Prázdniny jsou fuč, nastává léto babí. S ním přichází i čas, kdy se k dalšímu předělu chystá zdejší výstavnická sezona. Některé expozice s počátkem podzimu končí, jiné s koncem léta začínají, a tak se podívejme, co v tomto čase uvádí jedna z vyhlášených galerií, GASK v Kutné Hoře. Jelikož je toho víc, než co tento text může obsáhnout, vybíráme tři kousky: František Štorm i Jiří Surůvka nabízejí krásu a rozjímání vyvěrající z humorného gesta – první si dobírá okolí anekdotickým šklebem, druhý převrácením běžných vzorců.

To Kateřina Štenclová předvádí krásu zpoza ticha a nenápadnosti. Její metodou je oslnit zničehonic, mimochodem, jakoby odnikud. Dohromady ovšem všechny tři výstavy (a to spolu s dalšími, jež nyní Galerie Středočeského kraje nabízí k vidění) potvrzují pečlivě pěstěnou schopnost kutnohorského kurátorského ansámblu harmonicky spojovat věci nečekané: jak barvou, tak náladou, tak tématem. Leč zkusme to podrobněji.

František Štorm: Maldorör Disco

Chodbou někdejší jezuitské koleje se ozývá nejasné dunění, které sílí, čím víc se návštěvník blíží k šatnám a pokladně. A čím jim je blíž, tím víc se dunění podobá hudbě – třebaže jde o pocit nadále nejasný: skutečně se ozývá zevnitř jedné z nejkrásnějších českých galerií? Anebo přichází odněkud zvenčí a je deformováno tlustými barokními zdmi? Teprve až návštěvník dojde ke dveřím vedoucím do drobné místnosti, na niž upozorňuje štítek Whitebox, může si být jist, že jde o muziku výstavní. A to hned ve dvou významech slova: jednak je to hudba výtečná, podmanivá, veselá, i když tvrdá, ale nápaditá, odvíjející se vpřed v nečekaných vrstvách, jednak je určena jako doprovod k expozici svého autora Františka Štorma.

Onen vzdálený nejasný zvuk je součást novinky uvedeného tvůrce, výstavy nazvané Maldorör Disco, jež zkoumá prostředí mezi zvukem, obrazem a prostorem. V maličké místnosti se zvuk odráží od blízkých bílých stěn ověšených deseti pestrobarevnými olejomalbami. Za neustálého třpytu drobné diskokoule, zavěšené u stropu a vrhající prasátka kolem sebe, utkává se tu rytmické dunění s lakonickým přednesem temných veršů Lautréamontových Zpěvů Maldororových, odtud první polovina názvu výstavy, zřejmě v překladu Prokopa Voskovce. Obrazy jsou nasvíceny tak, že se zdají ještě mokré, sotva dokončené, a zachycují „lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny…“.

Všem těm poetickým, zdánlivě rychle a samozřejmě načrtnutým tvorům mnoha očí, úst, končetin a záhybů (znovu si lze povšimnout, že umělcům je propůjčeno cosi z božských schopností tvořit život samozřejmě, suverénně a pouze s omezením vlastní fantazie – ale jak vlastně jinak u písmolijce) je přisouzena nějaká úloha v hudební kapele. Jako by šlo o momentky ze zákoutí „jedné předaleké galaxie“, v níž se odehrávají příběhy Hvězdných válek. Tam totiž také muzicírují organicky podivuhodné skupiny a produkují pop, jehož vynalézavost je zřejmá až při řádném poslechu. Ale aby to bylo fér: u Štorma najdeme i náležitě dekadentní kostlivce, jimž z očních důlků trčí trubky vypalující ze svých ústí místo neposedných not mohutné plameny.

Člověk se sám sobě musí upřímně smát, když si připomene, s jakou posedlostí se do Kutné Hory hnal při zjištění, že tam František Štorm má novou výstavu. Čekal obrovskou expozici, průřezovou, a dostal drobek. Jenže když jej začal v sobě poctivě převalovat, zjistil, že je to setkání s umělcem velmi intenzivní, možná intenzivnější, než kdyby šlo o něco obrovského. Ten dojem naplněnosti vzniká právě z toho, že jde vlastně o vtip, další povedenou anekdotu, jíž si dávno oceňovaný tvůrce vystřelil ze svých fandů i náhodného publika.

Výstava byla otevřena 27. srpna a trvá až do 28. ledna příští roku. Vstup na ni je zdarma, kurátorkou výstavy je Vanda Skálová.

Jiří Surůvka: Strůjci války

V tomto případě je ledacos podobně a ledacos jinak než u Štorma: jednak jde právě o expozici průřezovou, velkou, zahrnující díla od devadesátých let, jednak rovněž prezentuje nezvyklé hlavy – anebo zvyklé, ale v kombinaci s nezvyklým tělem či okolím. Jsou to variace téhož: překvapivě rovněž obrazy hudebníků, ti však mají hlavy konkrétní, z ovoce a zeleniny. S nimi v témže rozlehlém sále uprostřed leží velká socha Pinocchia s nosem zabořeným do důlku lidské lebky. Copak to asi znamená? Má lež krátké nohy, ale dlouhý nos? Že by se lhář měl mít na paměti, jelikož za své hříchy bude mít pořád na očích smrt a vlastní dočasnost? Nebo že by lež přesahovala život?

