republiku „vládou zákonů, ne lidí“, ale možná ji měl nazvat „vládou právníků“. Nyní, zdá se, Američané rezignovali na možnost odstavit Trumpa volbami a snaží se o to nějakým justičním či administrativním procesem.
Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.
I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového. Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál.
Prezident Petr Pavel byl nadšeně přijat na festivalu Colours of Ostrava, což by se jeho dvěma posledním předchůdcům asi nestalo. Navíc diváky potěšil tím, že se vyjádřil pro legalizaci marihuany. To je jistě zpráva, kterou spousta lidí chtěla slyšet. Nedávno byla zveřejněna taky jiná zpráva, o které tito lidé neuslyší, a pokud ano, nevezmou ji na vědomí. Je to dosud největší longitudinální studie souvislosti mezi užíváním marihuany a psychickými problémy. Pracuje s daty od roku 1995 a vzorkem byli všichni obyvatelé Dánska starší šestnácti let.
Kapitalismus se občas ještě hodí. Teď třeba přinesl zadostiučinění Nigelu Farageovi. Ze sporu s bankou Coutts, která se ho rozhodla zbavit, vychází jako naprostý vítěz. Omluvila se mu BBC, a to dokonce dvojmo – jedna omluva přišla od redaktora, který zpravodajství o něm osobně dělal, druhá od ředitelky BBC. Farage je upřímně ocenil – takový je dojem z jeho videa. Neměl zapotřebí se po BBC triumfálně vozit, získal totiž větší skalp. Výkonná ředitelka (CEO) banky NatWest, které Coutts patří, Allison Roseová, jež byla pro to zpravodajství BBC zdrojem, rezignovala.
Vzpomínáte na jednadvacáté století? Na tu krátkou éru, která přežívá setrvačností ve slovníku, ale ve skutečnosti skončila někdy mezi velkou finanční krizí a brexitem? Byla to doba „užívací nálady“ u nás a triumfu neoliberalismu na Západě. Byla to zlatá doba konzultantů – chytrých lidí, kteří dávali rady, jak nastavit parametry systémů a jak zužitkovat všechny ty rojící se nové nápady (a sami nenesli za nic odpovědnost).
Kdo jiný než lidovci může v době, kdy vláda hledá, jak zalepit rekordní schodek, přijít s programem, který nabídne každému majiteli rodinného domu či chaty milion a víc korun? Kdo jiný než lidovci tomu může dát název „Oprav dům po babičce“, aby zdůraznili, že myslí na ty ryzí rodiny, kde se předává majetek z generace na generaci?
Redaktor České televize Andreas Papadopulos na tiskové konferenci prezidentů Zelenského a Pavla předvedl typický neduh toho, čemu se dá říkat třeba veřejnoprávně-liberální monokultura či „legacy media“. Jeho otázka, jež mířila na to, jaký osud čeká proruské obyvatelstvo Ukrajiny, ne snad že by byla nepřípustná. Ale jako jedna z pouhých čtyř otázek (dvou pro české novináře), jež mohly na tiskovce zaznít? Tvrdých otázek z liberální perspektivy na Zelenského si lze představit řadu. Například proč jsou na Ukrajině zakázané soukromé televize. Ale je tohle opravdu ta příležitost?
Jeden český vládní činitel, který pro podporu Ukrajiny odvádí patrně nejvíc, již loni v prvních měsících války zmínil v soukromé diskusi vynalézavou představu koncovky ukrajinské války – nazval ji „variantou Adenauer“. Co měl na mysli? Jeden český vládní činitel, který pro podporu Ukrajiny odvádí patrně nejvíc, již loni v prvních měsících války zmínil v soukromé diskusi vynalézavou představu koncovky ukrajinské války – nazval ji „variantou Adenauer“. Co měl na mysli? Když se Německo po válce rozpadlo na západní a východní část, byl to neřízený proces a nikdo nedeklaroval, že jde o definitivní stav.
V Británii v těchto dnech oslavují výročí nejuctívanější instituce této země. Není to ani zvlášť kulaté výročí – 75 let –, ale oslavy jsou intenzivní. Oslavencem je britský zdravotní systém NHS. Tedy „náš NHS“, jak je takřka bez výjimky oslavenec nazýván. Je to nebývalý úspěch moderního nacionalismu. Britské zdravotnictví samozřejmě není jediný bezplatný všeobecný zdravotní systém na světě. Ten je dnes normou ve všech evropských, mnoha asijských a dalších zemích. Není ani první. Podle Wikipedie jej pět zemí mělo dřív.
Řešíme lidi žijící v zajetí dezinformátorů, kteří vážně věří tomu, že vakcíny obsahují mikročipy nebo že prezident Pavel po svém zvolení pošle české brance na Ukrajinu. Něco podobného bylo minulý týden k vidění v americkém Senátu, kde se odehrávalo slyšení k účasti transgenderových sportovců v soutěžích. Jedním ze svědků vystupoujících na jejich podporu, byla šéfka Human Rights Campaign, největší americké lobbistické organizace LGBTQ lidí, Kelley Robinsonová. „Nedávno se objevil článek o mužích, kteří si myslí, že dokážou porazit Serenu Williamsovou v tenise, že proti ní můžou získat bod.
