Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Odešel Václav Kahuda, „temný zjev české píšící společnosti“

Před několika dny zemřel Petr Kratochvíl neboli spisovatel Václav Kahuda. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech, pro leckoho – přinejmenším pro mě – asi nečekaně a především brzy. Kahuda patřil ke zjevům tuzemské literatury. Jednak stylem velmi bohatého a hutného jazyka a bezbřehé fantazie (jeho texty jsou mocný tok, jenž se valí nekompromisně vpřed, a přitom svedou zpomalit kolem malebných ostrůvků, při nichž si lze odpočinout), jednak nepřehlédnutelnou figurou: obrovský chlap, hřmotný, přitom většinou vesele naladěný smíšek, který rád rozesmál lidi kolem sebe.

Životopisná balada, jakých je málo

Letošní prázdniny nabízejí v kinech program bohatý a hojný, jako by se svět filmu vrátil o několik let zpátky a nepostihla ho ani covidová pandemie, ani ekonomická krize, ani pokusy pátrat po nových formách ideální distribuce skrze streamovací platformy, zkracující, nebo dokonce úplně odstraňující časové prodlevy mezi uvedením snímků v biografech a v „televizi“. Ukázalo se totiž, že uvedení souběžné či velmi brzké puštění filmu do televizí odčerpává diváky z kina – zatímco dřív byli ochotni chodit na veřejná filmová představení i čtvrt roku po jejich premiéře, protože jinde je vidět nemohli.

Vyměšování, vměšování, směšování

Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak

Co vše ve filmu (z)mohou ženy

S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.

Kolik na dálnici? Raději míň

Cestuje se v posledních týdnech více po domovině, poněvadž je léto, jsou prázdniny, dovolené, objíždějí se návštěvou příbuzní a děti je třeba doručit na tábor anebo je z něj naopak přivézt, sžívá se průměrný český řidič jako já zase intenzivněji s realitou tuzemských dálnic. Nelze tvrdit, že je to bída: oprava D1 skutečně zamezila zejména na její moravské části kodrcání a drncání, takže jediná jistota někdejšího stavu nejvytíženější státní silnice, totiž že se šoférovi podaří za volantem neusnout, vzala za své.

Jak se stavět k zemřelým velikánům na příkladu Milana Kundery

Úmrtí Milana Kundery jistěže přineslo mnoho ohlasů, rychlých, spontánních, ale už i propracovanějších, které se vztáhly k jeho životu a dílu a nějak ho přiblížily, vyložily, shrnuly. Nic neobvyklého, dělá se to tak vždy, když zemře někdo významný, je to slušnost i nutnost. Zároveň ale souhrn těchto příspěvků vždy vyjeví něco o jejich pisatelích a skrze ně o společnosti. Bylo poutavé sledovat tento obraz u Kundery, totiž postavy problematické a spisovatele, který i přes svou půlstoletou fyzickou nepřítomnost v českém veřejném prostoru v něm snad jako jediný slovesný tvůrce dokázal v posledku pravidelně probouzet velké.

Sláva neokázalosti aneb Konec literárních večerů ve Fra

Na konci června oznámil básník, překladatel a spisovatel Petr Borkovec na sociálních sítích v několika řádcích prosté, přitom zásadní sdělení: „Rozhodl jsem se skončit s dramaturgií a uváděním čtení ve Fra. Děkuju všem nejbližším kolegům, Erikovi Lukavskému, Michalovi Rydvalovi, Jitce Hanušové. A obzvlášť Ondřejovi Lipárovi, který mi za 17 let nikdy na nic neřekl ne – on má takový hobby! Všechny pozdravuju.“

Rodokaps, jakých je málo

Do našich kin přichází pátý díl filmové série o archeologovi Henrym Jonesovi jr., vystupujícím pod pseudonymem Indiana, jejž si vybral jako chlapec podle svého psa. Novinka se česky jmenuje Indiana Jones a nástroj osudu a prý jde o poslední díl, v němž titulní roli ztvárňuje Harrison Ford, v červenci už jednaosmdesátiletý. Zároveň jde o první díl, na kterém se nijak nepodílí autor konceptu jedné z historicky nejslavnějších filmových postav George Lucas, a současně první díl, který nerežíruje Steven Spielberg.

