Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá.

Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví. Článek se vzápětí ukázal jako příprava pro útok vládní zmocněnkyně pro lidská práva Laurenčíkové na tohoto lékaře. V reakci na to se skupina jiných Weissových klientů obrátila na premiéra otevřeným dopisem, v němž obviňují Laurenčíkovou, že reprezentuje zájmy úzké radikální skupinky, a žádají její odvolání. Někteří ze signatářů rozjeli zároveň výzvu odmítající radikální změny v zákonné kodifikaci změny pohlaví. Na půdě vlády a parlamentu už tedy jsme oběma nohama.

Sama existence transsexuálů není čerstvým importem – někteří ze signatářů otevřeného dopisu podstoupili změnu pohlaví již před řadou let –, ale současné zviditelnění tématu jím nepochybně je. Když v brněnské Mahenově knihovně – tedy instituci zřizované městem – zorganizují na 6. června čtení „příběhů pro nejmenší s queer tematikou“ v podání drag queen, je to otrocké napodobení amerických „drag queen story hour“. Jsme zvyklí i ve společenském vědomí být montovnou, kde se kompletují výrobky podle dovezených výkresů.

Na Západě, zejména v USA, se současného frenetického stavu dopracovali dlouhým vývojem, jehož mnohé vrstvy jsou dnes už překryty. Podívejme se na pár příkladů z archeologie tohoto vývoje.

Před třiadvaceti lety vyšel v časopise The Atlantic text filozofa Carla Eliotta Nový způsob, jak být blázen, který se zabýval fenoménem apotemnofilie. To je (nebo byla – dnešní preferovaný termín je prý xenomelie) duševní porucha spočívající v tom, že je někdo posedlý potřebou zbavit se nějaké své končetiny. Nechat si ji amputovat a stát se dobrovolně mrzákem. Autor svět těchto lidí obšírně popisuje, a to nejen s pomocí expertů, ale i na základě osobních kontaktů, jež s těmito lidmi navázal. Tehdy, v roce 2000, to totiž čerstvě usnadnil internet. Takže Eliott čtenáře přesvědčil, že tato záležitost opravdu existuje. Mluvil i s těmi, kteří se o amputaci úspěšně či neúspěšně pokusili.

Ale co to vlastně je? U některých členů tohoto společenství měla jejich posedlost sexuální složku, představa amputace (na sobě i na jiných) je sexuálně přitahovala. Je to tedy druh parafilie či, jak se dřív říkávalo, fetiš? Nebo je to varianta dysmorfofobie, přesvědčení o „nesprávnosti“ nějaké části těla, jež bývá řazena mezi obsedantně-kompulzivní poruchy?

Anebo to nemáme považovat za poruchu? Někteří z jedinců, které Eliott kontaktoval, to tak prožívali. Třeba i vystudovali psychologii, aby tomu porozuměli, a nic to na jejich prožívání nezměnilo. „Mnozí zjevně měli další psychiatrické problémy – klinickou depresi, obsedantně-kompulzivní poruchy, poruchy jedení, transvestismus, který nepůsobil ani náhodou hravě,“ píše Eliott. Ale „nevěřili psychiatrům. Nestáli o medikaci. Chtěli po mně vědět, jestli jim najdu chirurga“.

Eliott taky zvedá myšlenku, o níž jsme již v Echu psali: do jaké míry mohou být tyto jevy dílem sociální nákazy? Ve středověku se vyskytovali lidé přesvědčení, že jsou ze skla. Klasická hysterie Freudovy doby prakticky vymizela. Je zdokumentováno, jak se podařilo do Japonska dovézt neurastenii a do Hongkongu anorexii. Ne že by si lidé ty problémy prostě vymýšleli. Ale mají určitý impulz, který hledá cesty k vyjádření. „Nějaký čin byl nově popsán tak, že byl učiněn myslitelným takovým způsobem, jakým dřív myslitelný nebyl. Elektivní amputace bývala sebezmrzačení, dnes je to léčení duševní poruchy,“ popisuje to Eliott. Ostatně odkazuje na kanadského filozofa Iana Hackinga, který tuto myšlenku rozpracoval už v 90. letech.

Ale Eliott taky v roce 2000 touhu po amputaci staví vedle touhy po změně pohlaví. To, co by si v roce 2023 dobře rozmyslel (a kdyby ne, tak by mu to v Atlanticu rozmluvili), mu v roce 2000 přišlo očividné. Jeden pomatenec mu doslova řekl: „Tak jako transsexuál není spokojený s vlastním tělem a touží mít tělo opačného pohlaví, tak já nejsem spokojený se svým současným tělem a toužím mít dřevěnou nohu.“ Jinde uvádí, že specialisté na klinikách genderové identity si už v sedmdesátých letech všimli, jak jsou jejich pacienti – podobně jako apotemofilové – ovlivněni nasbíranými poznatky. „Inteligentní, vysoce motivovaní pacienti se poučili o symptomech genderové dysforie a opakovali je lékařům, aby se mohli stát kandidáty chirurgické změny pohlaví.“

Od té doby Západ ušel cestu, na jejímž dosavadním konci jeden druh elektivní amputace zůstává dobrovolným zmrzačením, politováníhodným projevem duševní poruchy. Druhý se pomalu stává lidským právem, možností, již pro sebe může objevit každý a jejíž odepření je aktivisty označováno doslova za transgenocidu.

