V den polských voleb a v čase ustavování nové slovenské vlády je asi dobře probrat slovensko-český seriál Víťaz, který minulý týden skončil a který v šesti půlhodinových epizodách pojednává o osudech smyšleného nejdéle sloužícího premiéra Slovenska Viktora Hudáka, jenž byl po deseti letech v úřadu sesazen a zhrzený se vydává domů na nevytoužený odpočinek. Tam se setkává se svou ženou a třemi dcerami a uvědomuje si, že rodina jeho přítomnosti dávno odvykla a žije si po svém. A že svět za zdmi parlamentních paláců se také posunul a vypadá jinak než dřív.

Hřebejk a Ady Hajdu v hlavní roli představují muže, který je hašteřivý, sebestředný, neurvalý a šovinistický, který si užívá moci a výhod, jež jsou s ní spojeny (jako jsou jízda autem s majáčkem, velkolepé rauty, setkávání se světovými lídry na jejich venkovských sídlech…), ale kterému přesto neustále jde především o to, aby se Slovensku dařilo lépe a vyvíjelo se prozápadním směrem. Je to politik starého střihu, jenž veřejnou službu vnímá jako práci, která se má soustřeďovat na růst HDP a oddlužování státu, nikoli na kulturní války. Takže sice svede urazit leckterou ženu ve svém okolí včetně slovenské prezidentky, zároveň se však bez váhání zastane dcery proti příteli, když je potřeba podpořit svobodu jejího názoru. Ba dokonce dokáže překousnout, že další dcera chodí s klukem, jenž ho upřímně nesnáší a nejraději by ho poplival.

Nelze říct, že by seriál fungoval dobře rytmicky či dramaticky – například v něm není zřejmý čas vyprávění, tedy to, jak dlouhý časový úsek jednotlivé epizody zabírají. Jsou to týdny? Nebo roky? Spíš to první, ale v tom případě se tam děje zase mnoho zvratů naráz v rychlém sledu. Série ovšem funguje, pokud jde o atmosféru a práci s dílčími tématy. Podtrhnout si zaslouží například práce s jazykem: vztah Slováků k Čechům je v sérii vyřešen tím, že hrdina má českou manželku – hraje ji Ivana Chýlková –, která v Bratislavě nepřestala mluvit česky. Proto je s podivem, že s ní její děti nemluví zrovna tak, byť by šlo jen o lámanou češtinu; ale pořád by to byl mateřský jazyk. Co není přesvědčivé v obrazu vztahu češtiny a slovenštiny, je napraveno ve vztahu slovenštiny a polštiny.

Když se hrdinova rodina vypraví na výlet do Polska, jednak se tím ukáže, že střední Evropa v česko-slovenském vnímání jsou už konečně taky jiné národy než naše dva, ergo že skutečně aspoň u vzdělané vrstvy obyvatelstva funguje visegrádské povědomí. A jednak je dobře představen poměr k jazykům u jednotlivých generací mluvčích. A tak spolu slovenský expremiér a polský premiér, dva šedesátníci, bez problémů hovoří slovensko-polsky a rozumějí si, zatímco pro jejich třicetileté a dvacetileté potomky je přirozenější mluvit mezi sebou anglicky. Tak to v reálu skutečně funguje.

A druhou věcí je poměr k genderu: ačkoli se veřejně spíše nevyjadřuji k problémům spojeným s transtématy, protože o nich nic nevím, troufám si říct, že vím dobře, jak fungují a jak mají fungovat dramatická díla. Proto tvrdím, že po seriálu MOST! Jana Prušinovského je Víťaz Jana Hřebejka druhým počinem tuzemského mainstreamu, který využívá transproblematiku k tomu, aby vystavěl funkční drama a nezůstal u karikatury. Paradoxní na tom je, že se za to režiséru Hřebejkovi nedostává žádného potlesku, což je dáno patrně tím, že seriál je vysílán na jednom ze streamů, nikoli ve veřejnoprávní televizi, a že má tudíž méně diváků než autorův loňský počin Pozadí událostí, za nějž dostal oblíbený tvůrce nářez, neboť byl označen za šovinistu. Teď by analogicky měl být chválen, jenže pokud jsem si mohl všimnout, spíše se mlčí. Je to v něčem typické.

Každopádně: kdo chce získat důvěru v tuzemské schopnosti stvořit povedenou komedii věnující se aktuálním tématům a současně i těm nadčasovým, jako je třeba řízení domovní schůze, nechť zhlédne film Víťaz. Litovat nebude.