Vůči něčemu, co se jmenuje ÚDHPSH, by člověk měl být ostražitý už z estetických důvodů – zní to jako z nějaké špatné satiry na byrokracii. A skutečně, Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí nezapřel svůj rodokmen, když zahájil správní řízení vůči spolku autorů knihy Žlutý baron. Měli bychom si přát, aby údajný přestupek projednal s tím výsledkem, že se o přestupek nejedná. Hlavně bychom ale měli všem těm, kterým záleží na demokracii a již loňskou novelu zákona o volbách buď přešli bez povšimnutí, anebo uvítali, říci: A co jste čekali?

Kniha Žlutý baron shromažďuje reportáže, některé velice kvalitní, jež vyšly v Deníku Referendum o Andreji Babišovi. Autoři, tak jako dnes mnozí autoři knih, propagaci své knihy věnují úsilí, snaží se ji dostat ke čtenářům a komunikovat s nimi. Netají se názorem, že Andrej Babiš „představuje největší ohrožení české demokracie po roce 1989“, a také to není v současné společnosti názor ojedinělý – sdílejí ho lidé nejrůznější ideové orientace. Logicky si přejí, aby ve volbách neuspěl. Na to mají právo. Mají rovněž právo vydávat knihy. I knihy o Andreji Babišovi.

Jenže je tu loňská novela zákona o volbách, která zavedla regulovaný institut „třetí osoby“, rozuměj osoby jiné, než jsou strany a kandidáti, která se taky zúčastňuje volební kampaně. Kampaní je podle zákona činnost ve prospěch strany či kandidáta, „zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata“. A taky se za volební kampaň „považuje i sdělení v neprospěch jiné kandidující politické strany, politického hnutí, koalice, jejich kandidáta nebo nezávislého kandidáta“ (§ 16).

Ať na to koukáme, jak na to koukáme, Patočka a spol. vedou ve smyslu zákona volební kampaň. Úřad se na ně zaměřil zcela předvídatelně, v rámci svého zákonného zmocnění. Byť by jednal na podnět hnutí ANO.

Pokud vám připadá, že zákonem byla omezena svoboda projevu v ČR v době volební kampaně, pak si rozumíme. My všichni musíme myslet na to, zda náhodou nejsme třetí osoby.

Jaká omezení nám zákon ukládá? Některá ještě relativně snesitelná – povinnost mít transparentní účet a evidovat odděleně různé druhy výdajů, např. na průzkumy, reklamu a podobně. Na komunikačních materiálech musí být uveden zadavatel a zhotovitel.

Zato je reálným tvrdým omezením zastropování výdajů třetí osoby – nesmí přesáhnout 1 800 000 korun (a menší částky v senátních kampaních).

A pak je tu ovšem břemeno v zákoně výslovně neuvedené, jež teď zakoušejí autoři Žlutého barona. Tedy že se člověk sám musí starat, jestli vlastně není třetí osobou, a neměl se tedy zaregistrovat. I kdyby všechno dělal tak, jak zamýšlel, a nehodlal utratit víc než 1 800 000, hrozí mu úřední popotahování a pokuta. Jen za to, že se rozhodl zajímat se o volby a vyjadřovat se k nim.

Hrozí i každému, komu se přihodí, že třeba vlastní dům, napadne ho umístit na jeho štít nebo na plot politické sdělení, ale zapomene se zaregistrovat u ÚDHPSH. Víme to, protože to úřad uvádí v „odpovědích na nejčastěji kladené dotazy“ na svých webových stránkách. Odpovědi, zdá se, pocházejí čistě z moudrosti úřadu, neboť nemají oporu v zákoně a nemohou ještě být prověřeny judikaturou. S úlevou se zde můžeme i dočíst, že když chceme „soukromě“ publikovat příspěvky na sociálních sítích, nemusíme se registrovat. Je toto opravdu často kladený dotaz? Pokud ano, žijeme v mimořádně, skoro až nezdravě spořádané společnosti.

