Minulý týden kromě mnoha jiných událostí znamenal souběh dvou poznámek dvou výrazných českých osobností: nejprve čtvrtého října uběhlo šesté výročí od podpisu prozatím poslední smlouvy Jaromíra Jágra v NHL. Následně šestého října oznámil principál Divadla Na Jezerce, herec Jan Hrušínský, že po osmnácti letech působení na jeho scéně a po šestašedesáti letech účinkování v divadle vůbec ukončuje svou divadelní kariéru herečka Jiřina Bohdalová. Osudy obou zmíněných jsou si v něčem podobné – zdají se totiž být nesmrtelní: Jágr po odchodu z NHL nadále i v jednapadesáti letech hraje ve svém domovském Kladně nejvyšší tuzemskou hokejovou soutěž (a trénuje ho jiná velká hvězda, která udělala kariéru v zámoří, o sedmnáct mladší Jakub Voráček), Bohdalová sice kvůli zdraví opustila divadlo, ale na účinkování ve filmu ani v televizi ještě rezignovat nehodlá (ostatně za rok bude mít premiéru film, který natáčela letos v létě).

Ryzost vděku fanoušků byla skutečně nezastíraná a v našinci – přinejmenším ve mně – vyvolala, pokud jde o úctu, drobné zahanbení: říkal jsem si, že takto upřímně se radovat z pouhé něčí přítomnosti vlastně u nás neumíme, že automaticky cítíme potřebu takové pocity výsměšně shodit. Proto jsem byl zvědavý, jaké ohlasy vyvolá zpráva o odchodu Bohdalové z divadla. Jistěže jsem očekával společenské dojetí, ale taky cynické komentáře. Kupodivu jsem jich mnoho nezaznamenal, což je asi dobrá zpráva o tom, že ještě jsme schopni vnímat pokročilé stáří jako ne snad hodnotu, ale signál, že nadhled je namístě a vyplatí se – vždyť proč se neustále s někým dohadovat. (Bůhvíproč jsem si u toho automaticky vzpomněl třeba na to, s jakou velkorysostí se nesmlouvavý filmový kritik Andrej Stankovič kdysi rozhodl dále se nevyjadřovat k dílu Zdeňka Svěráka na znamení úcty za to, že se Svěrák suverénně postaral o postiženého kamaráda Jana Kašpara, který po úrazu skončil na vozíčku a kterému pak dramatik psal v divadle role na tělo – tedy na vozík.)

Velkorysost v případě Bohdalové bude totiž potřeba vždy, když její dílo a život začneme hodnotit. Patří totiž sice k tvářím normalizace, k těm, kteří navenek někdejší režim legitimizovali, stejně tak se suverénně udržela v porevolučních letech, ba dokonce byla slavnou už v letech šedesátých (vždyť hrála hlavní roli v trezorovém Uchu). Ale vnímat ji zjednodušeně jako režimní obličej vlastně nejde, neboť patří k těm, jejichž osud dokládá, jak složité je se v řádění komunistů vyznat. Nemá totiž životopis, který by dejme tomu v letech padesátých byl výstavní: její tatínek doma schovával ministra Benešovy vlády, zbraně pro protikomunistický odboj a dostal za svou vlastizradu patnáct let v komunistickém žaláři (stejně jako hereččin bratranec, který skončil v Jáchymově). Vyslýchána byla i samotná Bohdalová, dokonce jí hrozili odebráním dítěte. Další kaňka přišla po sovětské okupaci: hereččina sestra v roce 1969 emigrovala do Švédska.

Bohdalovou i Jágra zjevně vždy zachraňuje jejich výjimečný talent, tak nepřehlédnutelný, že politika před ním vždy kapituluje. Pokorně bychom tedy měli vnímat, že život je pestrobarevný – a tito dlouhověcí nám to zákrutami svých osudů nezřídka připomínají. (Proto jednou snad bude pochopitelnější také Jágrova afinita k silovým režimům a silným lídrům.)