Přiznejme si, že na protřelého, ale politicky neutrálního pozorovatele mohou projevy antibabišovských novinářů a aktivních občanů působit otravným, až zoufalým dojmem. Jedním ze způsobů, jak se odéru zoufalství zbavit, by bylo nesdílet tak prominentně články o předvolebním Česku ze zahraničních médií.

Je normální o nich informovat. Ale měly by se vnímat právě tak – pro informaci. Ne jako verdikt nezávislé instance, která definitivně potvrdila, že ve svém sporu s Babišem máme pravdu. Vnější pohled může znamenat nezaujatost, ale taky dezorientovanost. Články napsané za pár dnů či hodin novináři, kteří mají spoustu dalších úkolů a vlastní agendu, jsou přijímány s respektem, jaký je doma vyhrazen snad jen nálezům Ústavního soudu.

Ono vřelé přijetí může být způsobeno tím, že tentokrát zahraniční novináři dospívají víceméně unisono k závěru, že Babiš je nebezpečný. To jim pak promineme drobné nepřesnosti či posuny. Jako třeba když Wall Street Journal charakterizuje Babišovu platformu jako „populistickou všehochuť, jež zahrnuje zákaz muslimských imigrantů a lepší vztahy s Ruskem. Pan Babiš si pravidelně stěžuje na Evropskou unii, již přirovnává k Sovětskému svazu.“ To bychom myslím charakterizovali jako to méně podstatné, pokud vůbec pravdivé.

Ale podobných přibližností je v těch zprávách celá řada, protože všichni jejich autoři k nim vesměs přistupují se stejným mustrem: Česko jako další kostička domina zemí, jež propadají autoritářským tendencím a iliberální demokracii. Je Babiš víc jako Trump, jako Kaczyński, nebo jako Orbán? Jascha Mounk, německo-americký autor, který napsal studie o ústupu demokracie, přijel do Prahy hledat další instanci své teze. Přibližuje se k ní větami jako „Na rozdíl od protopopulistů, jako je Václav Klaus, euroskeptický konzervativec (…), je Babiš vysoce nepřátelský k nezávislým institucím v Praze i v Bruselu“. To prostě ani v rámci autorova pojmového aparátu není pravda.

Dále se obává, že tak jako v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a v Makedonii by se i u nás mohla státní média stát nástrojem propagandy vůdce, soudy povolně schvalovat vládní nařízení a nezávislé asociace a NGOs čelit stále větším překážkám. To je vhodné místo k připomenutí, co ve všech těchto článcích schází, protože autoři zemi neznají a jde to proti jejich vysvětlujícímu rámci: role orgánů činných v trestním řízení a některých nezávislých asociací, NGOs i médií ve vytvoření protikorupční hysterie, jež přispěla k diskreditaci tradičních stran a Babišově nástupu. Nepíšou o tom, protože to v nástupu Donalda Trumpa či v brexitu nemá obdobu a nikdo jim to neřekl.

Což neznamená, že by se nesnažili. Zpráva Guardianu například dává prostor naší Lence Zlámalové a šéfredaktorovi Forum24: „Orbán je konzervativní nacionalista s autoritářskými postoji a Kaczyński ultrakonzervativní, ortodoxně katolický politik, ale oba se nacházejí v rámci známé evropské tradice. Babiš ne. Není konzervativec, liberál ani komunista. Je Babiš, univerzální populista. A kvůli tomu mu Evropané nerozumí.“ Jeho slova nechali na konec článku, bez jakékoli interpretace. Jak je asi chápali a jak je budou chápat čtenáři?

Třeba si je vyloží podobně jako článek v Chicago Tribune, jenž nese stopy dobré práce české diplomacie. Je v něm citován nejmenovaný český diplomat plédující za to, aby se podezírání Babiše z prokremelských sympatií nestalo samo sebe naplňujícím proroctvím. „Opakování těchto falešných obvinění by mohlo vnést napětí do budoucích vztahů s americkou administrativou,“ říká diplomat, který zjevně chce i nadále zůstat relevantní. Kdopak to asi tak věří svému instinktu?

