Dodávání protivzdušných prostředků Ukrajině má tu výhodu, že i ten největší Putinversteher má problém vykreslit ty dodávky jako eskalační. Protiraketový systém je esence obranné zbraně. V poslední době se objevila diskuse o tom, jak úspěšně si v tom Ukrajina vede. Je to docela důležité, a to nejen pro ni.

Zaprvé je tu letectvo – Rusku, navzdory tomu, že ukrajinské letectvo převyšuje početně i technologicky, se nepodařilo dosáhnout toho, čemu se říká vzdušná převaha. Znamená to třeba, že si Rusové nemohou dovolit podporovat zblízka pozemní operace. Pak jsou tu rakety. Rusko jich má hodně, může jimi zasáhnout celé území Ukrajiny, a hlavně při útocích na nehybné cíle jsou účinné. Jenže zatím se nepodařilo ani bombardováním energetické infrastruktury, ani terorizováním obyvatelstva, jaké si Rusové nacvičili v Sýrii, dosáhnout strategického úspěchu.

Tedy to tvrdí Ukrajinci. A je naprosto přirozené, že to tvrdí, a to nejen kvůli tomu, aby svým fanouškům v médiích a na sociálních sítích dodali nějaký úspěch. Ukrajinci hlavně v principu nebudou pomáhat Rusům s vyhodnocením účinnosti jejich úderů.

Proto by bylo docela zajímavé vědět, jak to bylo. Pokud by se realita byť jen blížila ukrajinským tvrzením, mělo by to důsledky nejen na Ukrajině.

Vedle starších zbraní Ukrajinci dnes disponují několika sofistikovanými západními systémy. Nejvíce pozornosti z nich budí dva americké systémy Patriot a dva německé systémy Iris-T SLM. Chrání jen Kyjev a je to málo, tolik, kolik se podařilo dát dohromady ze západních arzenálů, jež na něco takového nebyly připraveny. Jak řečeno, tady hraje kapacita větší roli než politické obavy. Obvyklý argument, že se se sofistikovanými zbraněmi Ukrajinci nenaučí zacházet, padl tak, jako padl u prakticky všech systémů dodaných na Ukrajinu. Ale třeba Iris-T SLM v té konfiguraci, jako je na Ukrajině (a dodání 12 dalších bylo schváleno), nemá ani Bundeswehr. Dodávky na Ukrajinu prý výrobce „vykrádá“ z egyptské objednávky.

Je to tedy improvizace, jež má daleko k „layered theater defense“, několika vrstvám protiraketové obrany, jak ji konstruují vojenští intelektuálové. Nicméně je to významný „proof of concept“, jakási praktická studie proveditelnosti.

Hlavně proto, že se ukazuje, že proti ruským letadlům a raketám krátkého doletu – křižujícím střelám Kalibr, raketám Iskander, jež jsou rozmístěny třeba v Kaliningradu, a dokonce i „hypersonické“ střele Kinžal – má Západ odpověď. Ne sice stoprocentně účinnou a rozhodně ne teď a tady rozmístěnou, ale v principu ji má. A jsou to všechno nosiče, na nichž stojí ruská hrozba taktickými jadernými zbraněmi.

Zvláštní pozornost poutá kinžal. Protože ji Putin ve svých projevech řadil mezi „zázračné zbraně“, proti nimž neexistuje obrana. A teď se zdá, že existuje.

Samozřejmě by bylo dobré vědět, jestli je to pravda. Ani ukrajinské, ani ruské, ani americké tvrzení tu nemůže být posledním slovem. Takže se teď mezi praktiky „OSINT“ na sociálních sítích vedou diskuse o tom, zda ten který filmový záznam z Kyjeva zachycuje dopad kinžalu, přízemní explozi vadné rakety systému Patriot, anebo něco úplně jiného. Připomínají se případové studie o tom, že patriot je mnohem méně účinný, než výrobce udává, jimž se kontruje tím, že ty studie jsou starší a patriot v současné konfiguraci PAC-3 je úplně jiná zbraň.

Rusové kinžalů zjevně nemají moc, používali je zatím poskrovnu, a pokud by se ukrajinsko-americká verze potvrdila, byla by to pro ně špatná zpráva. Kinžal prý při útocích mířil právě na patriot, a neuspěl. Poškození jedné části patriotu, jímž se Rusové vychloubali, se prý ukázalo být způsobeno padajícími střešními taškami a bylo opravitelné. Rusové tento čelní střet, jakož i pokus zahltit protiraketovou bublinu „hejnem“ různých zbraní ze všech stran, potřebovali vyzkoušet. A zkouška pro ně zřejmě dopadla špatně. Ale třeba americký odborník na jadernou strategii Jeffrey Lewis soudí, že i pokud by se ukrajinská vítězoslavná tvrzení ukázala být přehnaná – což považuje za pravděpodobné –, i tak by se vyplatilo patrioty na Ukrajině používat. Není to příliš drahá zbraň a rakety, jimiž se je Rusové budou snažit zneškodnit, nemohou být použity proti jiným cílům.

K tomu navíc přichází zpráva, jež by naznačovala, že v čím dál tím víc neostalinském Rusku si už budují přípravné pozice pro případ, že by bylo nutné uznat, že kinžal nesplnil očekávání: tři vědci z výzkumného ústavu, jenž se na vývoji střely podílel, byli zatčeni pro podezření z vlastizrady.

Je to důležité z důvodů, jež nakonec přesahují Ukrajinu. To na první pohled očividné tvrzení, že protiraketové systémy jsou obranná zbraň, totiž není tak úplně pravda. Velmi dobře to chápou západní propalestinští aktivisté, kterým leží v žaludku izraelský systém ochrany před střelami krátkého doletu Iron Dome (nejlepší v oboru). Znamená to, že hrozba deště raket, kterou si Palestinci vybudovali, padá ze stolu. A to mění strategickou situaci. Ani Rusové v dobách bojů o protiraketovou obranu nikdy neakceptovali americké tvrzení, že jde o čistě obranný systém. Věděli, že může, nebo by v budoucnu mohl, otupit jejich strašení jaderným útokem. V dobách, kdy se u nás plánoval americký radar, se Rusko ještě zdaleka nechovalo tak agresivně. Ale dnes vidíme, že jadernými zbraněmi vyhrožuje rádo a že to na část západního publika funguje.

Kdyby se kyjevský „proof of concept“ potvrdil, týkal by se jen taktických jaderných zbraní. Mezikontinentální balistické jaderné střely ty systémy zachytit neumí a neumí to zatím nikdo. Ale i tak by to byla velká změna.