tyhle hysterické výstupy zas tolik netáhnou

„Mě nezastraší! Mě nezastaví! Já to nevzdám!” Každá hydra má své meze

tyhle hysterické výstupy zas tolik netáhnou
„Mě nezastraší! Mě nezastaví! Já to nevzdám!” Každá hydra má své meze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Babišovo prohlášení k prezentaci volebního programu šroubuje hysterii hodně vysoko. „První a poslední pokus se zbavit nesnesitelné, propracované a zákeřné korupční hydry, která po více než 25 let dusí, parazituje a pomalu rozkládá celou naši zemi. Proto proti mně tradiční politici a jejich kmotři vedou masivní, organizovanou a štvavou kampaň s jedním jediným cílem, odstranit mě z politického života za jakoukoli cenu. A neštítí se k tom zneužít i mou rodinu,“ říká například. A ke konci slibuje: „Ale chci vám říci jednu věc: Mě neumlčí! Dál budu veřejně mluvit o všech dohodách a kšeftech, které tady tradiční politici dělají. Mě nezastraší! Dál budu bojovat za zájmy lidí naší země, ne jen nějaké privilegované části. Mě nezastaví! Já to nevzdám!“

Je to jazyk znající jen extrémy – první a poslední pokus, za jakoukoli cenu – a vršení tolika adjektiv vyjadřujících odpor a hnus, že už jich moc volných nezbylo. A i tak museli autoři vzít zavděk slovy jen tak tak dávající v daném kontextu smysl – jak asi vypadá nesnesitelná, zákeřná a propracovaná hydra? Má šupiny? O co je horší než obyčejná korupční hydra bez přívlastků? Určitě vypadá hrozně odporně, když dusí, parazituje a rozkládá celou naši zemi – úplně ten slizký fyzický rozklad vidíme. I ty zloduchy, kteří se neštítí ničeho, ani umlčení muže, který má několik novin a rádio.

S rizikem, že jde o naivně literátský pohled, se domnívám, že tenhle boj na život a na smrt pro Babiše nevypadá dobře. Ne proto, že v takových vítězí propracované hydry. Ale proto, že tyhle hysterické výstupy zas tolik netáhnou. Bojovníků, kteří s pěnou u úst každého, koho v této zemi s nejnižší nezaměstnaností v Evropě najdou, přesvědčují, že takhle už to dál nejde, je tu dost. Zas tak daleko to nedotáhli.

Vypadalo to, že u nás i v Evropě nastává doba fantasmagorických populistů. Jenže ti, kdo na tu vlnu naskakovali, podcenili, že vystoupení z EU bylo v Británii letité téma a Donald Trump zvítězil proti jednomu z nejneschopnějších a nejnepopulárnějších soupeřů za mnoho desítek let. Další volby ukázaly, že evropští političtí podnikatelé inspirační sílu těchto dvou „povstaleckých“ vítězství přecenili.

A Babiš?

Existuje jedna často používaná fotografie Andreje Babiše. Stojí ke kameře šikmo a od srdce se směje. Je to takový ten nekontrolovatelný smích, jako by mu někdo pověděl skvělý vtip – ústa roztažená tak, až jsou oči přivřené, kdyby seděl, tak se bude plácat do stehen. Ta fotografie se používá tolik, protože je vydařená a taky vzácná. Babiš se moc nesměje.

ANO vzniklo v roce 2011, nezapomeňme, jako Akce nespokojených občanů. A jako takové nasadilo v senátních volbách v roce 2012 sedm kandidátů, kteří zcela propadli.

Ekonom Karel Kříž, který Babiše zná a několikrát před ním včas varoval, v rozhovoru v roce 2011 charakteristiku jeho vystupování uzavřel slovy: „Ale co je nejhorší, pořád nadává a vymezuje se negativně. Jinak to neumí. Kdyby mu doktor zakázal nadávat, tak do smrti už neřekne ani slovo. Úplně oněmí a zhasne.“

Stalo se to, že se Babiš naučil (nebo ho naučili jeho poradci, za což si zaslouží své peníze) míň se mračit a míň nadávat. Se svým ponurým, zapšklým, paranoidním projevem, který zaplní místnost negativní energií, by při všech svých miliardách zůstal tam, kde byl v roce 2011 – s podporou omezenou na bývalé jezeďáky a skórem sedm nula v senátních volbách. Ale pamatujete, s čím šel do voleb v roce 2013? On a jeho kandidáti měli na billboardech sněhobílé, žádným parazitem neposkvrněné košile a usmívali se. A hlavní heslo kampaně nebyl žádný rozklad a hniloba ani Poslední bitva vzplála, ale „Ano, bude líp“.

Význam tohoto hesla je podceňovaný. Vždyť to u nás nikdy nikdo neříkal! Obava, že dobře už bylo, pesimistické očekávání, že naše děti se nebudou mít líp než my, je to, čeho se lidé na Západě dnes nejvíc bojí. Politické strany jim to svými programy toho, co všechno je potřeba zreformovat, vlastně nevymlouvaly. Troufám si tvrdit, že kdyby Babiš nepřeklopil svou populistickou kritiku do ujištění, že přesto může být líp (a z toho vyplývající kontrolou své permanentní naštvanosti), tak by neuspěl zdaleka tolik.

Ale co může dělat teď? Čím víc založí svou kampaň na hrůzách rozkladu a vysávání, tím míň může stavět na rozpumpované ekonomice. Postavit kampaň na přímočarém přivlastnění si hospodářského růstu by bylo logické. V politice, ve fungování státu a státní správy Babiš zázraky nedokázal. Může předvádět jen to, jak cepuje podvodníky a zloděje. Ale to je zase jen negativní energie a existuje bod, za nímž i toho nejomámenějšího Babišova obdivovatele napadne, že v roli nějaké další firmy zlikvidované zajišťovacím příkazem (či nějaké analogické roli) by se příště mohl ocitnout on sám.

Takže mu zbývá jen kampaň stojící na heslech jako Teď anebo nikdy – ale to je heslo pro strany v defenzívě – a Neblábolit – což je ovšem heslo, které člověk nucený obhajovat, proč skrytě převedl firmu na své děti, bude chtě nechtě porušovat.

Když italský historik Giovanni Orsina vysvětloval zdroje dlouhodobého úspěchu Silvia Berlusconiho, napsal mimo jiné, že Berlusconi sice v některých ohledech byl typický populista, ale jen do jisté míry. „Neviděl ‚lid‘ jako uzavřenou, etnicky homogenní entitu. Typické emoce pro něj, dítě osmdesátých let, nebyly strach a ochrana, ale naděje a příležitost, a v jeho politickém mixu bylo mnohé, co nelze považovat za populismus.“ Babiš byl dotlačen do pozice, že je natolik zaměstnán bojem s ničeho se neštítící hydrou, že mu na hlásání naděje a příležitosti nezbývá čas. Jeho voličský potenciál je omezený.

6. září 2017