Vláda navzdory kritice Národní rozpočtové rady, ale dokonce i navzdory ministru financí schválila obří půjčku 140 miliard korun od EU. Půjde mimo jiné na stavbu větrníků, jež, jak Echo informovalo, minulý týden promoval ministr průmyslu Síkela. Měl argumenty. Jedním z nich bylo, že v Evropě činí elektřina z větru v průměru 17 procent spotřeby, u nás jen jedno. Dalším bylo, že v sousedním Rakousku je instalovaná kapacita desetkrát větší než u nás.

Je to oblíbený typ argumentů, jaké se při prosazování energetiky závislé na počasí používají. Evropský průměr nikdy nedoženeme, protože ho zvedají země, jež stavějí větrníky na moři, kde fouká víc. Ale ani tam nefouká pořád, takže když větrník vyrobí za rok víc než 50 procent teoretické instalované kapacity, provozovatelé si gratulují. U energetiky závislé na počasí je největším problémem proměnlivost počasí a nemožnost elektřinu skladovat. Již jsme nedávno zažili, že svítilo tolik, že musel ČEPS některé solárníky vypínat a platit jim za to kompenzace. Nemění se náhodou vítr v sousedních zemích aspoň částečně stejně jako v Česku? To by problémy jen násobilo.

Dále Síkela zdůraznil, jak je to dobré pro české firmy, které budou moci dodávat do větrníků součástky. Jenže evropské sny o tom, jak vyděláme na technologickém náskoku, se už rozplynuly u solárních panelů a letos se rozplývají u elektromobilů, pokaždé ve prospěch Číny. Určitě to s větrníky nedopadne jinak? Tchaj-wan si při budování větrníků stanovil náročná kritéria pro podíl domácích technologií – a výsledek je, že tamní větrníky mají téměř dvojnásobnou kapitálovou náročnost proti světu. To teď bude evropské dilema – když zakážeme spalovací motory, dáme lidem přístup k levnějším čínským elektromobilům, anebo budeme chránit evropský autoprůmysl a uděláme z aut luxus?

Jak jsme si učinili obrázek již ve volební kampani, za hladkým vystupováním prezidenta Pavla se skrývají často povrchní znalosti a myšlení. Poté, co v Terezíně mluvil v souvislosti s holocaustem o „historických chybách“ a „zločinech“ „našich předků“, nad jeho slovy pro změnu mělo příležitost kroutit hlavou mezinárodní publikum. V rozhovoru pro Radio Free Europe řekl, že by ruští občané u nás měli být monitorováni, na podporu čehož uvedl, že za druhé světové války byli Japonci v USA monitorováni taky.

Přítel na telefonu asi nebyl na telefonu, protože by byl prezidentovi vysvětlil, že Japonci tehdy nebyli monitorováni, ale internováni v táborech. A že se to dnes považuje za velkou chybu a ostudu, skutečný „zločin našich předků“, za nějž se američtí politici omlouvají. A vůbec, pokračoval by přítel, tehdy šlo o americké občany, zatímco u nás jde o občany cizí země. Kdyby na to přišlo, můžeme je vypovědět. Ty situace nejsou vůbec srovnatelné. Proč si Pavel takto, takříkajíc aktivisticky, uřízl mezinárodní ostudu? Občas jako by jeho hlasem promlouval nějaký ChatGPT, nějaký jazykový model vycvičený na aktuálním politickém diskurzu, v němž je vždy za co se omlouvat, ale nyní je taky v módě mluvit tvrdě vůči Rusům.

Ze světa skutečných jazykových modelů přišla zajímavá zpráva. Autor tohoto textu možná není jediný, koho se zmocnila zvláštní nevolnost, když se dověděl, že modelům pomalu dochází materiál na učení, na internetu ho prostě tolik není, a při tréninku nových modelů se začínají používat i texty vytvořené právě jazykovými modely. Nebude pak umělá inteligence produkovat čím dál tím hloupější, unifikovanější, oblbující texty? A když se pak na nich budou trénovat zas další modely, nepovede to ke spirále degenerace?

Na to se teď podívali vědci z Cambridge a pomocí matematických modelů potvrdili přesně to. Říkají tomu „prokletí rekurzivity“ (poté, co zavrhli pojem „modelová demence“ jako necitlivý vůči lidem trpícím touto chorobou). Jeden z autorů studie k tomu má pěkné přirovnání: „Kdybyste cvičili hudební model na Mozartovi, můžete očekávat, že výsledek bude působit asi jako Mozart, jen bez jiskry – říkejme mu Salieri. A když teď Salieri cvičí další generaci a tak dále, jak bude znít pátá nebo šestá generace?“