Skupina křesťanských osob vydala výzvu k odstranění Aliance pro rodinu „ze struktur státu“, jíž se dostalo široké publicity – napsal o ní iDNES, postavil se za ni předseda Pirátů atd. Politikům KDU a ODS, jimž je výzva adresována, lze doporučit jediné – ať vás ani nenapadne výzvě vyhovět. Sešly se nám tu dvě tendence. Sílící kulturní válka a houstnoucí atmosféra v koalici. Výsledný vektor dopadl ze všech organizací a jednotlivců, kteří jsou různě napojeni na ministerstva, asistují poslancům atd., právě na Alianci pro rodinu.
Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.
Vláda navzdory kritice Národní rozpočtové rady, ale dokonce i navzdory ministru financí schválila obří půjčku 140 miliard korun od EU. Půjde mimo jiné na stavbu větrníků, jež, jak Echo informovalo, minulý týden promoval ministr průmyslu Síkela. Měl argumenty. Jedním z nich bylo, že v Evropě činí elektřina z větru v průměru 17 procent spotřeby, u nás jen jedno. Dalším bylo, že v sousedním Rakousku je instalovaná kapacita desetkrát větší než u nás.
V povaze generačních konfliktů je, že je o nich možné neustále mluvit a nikdy je nevyřešit, a nevyřešil je asi ani úterní Salon Echa v Knihovně Václava Havla, na který je možné se podívat na internetu nebo si přečíst jeho shrnutí v příštím Týdeníku Echo. Generační konflikty lze pojímat s různou mírou vzrušení, kde na tom nejblazeovanějším konci je banální konstatování, že mladí vždy byli jiní než staří a vždy budou a vzdychání „ta dnešní mládež“ je staré jak lidstvo samo a trapné.
Odsouzení komunistického politika Josefa Skály k podmínce za popírání katyňského masakru vzbudilo očekávatelné reakce na téma svobody projevu, i když z nečekaných míst. „Odsoudit někoho za pochyby o masakru v Katyni je ve svobodném světě docela trapas, i když je tím dotyčným stalinista Skála. Neříká se to snadno, ale je to tak,“ napsal na Twitteru redaktor Respektu Marek Švehla. V další diskusi upřesnil, že by to nevztahoval na vyvraždění Židů, protože je „konsenzus nad tím, že šoa je natolik výjimečný a tak dobře zdokumentovaný zločin, že jeho popírání má být trestným činem“.
Jedním z Trumpových mítinkových hitů v kampani v roce 2016 bylo skandování „Lock her up!“, Zavřete ji za mříže, míněno Hillary Clintonovou. Té tehdy našli na jejím privátním, nezabezpečeném e-mailovém serveru víc jak stovku utajovaných dokumentů, ale šéf FBI Comey se rozhodl ji nestíhat. Trump se pak stal prezidentem, Clintonovou nezavřel a dnes je zavření mnohem blíž on sám. Na konci minulého týdne mu bylo sděleno federální vládou, konkrétně zvláštním vyšetřovatelem Jackem Smithem, obvinění z trestného činu.
Od té doby, co jsme se zabývali v komentáři Istanbulskou úmluvou, její přijetí odsouhlasila Evropská unie. Což znamená, jak uvedl ministr pro evropské záležitosti Dvořák, že se „úmluva stane závaznou pouze v záležitostech, ve kterých má EU pravomoci, tedy například v azylových otázkách, v justiční spolupráci nebo se na ni mohou odvolávat zaměstnanci unijních institucí“. Ale možná má ministr chabou fantazii. Úmluvy i EU mají tendenci k expanzivním důsledkům.
Na Echu vyšel článek Jakuba Kvapilíka kritizující text sociologa Daniela Prokopa na téma adopcí dětí homosexuálními páry. Když na něj na Twitteru upozornil Miroslav Singer, Daniel Prokop na kritiku věcně reagoval. Oba, ač zjevně zastávající opačné výchozí názory, se shodli, že se jedná o „kultivovaný příspěvek do debaty“. To je jistě dobře, vždy potřebujeme debatu, a raději kultivovanou než nekultivovanou. Jenže se bohužel nemůžu zbavit tušení, že je to všechno jedno.
Floridský guvernér Ron DeSantis, který minulý týden oficiálně zahájil prezidentskou kampaň, programově ignoruje mainstreamová média. Když se rozhodl ohlásit kandidaturu v přímém přenosu na Twitteru, tzv. Twitter Spaces, v rozhovoru s Elonem Muskem, oznámil to časopis Vanity Fair titulkem „Ron DeSantis formálně oznámí svou kandidaturu s Elonem Muskem, protože David Duke nebyl k dispozici“ (David Duke je notoricky známý otevřeně rasistický politik. Divíte se, že s takovými novináři odmítá komunikovat?).
