Odsouzení komunistického politika Josefa Skály k podmínce za popírání katyňského masakru vzbudilo očekávatelné reakce na téma svobody projevu, i když z nečekaných míst. „Odsoudit někoho za pochyby o masakru v Katyni je ve svobodném světě docela trapas, i když je tím dotyčným stalinista Skála. Neříká se to snadno, ale je to tak,“ napsal na Twitteru redaktor Respektu Marek Švehla. V další diskusi upřesnil, že by to nevztahoval na vyvraždění Židů, protože je „konsenzus nad tím, že šoa je natolik výjimečný a tak dobře zdokumentovaný zločin, že jeho popírání má být trestným činem“.

Což o to, na trestnost popírání genocidy lze mít různé názory a v euroatlantickém okruhu jsou země, které se bez ní obešly. U nás ji nicméně už dlouho máme (§ 405 trestního zákoníku od roku 2000, už dřív stíhání umožňovaly jiné paragrafy). Neobsahuje definici genocidy, takže justice musí logicky vycházet z mezinárodního práva, zejména z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, přijaté OSN v roce 1951. A podíváte-li se na ni, můžete – a musíte – udržet v hlavě dvě myšlenky zároveň: šoa zůstává výjimečný zločin – a pod definici v Úmluvě se vejdou i genocidy jiné. To není žádná relativizace šoa, ani nemůže být, vždyť Úmluva byla inspirována právě šoa, tím, aby se něco podobného nemohlo opakovat.

Třeba na ruské unášení dětí z Ukrajiny se soustřeďuje taková pozornost proto, že naplňuje jeden z prvků genocidy v Úmluvě. A vejde se do ní nepochybně i katyňský masakr. Formulace v našem § 405 o „nacistických, komunistických nebo jiných“ zločinech jen dodává akcenty, ale Úmluvu nijak neznásilňuje. Francouzské pokusy kriminalizovat popírání arménské genocidy (dvakrát je zrušil ústavní soud) bývají hodnoceny různě, ale málokdy jako mezinárodní „trapas“.

Udržet v hlavě ty dvě myšlenky zároveň je vůbec důležité. Hlavně proto, že v povrchním západním historickém vědomí se ujalo, že Hitlerova válka rovná se holocaust. I proto, že nacisti si při válce a okupaci ve východní Evropě – ne u nás, ale v Polsku, na Ukrajině, v Rusku, v Jugoslávii – vědomě počínali brutálněji než v západní Evropě. Ty národy byly taky určeny ke genocidě, byť nebyla pro Hitlera tak fanaticky naléhavá jako genocida Židů. Jak řekl Reinhard Heydrich v Černínském paláci poté, co se ujal úřadu zastupujícího říšského protektora, „tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat“.

Nejvíc na to doplácí Polsko, jehož dva až tři miliony nežidovských obětí – násobně víc než v kterékoli západoevropské zemi – občas jako by neexistovaly a zůstávají jen narážky na antisemitismus a „polské koncentrační tábory“.

Švehlu v jeho názoru určitě vůbec neovlivnilo to, kdo momentálně v Polsku vládne, určitě ani trochu, že ne?

Na americké scéně vzbudil velkou pozornost návrat Tuckera Carlsona. Moderátor vyhozený z Fox News zveřejnil první, desetiminutovou ochutnávku svého nového pořadu na Twitteru a podívalo se na ni hodně lidí. Metoda, kterou Twitter počítá počet zhlédnutí, není srovnatelná s jinými platformami, ale bylo to určitě víc, než se tou dobou dívalo na nějaký pořad CNN.

Vedle toho zpráva, že byl odvolán šéf CNN Chris Licht, málem zapadla. Licht pojímal svůj úkol jako návrat k normální novinařině a znovuzískání důvěry centristických diváků poté, co se osobnosti jeho stanice staly bojovníky za demokracii, rozuměj bojovníky proti Donaldu Trumpovi. Jenže Licht neuspěl, nové pořady připravené pod jeho vedením se neujaly. Zároveň je otázka, zda by takové pořady bylo vůbec možné vyprodukovat se stávajícím ansámblem. Soudě třeba podle obsáhlého profilu Chrise Lichta, jenž vyšel těsně před jeho pádem v časopise Atlantic, zůstávala tam spousta lidí, kteří si stále mysleli, že reagovat na každý Trumpův tweet bylo nutné. Celá branže zřejmě už regenerace není schopna.

Ztrácely i ostatní zpravodajské stanice, Fox hlavně po odchodu Carlsona. Jenže problém je i strukturální – Američané odhlašují předplatné kabelové televize, protože se na všechno dívají na internetu. Zpravodajské stanice jsou ve stejném stadiu existence jako tištěné deníky.