Floridský guvernér Ron DeSantis, který minulý týden oficiálně zahájil prezidentskou kampaň, programově ignoruje mainstreamová média. Když se rozhodl ohlásit kandidaturu v přímém přenosu na Twitteru, tzv. Twitter Spaces, v rozhovoru s Elonem Muskem, oznámil to časopis Vanity Fair titulkem „Ron DeSantis formálně oznámí svou kandidaturu s Elonem Muskem, protože David Duke nebyl k dispozici“ (David Duke je notoricky známý otevřeně rasistický politik. Divíte se, že s takovými novináři odmítá komunikovat?).

Dopadlo to problematicky. A to zdaleka nejen kvůli zpoždění způsobenému tím, že přenos zkolaboval a posluchači dvacet minut sledovali přerývané ticho.

Zaprvé, přenos neměl dosah stávajících médií a průhledně vylhaný způsob, jakým se to Musk a jeho lidé snažili popřít, to jen zdůraznil. S čísly se dá hodně čarovat, jestliže smícháme celkový počet lidí, kteří si nějakou část přenosu poslechli, s maximálním počtem posluchačů v jeden okamžik (což bylo při počátečním kolapsu 600 tisíc a pak, když už se rozhovor rozběhl, 300 tisíc). Ale v zásadě přenos měl poloviční sledovanost proti typické sledovanosti hlavních pořadů zpravodajských televizí. Dokonce ani neprolomil žádný rekord na Twitteru podle jeho vlastní metriky. Ten totiž drží rozhovor samotného Muska s BBC z 12. dubna. Pro srovnání – rekordní přímý přenos na YouTube měl osm milionů diváků. Korunovace Twitteru jako nového krále médií se zjevně odkládá.

Zadruhé, k přenosu se postupně připojovaly různé převážně pravicové osobnosti a třeba i měly dobré otázky, ale jedna každá z nich nejprve složila poklonu Muskovi za to, jak zachránil svobodu projevu a tak podobně. Spolu s činností hlavního moderátora, známého Muskova patolízala, investora Davida Sackse, to vytvářelo dojem, jako by to hlavní nebylo, že DeSantis kandiduje na prezidenta, ale že si Musk chce na své platformě vyzkoušet něco nového. Z kandidáta musí vyzařovat, že je to on, kdo velí a má všechno pod kontrolou. A něco tak důležitého jako oznámení kandidatury není příležitostí k testování něčeho nového a vychytávání much. Je samozřejmě lepší mít lidi, jako je Musk, na své straně než proti sobě. Ale vydat se jim do rukou DeSantis nesmí.

Když si Společnost pro obranu svobody projevu chtěla objednat průzkum a agentury sdružené v profesní organizaci SIMAR ji odmítly, zdůvodňovaly to vedle nechuti k této organizaci i tím, že téma dezinformací je složité. Teď je konečně venku průzkum o dezinformacích, který pro Středoevropskou observatoř digitálních médií zpracovala agentura Median, a vidíme, že to složité je. Původně byl v dubnu prezentován zprávou s titulkem „Většina lidí je pro omezování médií, které šíří dezinformace“. Ale on obsahuje mnohem zajímavější údaje. Rusko má ve válce velmi malou podporu, ruské dezinformační zdroje (Aeronet/Sputnik) velmi malou důvěryhodnost i čtenost a na dezinformační narativy většina lidí nenaskakuje. Což by naznačovalo, že nutnost zavedení cenzury není tak naléhavá. A skutečně z dat vyplývá, že fenoménem dezinformací jsou víc znepokojeni ti, kteří se s nimi setkávají relativně méně.

Ale v průzkumu se ukazuje jeden konceptuální problém. To, zda si člověk myslí, že je vystavován dezinformacím, nemá moc jednoznačnou vazbu se společenským postavením ani s politickým chováním. Setkání s dezinformacemi hlásilo například 46 procent voličů Andreje Babiše i 31 procent voličů SPD, ale jen 30 procent voličů Petra Pavla! Co se to tu děje?

Ve slovníku profesionálních dezinformačních expertů se to slovo stalo synonymem pro všechno to špatné, co souvisí s brexitem, Trumpem a Ruskem. Kdežto pro neškolené lidi jsou dezinformace prostě jakékoli „účelově šířené nepravdivé či manipulativní informace“, jak zněla formulace v otázce výzkumníků. Takže třeba voliči Andreje Babiše mohou mít pocit, že neustálé referování o Čapím hnízdě je kampaň, tedy vlastně dezinformace. Co s tím? Tady na výzkumníky vedené Václavem Moravcem kouká z dat excelentní problém, pokud jsou ochotni si lámat hlavu.

A víte, co se nachází téměř na dně žebříčku vlivu, hned nad Sputnikem a Aeronetem? Tištěné deníky.