Co by si čtenářky přály jako dárek k MDŽ? Je vlastně možná přiměřené, že ty, které o tento bolševiky zprofanovaný svátek ještě dbají, by potěšilo to, co Danuši Nerudovou: „Co by si ženy zasloužily jako dárek? Schválení Istanbulské úmluvy. Že to není potřeba? Je. Je to symbolické gesto a demonstrace hodnot, které zastáváme,“ napsala někdejší prezidentská kandidátka na Twitteru. Pro někoho je tento způsob uvažování velmi svůdný. „Patříme teď trošku mezi ty, kteří v tom dobrém klubu nejsou.
Václav Smil je pravděpodobně nejznámější žijící vědec českého původu na světě. Do Prahy, kam nejezdí příliš často, přijel na pozvání Pražského centra transatlantických vztahů univerzity CEVRO. Postěžoval si, že v Praze měl tolik veřejných vystoupení a rozhovorů, že je už z mluvení o energetice unaven. Přesto jsme se jí nevyhnuli. Ve Smilových knihách mohou skeptici současné zelené transformace najít řadu argumentů. Ale to ne proto, že by Smil působení člověka na přírodu podceňoval. Naopak kritizuje jednostranné soustředění na globální oteplování kvůli tomu, že je to jen jeden problém z mnoha.
Sdílíme společné hodnoty – to je fráze, na které se tak nějak usnesli naši činitelé, když mají společné vystoupení se zahraničním představitelem, a moc nevědí, co by řekli. Můžeme třeba sdílet choulostivý úsek dějin, můžeme naopak o vzdálené zemi sotvaco tušit, můžeme mít odlišné zájmy. Ale vždycky jsou tu hodnoty, s těmi neprohloupíte. Tento zvyk musí znalce filozofů jako Nietzscheho a vůbec lidi, kteří něco tuší o tom, jak se pojem „hodnoty“ stal součástí moderního slovníku, dost iritovat. Ale takových je naštěstí málo
Dodávání protivzdušných prostředků Ukrajině má tu výhodu, že i ten největší Putinversteher má problém vykreslit ty dodávky jako eskalační. Protiraketový systém je esence obranné zbraně. V poslední době se objevila diskuse o tom, jak úspěšně si v tom Ukrajina vede. Je to docela důležité, a to nejen pro ni. Zaprvé je tu letectvo – Rusku, navzdory tomu, že ukrajinské letectvo převyšuje početně i technologicky, se nepodařilo dosáhnout toho, čemu se říká vzdušná převaha. Znamená to třeba, že si Rusové nemohou dovolit podporovat zblízka pozemní operace. Pak jsou tu rakety.
Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá. Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví
Maďarsko si své zájmy v ukrajinské válce vyhodnotilo po svém. Viktor Orbán a mluvčí jeho režimu v projevech, které posílají do světa, často používají slova, že „Maďarsko je na straně míru“. Působí to jako fráze, kterou nemá cenu snažit se nějak hlouběji vykládat, protože je to prostě jen nosič emocí. Asi jako „buduj vlast, posílíš mír“. Teď ale informují maďarská média, že nový náčelník generálního štábu Gábor Böröndi minulý týden řekl: „Vzpomeňme si na druhou světovou válku, v roce 1939 začala německo-polská válka jako lokální válka, a jaký byl její konec? Tato eskalace nebyla včas podchycena – mohu-li to tak říci – mírovým procesem a vedla k druhé světové válce.“
Celé vyšetřování údajných ruských kontaktů Donalda Trumpa se zařadí do dějin po boku těch nejproslulejších novodobých skandálů americké politiky, jako je zavraždění prezidenta Kennedyho a Watergate. S atentátem na Kennedyho je spojuje to, že patrně i po desítkách let budou existovat různé okrajové proudy, které oficiální verzi nevěří. S Watergate zase to, že se tu jedna prezidentská kampaň pokusila zdiskreditovat druhou pochybnými, takřka gangsterskými prostředky. A byla to kampaň Hillary Clintonové. Donald Trump od počátku kampaně vyjadřoval nápadně, pro mnohé nechutně, vstřícný postoj k Rusku.
Poprvé to vyhmátl Antonio García Martínez loni v březnu, když napsal článek s titulkem Proč zní Tucker Carlson jako levičák z Berkeley?. Kalifornské Berkeley, sídlo nejznámějšího kampusu univerzity UCLA, je od šedesátých let mytologickým epicentrem amerického radikalismu. García Martínez se tehdy právě vrátil z cesty na Ukrajinu a do Polska a měl na mysli primárně zahraniční politiku. Přístup tzv. nové pravice podle něj charakterizují dva principy.