Indiana Jones do pětice – jak se z lovce pokladu stal zamilovaný bůh

V tuzemských kinech už od čtvrtka řádí Harrison Ford popáté v roli archeologa ve filmu Indiana Jones a nástroj osudu, diváků přibývá – třebaže ne tak houfně, jak by si producenti a distributoři přáli – a kdekdo cítí potřebu se k novince vyjádřit. Míra spokojenosti se patrně různí podle stáří diváků, tedy podle toho, kdo vyrůstal v jakých filmových kulisách, trendech, možnostech. Starší diváci se zřejmě hůře budou smiřovat s počítačovým omlazením hlavní herecké hvězdy a vůbec s přibýváním digitálních triků ve staromilském světě.

Na gymnáziích, lyceích i středních školách nakonec místa zbyla

Před několika týdny byl velkým mediálním tématem nedostatek míst na středních školách v Praze a Středočeském kraji, vděčnými a vyhledávanými obrázky se staly fronty u studijních referentek tvořené vystresovanými rodiči letošních deváťáků. Samotné děti byly zpravodajského děsu naštěstí spíš ušetřeny (přinejmenším se nestávaly primárními respondenty rozčilených zpráv), jinak ale noviny, televize, rozhlas, podcasty vděčně dlouho přinášely jeden srdceryvný rodinný příběh za druhým.

Status umělce není dotace

V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra. Začněme tím, co to status umělce je. Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky.

Jak se vyrovnat s postavou

Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.

Dobrej tah ministra Nekuly

Před čtyřmi dny byl odvolán z funkce ministra zemědělství Marek Nekula (KDU-ČSL), kromě jiného údajně za to, že mu ujely nervy na sněmu Agrární komory, jehož účastníky seřval a označil je za „schizofreniky, kteří nevědí, co chtějí“. Pokud se to skutečně seběhlo takhle, věru to není ideální politické vystupování. Tentýž muž jej však nepředvedl ani před oznámením svého odvolání, kdy naopak nervy na uzdě udržel a kdy se snažil o žoviální tón a vesele rozmlouval s novináři, kteří čekali na tiskovou konferenci s končícím ministrem a předsedou jeho strany Marianem Jurečkou.

Dočasné oživení značky?

Letní měsíce u nás tradičně přinášejí jistotu, že veřejnoprávní televize začne vysílat francouzské filmové komedie jednu za druhou. Pozoruhodné na tomto každoročním úkazu je, že se týká právě především ČT, ani ne tak největších soukromých stanic, čímž vysílání Kavčích hor nahrává kritikům, kteří tvrdí, že lpěním na opakování starých snímků naše největší televize ignoruje dobové trendy, nepodporuje novou filmovou produkci, neseznamuje s ní své diváky a nevzdělává je. Respektive že je vzdělává jenom historicky, nikoli soudobě.

Život a dílo pamětníka Foltýna

V posledním týdnu jsem minimálně ve dvou tuzemských médiích zaznamenal rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tento stařec, k němuž chovám velkou úctu, nemá však zrovna žádné výročí a není už ani bezprostředně po prezidentské volbě, aby se dokola připomínala jeho kandidatura do nejvyššího ústavního úřadu před deseti lety. Ale vzhledem k tomu, že už je to muž velmi starý, pětaosmdesátiletý, a že jeho zdraví se netěší velké kondici, snad onen zvýšený zájem neznačí, že kolegové mají lepší informace než já, snad nejde o nějaké předběžné loučení.

Fasáda bez pevné zdi

Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.

Státní vyznamenání jsou doklad, že Česká republika žije

Sněmovna schvalovala návrhy na letošní státní vyznamenání – a jsou patrně sledovanější než v předchozích letech, neboť jsou to zaprvé první, která bude udílet nová hlava státu, a zadruhé jsou to po několika letech první státní vyznamenání, jež jsou zaštítěna vládou, která nesází na populismus, a prezidentem, který nemá zálibu v provokacích svého publika. Jsou to vyznamenání, od nichž se čeká, že se za ně část veřejnosti nebude třeba stydět, nebo že nebude potřeba nad nimi nervózně, rozhořčeně či výsměšně pozvednout obočí.

Melodrama plné rozporů

Televize Nova, respektive její streamovací platforma Voyo, odvysílala druhou řadu série Iveta. Tři nové filmy navázaly na úspěch loňského zahájení pojednávajícího o osmdesátých letech zpěvačky Ivety Bartošové: o tom, jak začala zpívat, jak se drala na vrchol, jak začala poznávat svět tuzemského showbyznysu, jak se v něm učila chodit či jak jí začalo docházet, že je skutečně slavná. Vyprávění bylo opřeno o zpěvaččin vztah s Petrem Sepešim, s nímž tvořila pěveckou dvojici a s nímž podle lidových představ fungovala v páru rovněž v soukromí.