Anebo opodál, ale stále tamtéž: na gynekologickém vyšetřovacím křesle polosedí či pololeží rozcapený Batman a radostně hledí do očí malého Batmaňátka, které zvedá nad sebou. Přijdeme-li však blíž, zjistíme, že to není muž, nýbrž rozcapená Batmanice (či Batwoman?) s velkými faldy na tlustém břiše. Kdepak pekáč buchet, zato buchta jediná, jež právě nabídla nový život. Surůvka takto nenápadně upozorňuje na to, že svět je příliš maskulinní, a to i ten superhrdinský, třebaže v něm je žen sice stejně jako mužů, leč přece jen žádná nepatří k nejvěhlasnějším charakterům. Ostatně ironicky v rohu jsou do kontrapunktu ke všem těmto umělým ženám umístěny na velké fotografii Ostrý holky – dvě uniformované ženy hledící na fotografa skrze hledí svých samopalů a rozkošně se u toho usmívající. Hle, rovnoprávnost byla aspoň v něčem završena.

Ježíš na kříži je také obraz posunů: najde se kdesi v Sudetech křížek s Pánem, jenž visí už jen za nohy, a tak se zvrátil dolů a krev se mu valí do hlavy. Zůstal vystaven tak, jak byl nalezen, i s tou jednou uťatou rukou, ale k němu přibyl krucifix žabí, s pletenou žabičkou na místě Ježíšově. Copak vymírající obojživelníci nemají nárok na svého Spasitele? Anebo hokejisté? Třeba národní tým Německa s hlavami nacistických vůdců? Či národní tým Ruska s hlavami sovětských lídrů? Je strůjcem války hlava, která ji vymyslí, anebo tělo, jež ji naplní? Ptáme se vůbec dobře?

Aby nebylo tak těžko, je přehlídka několikrát přerušena autorovými vzkazy návštěvníkům. Vždy jsou psány, patrně vlastnoručně autorem, fixem na kartonu. Poprvé Surůvka hned u vstupu žebrá o peníze pro svého psa, vždyť coby umělec žije nuzně, a tak si on i jeho druh přilepšení zaslouží. Podruhé nabízí u svého osobního památníku na newyorská Dvojčata možnost orazítkovat si papírek ve vzpomínce na absolvovanou výstavu: stačí z jedné věže sejmout těžké razítko ve tvaru klobouku a praštit jím na střehu věže druhé, kde je papírový bloček – rána svrchu, jako tehdy v reálu letoun… Přežije na rozdíl od originálu umělecká napodobenina? A do třetice hra s návštěvníkem: Rádi saháte na exponáty? Tak si nasaďte přilbu, vylezte si na model krávy a vyfotografujte se. Ovšem pozor – vezměte si k tomu lať s metrem a změřte se, abyste věděli, jak jste dobytku na hrbu vysocí. Protože když už chcete blbnout, dotáhněte to do konce a něco o sobě zjistěte, i když to nemá žádnou užitnou hodnotu. Ale aspoň nebudete žít nadarmo.

Tato expozice se chýlí ke konci, k vidění je za úhradu a už pouze do 17. září – rozhodně se vyplatí ji stihnout. Kurátorkou výstavy je Veronika Marešová.

Kateřina Štenclová: Na hladině času

Těžko říct, jak se tato expozice vlastně jmenuje – jsou to, jak evokují názvy jednotlivých obrazů i doprovodný programový leták, Vhledy? Anebo skutečně sledujeme čas plynoucí v prostoru? Obojí je možné, což je snad dáno tím, že obrazy Kateřiny Štenclové jsou vystaveny v okolí galerijní kavárny i přímo v ní. Předpokládají tedy nejen běžného návštěvníka, ale rovněž takového, jenž se k nim usadí a hledí na ně dlouze, třeba i nepřítomně, možná si uvědomuje jenom jejich části, málokdy celky. A možná některé menší kousky, umístěné záměrně u veřejí, přehlédne úplně – anebo naopak zajásá, že si jich všiml.

Prý jde původně o náhodně zachycené reálie čočkou mobilního telefonu, jež jsou následně abstrahovány do malby a rozrušeny. To z výsledku nelze poznat, ale je fakt, že když už si tyto obrazy vynutí pozornost, fungují jako magnety – přitahují pohled, vybízejí pátrat po detailech a prohlížet si je a hledat jim partnery. Je to vlastně zoomování, jako ve filmu Zvětšenina: jestliže autorka hleděla na své snímky a hledala v nich jádro dalšího sdělení, divák hledí na to a hledá původní obraz nebo emoci. Výsledkem ale není nervozita ani rozčilení, když to nejde, nýbrž uklidnění. To je totiž na těchto obrazech nejvzrušivější: i když jim nerozumíme, dělají dobře, chlácholí. Je to zjevná magie tvorby, onen doklad, že člověk po umění touží, že ho ve svém životě potřebuje, protože jím je vtahován, přitahován i léčen, aniž ví proč.

Rovněž tato výstava už má před sebou poslední dny, stejně jako Surůvkova expozice bude k vidění jen do 17. září – zato zdarma. Kurátorkou je Adriana Primusová.