Článek napsala redaktorka časopisu Foreign Policy, jež je u nás líčen jako maják amerických zahraničněpolitických diskusí, ale skutečnost je taková, že jeho autorita, jež byla vždy nižší než konkurenčního Foreign Affairs, v posledních letech poklesla. Časopis taky zveřejnil text o českých volbách, jenž z ptačí perspektivy a s použitím všeho možného včetně odkazu Václava Havla maluje nebezpečí pádu ČR do Putinovy sféry. Jeho autor Adam Ereli je bývalý diplomat, který dnes působí v lobbistické firmě Mercury Plc. Ta pracovala a pracuje pro kdekoho, včetně bývalého ukrajinského proruského prezidenta Janukovyče, a protože to nedeklarovala tak, jak má, a peníze na to šly podivnými cestami, je za to vyšetřovaná. I pokud ten článek není součástí nějakého kontraktu, je to taková slátanina, jež má exvelvyslanci zřejmě udržet zdání důležitosti, ale být brána vážně si nezaslouží.

Článek ve Washington Post bezděky demonstruje význam investic do rozličných osobností, jež Babiš učinil. Svou práci odvádí Jan Macháček. S neocenitelnou charakteristikou bývalého disidenta tento člověk, jenž kdysi býval velkým propagátorem knihy Fareeda Zakarii Iliberální demokracie, dnes ujišťuje americké novináře na cestě za iliberální demokracií, že Babiš není tak špatný.

Washington Post také zaznamenává, jak se Česku dobře daří – máme nejnižší nezaměstnanost v EU, nezažili jsme exodus jako Poláci ani migrační vlnu jako Maďaři. Je to poznatek, z něhož jen málo komentátorů na Západě vyvozuje logickou otázku: Co když jsou neblahé ekonomické dopady globalizace, jež byly v USA, Británii a Francii identifikovány jako hlavní „drivery“ populismu, ve skutečnosti jen zvláštním případem, jenž nemá obecnou platnost? Co když jsou příčiny populismu složitější?

Můžeme nicméně vnímat tuto žeň antibabišovských článků jako vítanou snahu o normální zpravodajství. Poté, co se vlivná média jako třeba Politico.eu věnovala tak zásadním otázkám, jako osud transgender osob v ČR, nelze najednou čekat velký vhled do babišismu od novinářů ani od čtenářů. A taky to můžeme vnímat jako jakousi nepřiznanou kompenzaci. Za léta, kdy západní média dávala českým oligarchům včetně Babiše prostor pro prohlášení o tom, že Česko je tak zkorumpované, že se tu nedá podnikat, a citovala představitele Transparency International, že Babišovo podnikání je „mimořádně transparentní“.

Ještě loni v únoru se čtenáři Financial Times mohli dočíst, že Babišovy reformy DPH vynesly stovky milionů eur výběrem nezaplacených daní a že „nastartoval dlouho zamrzlé infrastrukturní projekty jako stavbu první dálnice do Vídně. Ale zeptejte se jakéhokoli českého politika, a tyto úspěchy skoro nikdo nezmíní,“ psal reportér Henry Foy – možná proto, že to nebyla pravda. „Bez jakýchkoli důkazů ho mnozí považují za podvodníka, ruského sympatizanta s nejasnou minulostí, který použil veřejné prostředky ke zbohatnutí a pak si z výnosů koupil politickou moc.“ To v době, kdy přinejmenším třeba o ovládnutí Lovochemie, privatizaci Unipetrolu, tajeném vlastnictví České pozice či spolupráci s StB mohl vědět každý, kdo chtěl.

V každém případě je radno se s takovými články seznamovat pro informaci, nikoli se zadostiučiněním. Když vlajková loď americké žurnalistiky New York Times otiskne eseje vysvětlující, „Proč měly ženy za socialismu lepší sex“ či „Co Leninova láska ke stanování a turistice udělala pro ochranu životního prostředí v Rusku“, taky kvůli tomu nezměníme svůj pohled na svět.