O slavných a neslavných výročích a absolutizaci dějin

Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).

Za vším hledej řeč: proč je důležité nenechat vymírat jazyky

Už je to více než dvě stě let, co Josef Jungmann – od jehož narození uplyne 16. července čtvrt tisíciletí – vydal své překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Snažil se jimi tehdy dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk, který zvládne obstarat i náročné literární texty. Položil tím základ stavu, v němž se nacházíme dnes: našemu samozřejmému fungování v národním jazyce, který je dostatečně rozvinut, aby zabezpečil umění i pulp, politiku, byznys, sport, vědu nebo techniku. Češtinu mnohý našinec dávno nevnímá jako vzácnou hodnotu.

Umění stvořit hrdinu

Nečekaným hitem ČT se v posledních týdnech stala pětidílná minisérie Volha, natočená režisérem Janem Pachlem podle vlastního scénáře napsaného podle románu specifikovanějšího názvu Volha, záznam o provozu motorového vozidla, jímž v roce 2008 debutoval Karel Hynie – někdejší televizní producent, scenárista, dramaturg. Volha líčí osudy zaměstnance autoprovozu ČST Stanislava Pekárka , který zkraje 70. let nastupuje hned po vojně díky protekci na lukrativní místo televizního šoféra.

Nulová daň na knihy – co to znamená?

Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou.

Pekárků jsou tady všude tisíce

Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.

Na český trůn Habsburk pravděpodobně neusedne

Včera proběhla korunovace nového britského krále Karla III. Při této příležitosti upotřebme závěr ze Salonu Týdeníku Echo o české šlechtě, který byl publikován v čísle 12/2023. Poznámky o potenciálu českých zemí stát se znovu monarchií do této chvíle nebyly využity, ale byla by škoda, kdyby spadly úplně pod stůl. Zvlášť když hovoří lidé povolaní: emeritní předseda monarchistické strany Koruna česká Václav Srb a ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný.

Nechci po autorech omalovánky, chci jim dát svobodu

Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…

Cestopis v básních

Za svou loňskou sbírku Spatřil jsem svou tvář obdržel její autor Petra Hruška (nar. 1964) letos cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Jde o autorovu v pořadí osmou sbírku a pojednává o cestě portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese kolem světa roku 1522, respektive vychází ze zápisků Antonia Pigafetta, jednoho z osmnácti přeživších výpravu, jenž je po návratu předložil jako zprávu z cesty. Hruška vychází z tohoto textu, připomíná ho a obrábí po svém – jeho sbírka tedy spadá to kategorie uměleckého komentáře předchozího významného díla, přesněji: je to umělecký zápas s ním.

Jaká byla normalizace a jaká je ve filmu? Přijďte na Salon Echa s Jiřím Lábusem

Na festivalu United Islands of Prague bude znít nejen hudba. Součástí mezinárodní akce bude i veřejná debata v Salonu Týdeníku Echo věnovaná normalizaci v českých filmech a seriálech. Hosty budou například herec Jiří Lábus či historik Michal Stehlík. Nečekaným hitem České televize posledních týdnů se stal seriál režiséra Jana Pachla Volha, natočený podle stejnojmenného románu Karla Hynie. Pětidílná minisérie vyvolala nadšení i řadu odmítavých ohlasů.

Nechť nikdy nespočinou Kosti Ivana Vyskočila

Ve čtvrtek oslavil Ivan Vyskočil devadesáté čtvrté narozeniny – a den nato zemřel. Jeden z nejvýznamnějších tuzemských divadelníků druhé poloviny dvacátého století, spisovatel, dramatik, pedagog, inspirátor, jazykový ekvilibrista. Není třeba nad jeho skonem truchlit, protože patřil k lidem, kteří prožili dlouhý a zřejmě naplněný život. Sluší se ale připomenout, proč byl tak důležitým tvůrcem, třebaže veřejnost ho znala málo a pletla si ho s hercem téhož jména, třebaže spolu nejsou nijak spřízněni.

Znovu, jinak, lépe?

V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji).

Novější články Starší články