Díky, Černý orle, aneb Vyznání bývalé redakci Echa
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Uprostřed léta proměnil se zásadně dosavadní život redakce Echa24: přestěhovali jsme se na novou adresu. Ze starobylého domu na Malostranském náměstí do zrekonstruované staré továrny na Zlíchově. Je to nedaleko, tramvají od sebe čtvrt hodiny, ale jsou to jiné světy. S tím starým bychom se po devíti letech měli řádné rozloučit, vždyť Echo se tam narodilo, přečkalo dětství i dospívání.
Nuže: v pravém horním rohu Malostranského náměstí – čili v jeho horní části nad kostelem sv. Mikuláše, na niž běžný Pražan zapomíná a již jako součást možná nejkrásnějšího pražského náměstí nevnímá – stojí na počátku Nerudovy ulice dům U Černého orla a v něm nachází se již od patnáctého století Fragnerova lékárna. Nesčetněkrát kráčely tudy dějiny, cestou na Hrad královské průvody i slavné osobnosti české i zahraniční. Nu a v prvním patře zmíněného staroslavného domu uhnízdila se počátkem roku 2014 vznikající redakce Echa. Ostrý start proběhl 16. března, ale do té doby psalo se několik týdnů nanečisto, takzvaně do zdi.
V této atmosféře se v prvním patře U Černého orla rodila redakce Echa. Vznikala v atmosféře takřka disidentské: skoro v půli cesty mezi Poslaneckou sněmovnou a Pražským hradem scházeli se novináři v předělaných prostorách někdejšího bytu a usilovali psát o ohroženích demokracie v české společnosti. Možná víc než disent působilo to v některých okamžicích jako bytový seminář – každopádně paralely se starší minulostí nebylo lze nevmínat, jelikož politici redakční úsilí zpočátku nebrali příliš vážně. Odhadovali, že nejen tato značka, ale i řada jiných, které na protest proti přerozdělení mediální moci vznikly, brzy skončí.
Pamatuju si tehdejší redakční odhodlání dokázat politikům, že se mýlí. Pamatuju si hledání cest, ideálního profilu časopisu, pamatuju si, jak rychle se první měsíce měnilo složení redakce, protože i sami novináři si ujasňovali, kde chtějí pracovat. A jistěže si pamatuju, jak se po několika letech začalo ukazovat, že noviny nelze tvořit jenom s antibabišovským étosem, nýbrž že je nutné sledovat politiku realističtěji.
Pracovali jsme v nejkrásnější redakci na světě: ráno, v poledne, večer i pozdě v noci sledovali jsme z oken kanceláří cvrkot Malostranského náměstí, kochali se Nerudovkou a hleděli na štrúdly turistů a čas od času i protestujících v nějakém průvodu. V ranních hodinách zažívali jsme centrum Prahy prázdné, ospalé, jako by návštěvníků nebylo, jako by se Malá Strana propadla o desetiletí nazad a bylo to zase české město. V nočních hodinách odcházeli jsme tmou a stačilo se otočit a pohlédnout nazad a kochat se, jak nad „naším domem“ majestátně ční a svítí největší hrad na světě – vystavěný tak, aby působil dojmem, že se dotýká nebes a my trochu s ním.
Taky to bylo kousíček do sněmovny, stačilo seběhnout padesát metrů. A do Senátu bylo to jen o chlup dál. Kromě toho zvykli jsme si chodit například do kavárny Malostranské besedy – ať už nabírat rozhovory, salony, nebo jen tak posedět, popít kávy a pojíst dobrého zákusku a pobaveně sledovat a poslouchat místní dostaveníčka ústavních činitelů se svými poradci a lobbisty. Ti se šoupali stoleček od stolečku jako na kolotočové atrakci a jednoduše měnili dresy a snadno vyslovovali nové sliby, jdoucí klidně do opozice s těmi předešlými, jež o dva stoly dál udělili před pár minutami jinému poslanci či poslankyni. A běžné taky bylo potkat se na tramvajové refýži s ministry nebo s muzikanty jedoucími domů z koncertu právě z Malostranské besedy.
Dům U Černého orla stojí na svém místě mnoho staletí, jistě zažil mnoho pláče a veselí, měřit bych to nechtěl, ale odvážně si tipnu, že vysoko na nástěnku jeho velkých smíšků by jistě patřil věčně rozesmátý šéfredaktor Dalibor Balšínek. Co si ovšem troufnu říct jistojistě: určitě se v dějinách domu doposud nikdy nestalo, aby se v něm nějaká parta ustavičně a věcně tolik hádala jako my. Některé porady trvaly hodiny a byly vášnivé jako láska. Při běžné práci seděli jsme každý v jiném pokoji, ale přece jsme si byli strašně blízko – holt dispozice bytu útulnost a rodinnou atmosféru vytváří z principu, protože tak je vytvářen, aby v něm byla pohoda.
Dnes již bývalá redakce měla taky svou velkou architektonickou zvláštnost: je to jediné místo na světě, o němž vím, které mělo vedle sebe dva záchody, ale každý v jiné výšce. Rád jsem tu raritu ukazoval návštěvám: některé žasly a smály se a podivovaly, některé žasly, co se jim to vůbec opovažuji ukazovat. To je ostatně další historie Echa na Malé Straně: dům U Černého orla díky přítomnosti novinářského fochu za těch devět let navštívil a jeho kráse se obdivoval bezpočet významných lidí z politiky, byznysu, umění, vojenství, průmyslu, zemědělství, lékařství, školství atd., kteří by jinak interiér jednoho z významných pražských domů nepoznali. Získáváme totiž k městu jiný vztah, známe-li jej i zevnitř, nikoli jen pohledem přes fasády.
Takže díky, Černý orle, bylo to krásných, ba co dím, krásných – nádherných devět let. Zapomenout nebude možné a jistě ani žádoucí.