„Pečlivě si zvolte své místo a načasování. Vyberte si nejzalidněnější lokality. Lepší jsou taky užší místa, protože dávají lidem méně možností utéct. Vyhýbejte se místům, kde vás mohou dostihnout jiná vozidla. K dosažení maximálního krveprolití se rozjeďte co nejvyšší rychlostí, při níž si ještě udržíte kontrolu nad vozidlem, abyste maximalizovali setrvačnost a zasáhli co nejvíc lidí hned při prvním rozjezdu.“

Tuto radu přinesl anglicky psaný magazín Islámského státu Inspire na podzim 2010. Doporučuje také připevnit ocelové hroty na předek auta. „Nemusejí být nijak ostré, protože při vysoké rychlosti auta i tupější hrot pronikne snadno do kosti,“ vysvětluje. Scéna jako z nějakého filmu Mad Max končí v ráji: „Začnete den na tomto světě a na jeho konci budete s Alláhem,“ ujišťuje čtenáře Inspire.

Obraznost první generace vůdců al-Káidy rozněcovaly velké, koordinované, dlouho připravované akce, jakých byl útok na newyorská Dvojčata zářným příkladem. Ještě komplikovanější plán, jenž předpokládal simultánní útoky v několika dopravních letadlech nad Pacifikem, se nepodařilo realizovat. Ale je vlastně zvláštní, že půvab jednoduchých, oportunistických „low-tech“ útoků objevili islamisté tak pozdě. Až nějaký čas po roce 2010 na nich začali vážně pracovat. Z jejich hlediska nedílnou komponentou těchto útoků je propagandistický aparát, který na dálku rekrutuje pěšáky, vede je k tomu, aby se před útokem přihlásili k Islámskému státu, a tomu pak zase umožňuje si útok přisvojit. Což podle všeho ISIS bere vážně – v éře fake news existuje minimum útoků, u nichž by se podařilo doložit, že o nich ISIS nevěděl a připsal si je oportunisticky. Naopak se zdá, že má v Evropě jakési reportéry, kteří se snaží ověřit, zda byl útočník skutečný a opravdu se hlásil k ISIS. Takže jestliže se Islámský stát k poslednímu útoku v Barceloně přihlásí, což se v době uzávěrky tohoto textu stalo, musíme počítat s tím, že to spíš bude pravda.

Je vlastně s podivem, že se útoky automobily rozjely tak pozdě. Je to metoda dostupná kdekomu a státy se proti ní mohou jen velmi obtížně bránit. Zakázat auta nebo jejich pronajímání dost dobře nejde a zabránit lidem ve shromažďování taky ne.

Ale rozjely se, že už je člověk ani nestačí zaznamenávat. Nice, Paříž, Berlín, Londýn, Stockholm… A teď Barcelona.

Španělsko se od úspěšného teroristického útoku na vlaky v roce 2004, jenž připravil o volební vítězství tehdejší Aznarovu vládu, zahraničněpoliticky stáhlo. Nic naplat. Ač ho publikace ISIS nejmenují na prvních místech, patří mezi „křižácké“ země a hlavně má muslimskou menšinu. Počet Španělů, kteří odjeli bojovat do Sýrie v řadách chalífátu, je relativně nízký, asi 100 lidí. To je sice několikanásobně méně než třeba z Francie, Belgie nebo Švédska, ale je to pořád dost lidí. A osob zadržených pro podezření z terorismu od roku 2013 bylo 40 procent narozených ve Španělsku. Nestrávená muslimská imigrace funguje všude stejně – v rigidně laické Francii, v multikulturní Británii, v „humanitární supervelmoci“ Švédsku, v Německu, jež se dlouho snažilo tvářit, že není imigrační země, i v ultraprogresivním Španělsku. Jako by různé odlišné státní doktríny přístupu k menšinám byly jen vlnkami na povrchu oceánu, jehož hlubiny nikdo nedokáže pojmenovat.

Prožívání teroru je dnes globalizováno, často až komicky. Pár hodin po atentátu si moderátor CNN Wolf Blitzer zaspekuloval, že lidé budou klást otázku, zda útok v Barceloně nebyl inspirován útokem bílého nacionalisty v americkém Charlottesvillu. Je to všudypřítomný americký solipsismus v akci – všechno dobré i špatné kdekoli na světě je vždy o nich. Oba útoky mají zjevně společnou jen technologii a to, že jsou odporné. Z toho, co teď víme, je zřejmé, že ten americký byl impulzivnější, zaměřený na konkrétní lidi a byl dílem jednoho člověka. Útoky inspirované ISIS jsou nějaký čas připravované, téměř nikdy nejsou dílem příslovečného „osamělého vlka“ a míří na kohokoliv, kdo na Západě žije a dýchá. Když už něco, roli inspirátorů sehráli Palestinci v Izraeli, kteří je poprvé začali šířeji používat.

Ještě jeden zajímavý efekt ta globalizovaná perspektiva přinesla. K útoku v Charlottesvillu se začali vyjadřovat světoví státníci. A to tak masově, že těch, kdo se zprvu nevyjádřili (jako izraelský premiér Netanjahu), se začali vyptávat, kdy už se vyjádří. Jistě to souviselo s tím, kdo teď sedí v Bílém domě. Ale ty komentáře měly kritický, žalobný tón i díky tomu, že útok vzešel jaksi zevnitř, z řad majoritní domorodé populace. Kdežto oficiální vyjádření k Barceloně se nesou v duchu „jsme s vámi“, berou to jako útok, který přišel zvenčí.

Což přišel jen částečně. V této chvíli zatím víme, že jeden z barcelonských pachatelů byl cizinec s povolením k dlouhodobému pobytu. Ale velká část pachatelů islamistických útoků v Evropě jsou lidé v Evropě narození. Lidé, které máme plné právo nazývat – a v jiných kontextech jsme nabádáni, abychom je nazývali – Angličané, Francouzi, Belgičané atd.

Takže s tím vnitřním a vnějším ohrožením je to složitější.