V mnoha zemích světa je po volbách zpravidla prvním motivem nářků jejich výsledek a hned v závěsu za ním volební účast. Není to smutné, že využít svého vrcholného občanského práva, za které předkové bojovali, se rozhodlo jen x procent voličů? lamentují komentátoři. Na téma zvyšování volební účasti se pořádají sympozia, vynakládají se prostředky na kampaně na zvyšování volební účasti.

Smutné to je. Jenže může být něco ještě smutnějšího, a sice že by ti lidé, kteří zůstali doma, k volbám přišli.

Částečně je to snažení, tak jako všechno, ovlivňováno tím, co vidíme v cizině. Jenže volby u nás pro občana v normálních podmínkách nejsou žádná věda ani oběť. Stát u nás vede seznamy voličů a hlasovací lístky nám doručí až do schránky, na rozdíl třeba od USA, kde se musíte k volbám nejdříve zaregistrovat. A k tomu zase potřebujete průkaz totožnosti, což je ovšem v USA nejednoznačná a nesamozřejmá záležitost – povinné jednotné občanské průkazy, jako máme my, by Američané netolerovali.

Přesto se neustále vynořují stesky, jak by šlo volení usnadnit. Co ho třeba přesunout na jiný den? Co umožnit korespondenční volbu?

Každé pro má ovšem svá proti. Jiný den by měl zase jinou nevýhodu. A korespondenční volba má jednu velkou – lidé nevolí v ten samý den, což je vlastně skoro stejné, jako by nevolili ve stejných volbách. V posledních dvou týdnech kampaně se může odehrát spousta důležitých věcí, kteří ti, kdo volili korespondenčně, nemohli vzít v úvahu.

Toužebné vzhlížení k přesunu voleb na on-line je ideálem pro ty, kteří by nejraději, aby volení bylo tak snadné jako lajkování na Facebooku.

Jsou dokonce i akademické studie dokládající, že určitými metodami, zejména informačními kampaněmi, lze zvýšení účasti dosáhnout.

Proti ideálu co nejvyšší volební účasti ale stojí jedna opomíjená úvaha – co když i to, co můžeme vnímat jako bariéry vyšší účasti, má svůj pozitivní smysl? A co když těm organizovaným snahám o zvýšení volební účasti ve skutečnosti o zvýšení volební účasti vůbec nejde – třeba aniž by si to všichni, kdo se do nich zapojí, uvědomovali?

Volební účast je hezká věc, ale nevěřím, že existuje člověk, pro nějž by byla důležitější než výsledek. Co byste dali za volební účast 88,74 procenta? Taková byla v posledních svobodných volbách v předválečném Německu v březnu 1933. NSDAP v nich zvýšila zisk o podobné procento, o jaké stoupla účast.

99 procent lidí, kteří říkají, chci vyšší volební účast, ve skutečnosti myslí: chci vyšší volební účast pro výsledek, jaký si přeji. Neznám nikoho, kdo by si opravdu a upřímně přál vyšší volební účast za cenu, že volby přinesou neblahé výsledky. A pokud existuje, ani bych neřekl, že je vzorný demokrat.

Podle toho vypadá i většina organizovaných snah o zvýšení účasti. Na povrchu nevyzývají k volbě určité strany, ale svým jazykem se zpravidla obracejí na určitý typ člověka – přesvědčitelný k volbě určité strany nebo několika stran.

Ne všechny. O některých nelze než uzavřít, že se programově obracejí na člověka, jejž politika nezajímá, neví o ní vůbec nic a nehodlá se to začít učit. Typické jsou v tom kampaně obracející se na mladé prvovoliče. Člověk za nimi úplně vidí zoufalství kreativců, kteří přemítají, co tak dnes ty mladé lidi zajímá. Počítačové hry? Sex? Jo, to bude ono – volby jsou jako první sex.

Většina iniciativ tedy spadá do dvou skupin. Buď jde o skrytou volební kampaň ve prospěch určitých stran, anebo o formu tzv. virtue-signaling – komunikace, která se zdánlivě snaží někoho k něčemu přesvědčit, ale jejími hlavními adresáty jsou lidé stejně smýšlející, již přesvědčení, kterým chci ukázat, jak jsem uvědomělý.