Za autory Žlutého barona se zcela správně postavil Nadační fond na podporu nezávislé žurnalistiky. Ale nevím, jestli jeho argumenty budou mít nějakou váhu. „Obecná pravidla nemohou být vykládána v tom smyslu, že jakékoli vystoupení určité skupiny lidí pro či proti nějakému politickému seskupení je automaticky politickou kampaní,“ píše fond. Lituji, zákon říká právě toto. Ředitel fondu Josef Šlerka připomíná názor Ústavního soudu, že „právo na svobodu slova a právo na informace je jedním ze základních kamenů demokratického právního státu“. Jenže i novela zákona o volbách byla schválena ve jménu nějakých základních kamenů demokratického právního státu – rovnost občanů, nezastupitelná úloha politických stran…

Problém je spíš v tom, že jsme si zvykli vykolíkovat „politickou kampaň“ jako něco potenciálně špinavého a škodlivého, co má být podrobeno ostříží regulaci – na rozdíl od normálního výkonu občanských práv nás obyčejných občanů a novinářů. A schvalujeme regulace s pocitem, že zregulováni budou vždy ti druzí, ti zlí. Jenže něčí občanská činnost je skoro vždy pro někoho jiného kampaň. Politické regulace na straně jedné a komerční nároky (duševní vlastnictví apod.) na straně druhé ustavičně zužují koryto „normálního života“, v němž se věnujete nějaké neregulované aktivitě.

Dalším problémem je, že tyto regulace a instituce budou vždy využívány jako nástroj politického boje a škození někomu, koho nemáme rádi. ANO by normálně mohlo na Žlutého barona jenom prskat, zkusit vykoupit jeho náklad nebo něco podobného. Ale když je tu teď ÚDHPSH, proč nezkusit zcela zákonně využít jeho služeb? Že se jedná o metodu škození nepříteli, je zřejmé ze zpravodajství svěřenského fondu, který v článku o zásahu ÚDHPSH v Lidových novinách zároveň informuje, že jiný Patočkův spolek dostal pochybnou zakázku od Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Jak to souvisí?

Zkušenosti jiných demokracií napovídají, že jednou roztočenému cyklu regulací, jejich obcházení a následnému vylepšování regulací nebude konce. Co jen si ještě užijeme s rozlišováním toho, co je podpora strany s jejím vědomím a co bez jejího vědomí! Pokud si myslíte, že je to prosté, jste naivní. Zkušenosti z USA ukazují, že vyšetřování nezákonné koordinace mezi entitami, jež se tváří jako navzájem nezávislé, neberou konce. Stanovení finančního stropu na výdaje logicky nemůže vést k ničemu jinému.

Pro americkou levici a mainstreamová média je jedním z nejhorších rozhodnutí Nejvyššího soudu tzv. případ Citizens United. V roce 2010 jím Nejvyšší soud zneplatnil zákon známý jako McCain–Feingold. Ten naopak v roce 2002 přijaly progresivní síly s velkým zadostiučiněním, neboť zpřísňoval regulaci kampaní. Dostal se k Nejvyššímu soudu, protože organizaci Citizens United – nominálně nezávislé – znemožňoval šířit film, jejž bylo možné považovat za politickou agitaci. Co už v mainstreamových médiích tak často připomínáno není, je to, že dotyčný film byl kritikou Hillary Clintonové.

Abych demonstroval potenciál ÚDHPSH a naší novely pro škození nepřátelům, uvedu jeden podnět. V seznamu registrovaných třetích osob na webu úřadu vidíme hned na prvním místě spolek Frank Bold Society. Ten je součástí konsorcia Frank Bold, jež, jak se můžeme dozvědět na jeho webových stránkách, je příjemcem řady finančních prostředků z ciziny. Politické strany příspěvky z ciziny podle zákona přijímat nesmějí. Smějí třetí osoby?

Mohla by to být další „často kladená otázka“.