Miliardy sexuálních identit

Přejděme k druhému archeologickému exponátu. Martine Rothblattová je velice úspěšná žena, v minulé dekádě byla jeden rok nejlépe placenou manažerkou v USA. Zabývá se roboty, vede biotechnologickou firmu, založila první úspěšné americké satelitní rádio Sirius a jednu z prvních firem poskytujících GPS navigaci. Některých z těch úspěchů ovšem dosáhla ještě jako Martin Rothblatt. V roce 1995, rok po své tranzici na Martinu, vydala knihu Apartheid sexu. Tím apartheidem jsou pro ni binární kategorie mužského a ženského pohlaví. Ve skutečnosti „je na Zemi pět miliard lidí a pět miliard jedinečných sexuálních identit“. Pohlavní orgány „jsou pro sociální roli člověka stejně irelevantní jako barva kůže“ a označování lidí při narození za muže či ženy „bude jednou považováno za stejně nespravedlivé“ jako praktiky jihoafrického apartheidu. Toto poznání „se vynořuje z feministického myšlení, vědeckého výzkumu a spontánního hnutí zvaného ,transgenderismus‘,“ píše Rothblattová.

Sexuálně segregovanou kulturu se nepodaří odstranit přes noc, uznává, ale nastiňuje konkrétní kroky:

Profese lékařů a psychologů by měly deklarovat pozice ve smyslu, že „pohlaví u lidí je spojitá proměnná“. Je třeba prosazovat přijímání „zákonů zakazujících klasifikaci lidí podle pohlaví, pokud nejde o bona fide lékařské účely“. A taky doporučuje „zavádět učební osnovy a zábavné programy, jež propagují myšlenky pohlaví definovaného jedincem samotným a flexibilního genderového chování“.

Rothblattová, která se čím dál víc zajímá o robotiku a umělou inteligenci, v roce 2011 pro druhé vydání knihu přepracovala a přejmenovala na Od transgenderismu k transhumanismu. Už před deseti lety si dala vyrobit robota, jakéhosi nedokonalého předchůdce dnešního ChatGPT, v němž je uložena osobnost její manželky (kterou si vzala ještě jako muž, má s ní dvě děti). Ale jen málokterá kniha vykonala v posledních desetiletích tak velký skrytý vliv jako to první vydání. Stačí se rozhlédnout a vidíme, že jedno každé z jejích doporučení se čím dál tím intenzivněji prosazuje – v médiích, ve školství, v právu, v lékařských společnostech stanovujících klasifikaci diagnóz a standardy léčby. Je dobré vědět, že transvlna postupuje trasou, kterou jí skoro před třiceti lety narýsoval jeden vysoce kompetentní psychopat k dosažení transhumanismu, zrušení člověka.

Pro jakou část zájemců je změna pohlaví řešením jejich skutečného problému, a pro které je to jen mentální nákaza? Je opravdu možné, že těch lidí „narozených ve špatném těle“ tu vždy byla dvojciferná procenta – tolik mladých lidí dnes podle některých amerických zdrojů deklaruje, že jsou trans –, jen je patriarchát celé dějiny umlčoval a tlačil na Prokrustovo lože „apartheidu sexu“? Protože o tuhle otázku přece jde.

Spisovatelka Lionel Shriverová nedávno v působivém eseji na webu UnHerd položila otázku: Je trans nová anorexie? Když v osmdesátých letech učila studentky prvního ročníku vysoké školy, zaskočilo ji, kolik studentek se jí svěřilo s tím, že jsou anorektičky. Časem jí došlo, že všechny nejsou, ale chtěly by být. „Anorexie byla prestižní diagnóza.“ To, co je dnes trans (pohled na vývoj zájmu o slova transgender a anorexie ve vyhledávači Google za poslední desetiletí ukazuje, že úměrně tomu, jak zájem o anorexii klesal, stoupal o transgender).

Shriverová cituje z pamětí jedné anorektičky, že „když anorektička říká Nechci být tlustá, chci být hubená, tak říká Chci být jiná, než jsem, a já jsem nešťastná. Chci být někdo jiný“. „Přechod na opačné pohlaví zjevně vyjadřuje totéž,“ pokračuje Shriverová, „chci být někdo jiný. Ale je opravdu možné stát se někým jiným?“

Jenže mezi oběma posedlostmi jsou dva zásadní rozdíly. „Hladovění k smrti není delikátní záležitost, neutajíte ji nadlouho“, kdežto diagnóza transgenderismu „je čistě subjektivní. Ten stav nemá žádné pozorovatelné symptomy, žádný objektivní korelát. Když vám řeknu, že jsem ve skutečnosti muž, musíte se na to spolehnout. Takže ten stav je neověřitelný a populace pacientů perspektivně neomezená“. A k dětem tvrdícím, že jsou transgender, přistupujeme tak, jako bychom anorektičce, která nechce jíst, říkali: „Máš pravdu, jsi tlustá! Tvé pravé já je ještě hubenější!“

Co si můžeme z našich archeologických exponátů odnést? Že s nadějí, že módní vlna transgenderové agitace se rozbije o skály zdravého rozumu, hladina se opět zklidní a těch pár případů transgenderismu se bude řešit intimně a s pochopením, to není tak jednoduché. Lidská duše je složitá a síly davového poblouznění fascinující. Abychom ovšem nedospěli k uřezávání pohlavních orgánů jako na běžícím pásu, je třeba čelit snaze transgender agitátorů o kolonizaci veřejného prostoru, práva a medicíny i za cenu jisté neurvalosti, to už je dnes jasné.