Klasickým příkladem je současná iniciativa Nebojím se volit!. Prezentuje videoklipy voličů – skutečných lidí, jak tvrdí, kteří souhlasili se svou účastí a dostali za vyjádření vlastních názorů na kameru zaplaceno. Tvůrci vybrali hlavně názory zpátečnické, autoritářské, negativně naladěné vůči sociálním změnám. Předkládají je adresátům s komentářem:

„V naší zemi je ale spousta těch, kteří váhat nebudou. Mají jasné a přímé názory na to, co by se mělo změnit, jak by to mělo být. A k volbám půjdou.“

Sdělení tedy není neutrální. Nevyzývá: Hlavně přijďte využít svého volebního práva. Říká: Přijďte volit, aby vás nepřehlasovali tihle blbci.

Obrací se jen na určitou podskupinu nevoličů. Jak bohaté by mohla mít žně mezi masou nevoličů?

Podívejme se, co nám o lidech neochotných jít k volbám říká průzkum agentury Behavio.

Vidíme mimo jiné, že jde o lidi nevzdělané. Oproti celku populace je mezi nimi více lidí se základním vzděláním a méně lidí s maturitou a vysokoškolským vzděláním. Je mezi nimi taky více manuálně pracujících a nezaměstnaných. Často nemají ani řidičský průkaz.

Odkud čerpají informace? Průzkum nabízí informace v zajímavé formě – ukáže vám, ve kterých charakteristikách tato skupina vybočuje z průměru populace. A vidíme, že tato skupina se zajímá tak málo, že nemá silný názor na žádné konkrétní mediální tituly – ani třeba, že „ČT1 se nedá věřit“, jako příznivci antisystémových stran. Ani Parlamentní listy nečtou. Jediné, čemu ve srovnání s průměrem holdují – 9 procent v celém svém volném čase kouká na televizi (oproti 5 procentům celkové populace).

Dále mezi nimi najdeme víc lidí, kteří jsou, stručně řečeno, se vším včetně vlastního života nespokojeni. A taky nikam nechodí ani nejezdí, nemají žádné záliby a koníčky, neposlouchají žádnou hudbu. V nadprůměrné míře se domnívají, že za komunistů bylo líp a že ženy si koledují o znásilnění.

Je překvapivé, že vůbec mají nějaké politické priority, ale podle průzkumu jsou proti všemu novému, jinakému a riskantnímu – nejen proti přijetí eura, ale i proti výstavbě nových jaderných bloků a proti legalizaci marihuany. Jsou pro to, aby stát rozdával na všechny strany: pro snížení DPH, pro zvýšení důchodů, pro snížení daně z příjmu, pro zvýšení minimální mzdy na 50 % průměrné mzdy.

Smutný pohled poskytuje stránka věnovaná emocím, jaké v respondentech vzbuzují různé strany a osobnosti našeho politického života. Výzkumníci po nich chtěli reakci na pětistupňové škále od „Prostě ♥!“ po „Štve mě“ plus „Nevím“. Nevoliče štve úplně všechno a všichni, od ANO přes Kalouska až po Realisty. U příznivců žádné strany nenadejdeme tak totálně negativistický pohled, takovou zálibu v naštvanosti. I u nejpozitivněji vnímaného politika, Tomia Okamury, převažují negativní emoce nad pozitivními (14,4 % štve, 15 % se přiklání k pocitu „Ble“ a 13,8 % se ztotožňuje s pocitem „Chm...“).

Naskýtá se otázka, proč bychom si vlastně měli přát, aby ti lidé více ovlivňovali, kdo a jak u nás bude vládnout. Jestli je opravdu tak důležité, aby je nějaká kampaň do volební místnosti dostala a oni to tam hodili někomu, kdo jejich žlučovitou náturu dokázal oslovit. Jestli bychom náhodou neměli být vděční za každého, který zůstane doma.

Demokracie potřebuje vzdělané občany, kteří se o veřejné dění zajímají, trochu nad něčím přemýšlejí a něco si pamatují. Že je k tomu potřeba udělat si v určitý den volno, zvednout zadek od počítače, vyhledat volební místnost a najít ve stohu papírů ten se správným číslem, je docela přiměřené síto. O tom, jak kvalitní příspěvek ke společnému vládnutí by přinesl ten, kdo není ochoten udělat ani toto, netřeba dlouze přemýšlet. Co horšího, hrozí nebezpečí, že obecná, dobře míněná snaha vyzývající k účasti u nich zaúčinkuje. Vzbudí zájem. Začnou se zajímat. Nejní těžké si domyslet, kdo je bude umět nejlépe oslovit.