Bez Lisabonu by nebylo kvót. Nikdo z dnešní vládní koalice si nemá právo na ně stěžovat

Chtěli jste Lisabon? Máte kvóty

Bez Lisabonu by nebylo kvót. Nikdo z dnešní vládní koalice si nemá právo na ně stěžovat
Chtěli jste Lisabon? Máte kvóty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora, kterým zamítl stížnost Polska a Maďarska na relokační kvóty pro uprchlíky, je dalším příspěvkem k současné ponuré atmosféře Evropské unie, která dvakrát unijně nevypadá. Ukazuje názorovou rozpolcenost v Unii – soudní dvůr právě potvrdil platnost něčeho, kvůli čemu by podle jednoho průzkumu padesát jedno procento Poláků bylo ochotno podpořit odchod z EU. Navíc je pro dnešní dobu typické, že ve srovnání třeba se schvalováním Lisabonské smlouvy, Fiskálního kompaktu nebo finanční pomoci Řecku je rozhodování v této věci v hlavních globálních médiích věnována minimální odborná pozornost – protože jde jen o názory Východoevropanů.

Faktický význam neblahých kvót je minimální – evropské státy nebyly schopny předvídaný počet jedinců zprocesovat k transportu zcela bez ohledu na to, zda se země V4 ujaly svých kvót, nebo ne. Celá myšlenka kvót je založena na úpěnlivé udržované fikci, že se jedná o uprchlíky, kterým jde o jakékoli útočiště. Kdyby to byla pravda, nemohl by tvrdošíjně existovat ve francouzském Calais tábor uprchlíků, kteří nestojí o útočiště v jedné bezpečné zemi, Francii, a za cenu ohrožení životů svých i jiných lidí se snaží dostat do jiné země, Británie. Ti migranti prostě chtějí do zcela určitých zemí – a do jiných nechtějí.

Hlavním smyslem tak je, jako už u několika velkých unijních opatření, vyhovět německé neuróze (s Fiskálním kompaktem šlo o totéž) a druhotně posílit Brusel vytvořením precedentu, že rozhoduje zase další věc. Role Německa je přitom, opět nikoli poprvé, rozpolcená. Na jedné straně protlačilo kvóty, na druhé straně bavorský premiér děkuje Orbánovi a říká, že jeho roli ještě docení historie.

Kombinace těchto dvou motivů má velkou toxickou sílu. Eurofilům v řadách západních politiků poskytuje klacek na východoevropské země a příležitost k vyslovování pohrůžky, že neposlušným budou odejmuty dotace. Pokud jste eurofil, který si zakládá na tom, že Unie je – nebo je na cestě k tomu, aby byla – skutečným politickým společenstvím, pak je to naprosto nechutný, ubohý argument, asi jako varovat, že bohatí lidé v Praze by se mohli urazit a přestat poskytovat chudým sociální dávky, když je nebudou poslouchat. Ale Západoevropané, o nichž se říká, že se nikdy skutečně nevyrovnali se ztrátou kolonií, asi našli nové uplatnění pro přežívající koloniální pud.

Řešení uprchlické krize je v nedohlednu. Úlevu nepřinesl relokační mechanismus, ale ploty na balkánských hranicích a špinavá dohoda s Erdoganem.

Tristní je role středoevropských zemí. Maďarsko a Polsko sázejí na národní sebevědomí. Jsou ochotné jít do střetu. Nikdo netuší, jak to skončí. Robert Fico po přijetí kvót hřímal, že „nikto nám nebude nanucovať diktátom, čo Slovensko má, alebo nemá robiť“. Časem akceptoval, že bude – jednak studoval mezinárodní právo, jednak pochopil, že v současné Německem dominované Evropě bude pro zemi jako Slovensko nejlepší se podvolit. A tak provedl diplomatickou otočku spočívající v tom, že prostě sdělil do Bruselu, že už nechce zlobit. Ne že by začal přijímat uprchlíky – prostě dokázal dohodnout, že jakési symbolické kroky budou akceptovány jako důvod, že Slovensko nebude penalizováno.

