Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Předního evropského muslimského intelektuála Tariqa Ramadana v posledních dnech tři ženy obvinily ze sexuálního násilí.
Zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, pověřený vyšetřováním ruského zasahování do amerických voleb, sdělil první obvinění. Je to pro Bílý dům nepříjemné? Ano, je.
Vládě někdo musí dát důvěru. Anebo, jak víme, může docela dlouho vládnout i bez důvěry, ale někdo jí musí schvalovat zákony. A tady by konečně nastoupila organická koalice ANO–SPD–KSČM.
Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.
Začněme tím, co naše volby řadí do širších mezinárodních trendů. Je toho dost na to, abychom se směle mohli považovat za součást Západu. Jen to není moc radostné. Ale i to je součástí současných trendů.
Přiznejme si, že na protřelého, ale politicky neutrálního pozorovatele mohou projevy antibabišovských novinářů a aktivních občanů působit otravným, až zoufalým dojmem.
Kolegu, jehož oborem je kultura, zaujala věta, kterou pronesl v Salonu v posledním vydání týdeníku Echo Daniel Steigerwald: „Máme se fantasticky. Každý den se celosvětově vymaní z chudoby 250 tisíc lidí.“
Babiše stíhá průšvih za průšvihem, v každém kole musí stupňovat nesmyslnost svého blábolení. A teď už „neumí“ ani slovenské soudy.
Ekonom Tyler Cowen bezprostředně po amerických volbách označil za jednu z knih, útlý svazek neznámého autora Martina Gurriho Vzpoura veřejnosti a krize autority v novém tisíciletí.
Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.
Potřebujeme vědět víc. To byl refrén reakcí na zprávy o Stephenu Paddockovi, majiteli desítek střelných zbraní, který ze strategicky umístěného pokoje v hotelu v Las Vegas zastřelil 57 návštěvníků country festivalu a sebe. Potřebujeme o něm vědět víc, tohle nedává žádný smysl.
V mnoha zemích světa je po volbách zpravidla prvním motivem nářků jejich výsledek a hned v závěsu za ním volební účast.
Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi. I, řekl bych, včetně těch, kteří sami rádi střílí. Protože instinktivně soudí, že tak masové rozšíření zločinů spáchaných střelnými zbraněmi by v jejich zemích patrně vedlo dřív či později ke drakonické regulaci a faktickému zrušení práva mít jakoukoli střelnou zbraň.
Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi.
Před pár dny proletělo českou politikou vyjádření ministra financí Pilného k soudem zrušeným zajišťovacím příkazům.
V těchto dnech koluje po sociálních sítích mapa podílu dětí narozených mimo manželství v Evropě. Víme, že jde o všeobecný trend, nicméně rozdíly jsou nápadné.
Vůči něčemu, co se jmenuje ÚDHPSH, by člověk měl být ostražitý už z estetických důvodů – zní to jako z nějaké špatné satiry na byrokracii.
Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a).
Evropa je pořád ve stínu Ameriky. Mezi nejrazantnější a finančně nejvydatnější rozhodnutí Evropské komise patří ta, jež se týkají daní či soutěžního chování amerických firem.
Pro politika na úrovni předsedy strany platí, že všechno, co na veřejnosti dělá, je politické – ať už se tak tváří, nebo ne, ať už chce, nebo ne.
Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla.
Všichni se rádi ušklíbáme nad efemérností mediálních skandálů a pseudoskandálů. Hloupostí, které od nás nevyžadují žádné intelektuální úsilí a znalosti k tomu, abychom se snadno a levně rozčílili. Minulý týden ale přinesl hned dva, které, coby výjimky potvrzující pravidlo, ukazují docela důležité věci a mohou mít nezanedbatelné dopady.
Rozhodnutí Evropského soudního dvora, kterým zamítl stížnost Polska a Maďarska na relokační kvóty pro uprchlíky, je dalším příspěvkem k současné ponuré atmosféře Evropské unie, která dvakrát unijně nevypadá.
Babišovo prohlášení k prezentaci volebního programu šroubuje hysterii hodně vysoko. „První a poslední pokus se zbavit nesnesitelné, propracované a zákeřné korupční hydry, která po více než 25 let dusí, parazituje a pomalu rozkládá celou naši zemi.
Výpad polské premiérky na adresu francouzského prezidenta Macrona se nevídá v diplomacii často. Ale už to, že byl hodnocen jako nediplomatický, upozorňuje na jednu důležitou věc.
V posledních letech došlo ke značnému nárůstu nenávisti. Tím nemyslíme, že by lidé nutně začali více nenávidět; je to míněno v tom smyslu, v jakém se hovoří o akciích: kurz nenávisti stoupá.
Zájem o boj s dezinformacemi, rozvířený u nás iniciativou firmy Seznam, neutuchá. Česká nadace Open Society Fund Praha v těchto dnech zveřejnila analýzu toho, kolik provozovatelé dezinformačních stránek z reklamy vytěží.
Vždy záleží na tom, kdo píše váš životopis, a pro ty, kdo pro Evropany píšou životopis amerického konzervatismu – tedy mainstreamoví evropští a američtí novináři –, byl americký konzervatismus vždy jen o malý krůček od Kukluxklanu, mccarthismu a náboženského fanatismu.
„Pečlivě si zvolte své místo a načasování. Vyberte si nejzalidněnější lokality. Lepší jsou taky užší místa, protože dávají lidem méně možností utéct.