Česká republika zaujala tu nejhorší myslitelnou pozici. Doma politici nedokázali jít proti veřejnosti a kvóty odmítli. Pro Brusel nenašli odvahu postavit se k tomu ani tak, ani onak. Takže zatímco Slovensko, které přijalo o čtyři uprchlíky víc než my, si to v Bruselu vyžehlilo, Česko je to, které bude dostávat pokuty spolu s Polskem a Maďarskem. A premiérovi, který se snaží před světem žadonit o pochopení, v rakouských novinách otisknou rozhovor s titulkem „V Česku muslimy nechceme“. Ale to je typický Sobotka.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora nebylo pro právníky žádné překvapení. Slovensko a Maďarsko vznesly některé argumenty, které na první pohled vypadají jako výživné granule pro specialisty na evropské právo. V maďarské stížnosti jsme pak při trochu podrobnějším čtení odměněni pobavením, neboť obsahuje i námitky, jež lze označit za právní trolling. Konkrétně jde o to, že v měsících, kdy se k přijetí relokačního mechanismu schylovalo, Maďarsko odmítlo stát se po boku Itálie a Řecka jedním z beneficientů mechanismu. Ač mělo na svém území spoustu uprchlíků, s kvótami nechtělo nic mít. A teď se ve stížnosti otázalo: proč zůstal původně navrhovaný počet přesouvaných uprchlíků, 120 000, nezměněn, i když místo tří zemí mělo být uleveno pouze dvěma? (Že by proto, aby členské země nebyly umenšeny o příležitost projevit solidaritu?) Orbán v nastoupeném trendu pokračuje, před pár dny třeba předseda Komise Juncker odmítl žádost Maďarska o finanční příspěvek na stavbu jeho hraničního plotu.

Na výsledku to ovšem nic nemění.

Ten je dán tím, že článek 78 odstavec 3 smlouvy o fungování Evropské unie, o něž se neblahé rozhodnutí opírá, stanoví, že „ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“ Opatření předvídaná podle odstavce 2 (týkají se společné azylové politiky; na tu teprve dojde) se mají přijímat „řádným legislativním postupem“, o němž v odstavci 3 zmínku nenajdeme. Z toho soudci snadno dovodí, že veškeré sofistikované polské a maďarské protestování, že kvóty sice formálně nemají legislativní charakter, ale obsahově mají, je liché. Tím úvahy, že Unie neměla právo kvóty přijímat anebo měla, ale obešla pravomoci národních parlamentů, končí. Případ je hotov.

Zejména nebudou překvapeni ti, kdo před deseti lety se znepokojením sledovali přijímání euroústavy a pak Lisabonské smlouvy. Pro hlavní proud to byli hnidopiši a kazimírové. Kdo je proti Lisabonu, hájí zájmy Kremlu, demagogizoval Mirek Topolánek.

V dubnu 2008 například Výbor pro evropské záležitosti Senátu varoval, že „nové znění smlouvy o fungování Evropské unie zakládá klasifikaci pravomocí charakteristickou spíše pro federální státy, přičemž mj. zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, do níž spadají komplexní oblasti právní regulace, v nichž dle čl. 2a odst. 1 smlouvy o fungování Evropské unie mohou členské státy vytvářet a přijímat právně závazné akty pouze tehdy, jsou-li k tomu zmocněny nebo provádějí-li akty Unie“. Navazující koncept sdílených pravomocí (článek 2c smlouvy), které mají existovat vedle zmíněných pravomocí výlučných, spolu s ne zcela jasnými hranicemi tvorby norem sekundárního práva Unie otevírají prostor široké, předem obtížně identifikovatelné sféry unijní normotvorby, kde se implicitně, v souladu s prohlášením č. 17, připojeným ke smlouvě, uplatňuje zásada přednosti unijního práva.

Dále upozorňoval, že „posílení pravomocí orgánů Evropské unie, které reprezentují supranacionální úroveň rozhodování, je doprovázeno zavedením jednotné právní subjektivity Evropské unie. Fungování Evropské unie tak získává ve sféře dosavadního druhého i třetího pilíře, v oblastech primárně politické spolupráce, zcela nový legislativní rámec. V takovémto rámci, zásadně odbourávajícím ve sféře dosavadního třetího pilíře zásadu jednomyslného rozhodování, může ovšem častěji než doposud docházet ke kolizím s vnitrostátními standardy ochrany základních práv.“

Ty námitky se dostaly i do žádosti o přezkoumání Lisabonu u Ústavního soudu. Ale vypořádal se s nimi, pašák.

Přesně tohle jsou ty důsledky eurohujerského poblouznění, jež velí hlasovat pro každé rozšíření pravomocí Unie a odbývat úsměšky jakákoli varování před nezamýšlenými důsledky. Do někdejšího třetího pilíře spadaly mimo jiné právě otázky vnitra. A rozhodovalo se o nich jednomyslně, ne kvalifikovanou většinou jako dnes. Bez Lisabonu by nebylo kvót. Nikdo z dnešní vládní koalice si nemá právo na ně stěžovat.