Po útoku Hamásu na Izrael bylo vlastně jasné, o čem vést Salon v tomto čísle – o tématu, které se týká jak Izraele, tak arabského světa, tak světa našeho. Totiž o minulých i současných podobách a historických příčinách antisemitismu. V Salonu Týdeníku Echo diskutují vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon, novinář, publicista a spisovatel Jakub Szántó, novinář a nakladatel Jan Dražan a judaista, teolog a historik Jiří Blažek. (Velmi plodná a bohatá debata se do písemného záznamu nevešla v úplnosti, celý záznam rozhovoru je v našich podcastech.)

Mohli bychom se o tomto tématu bavit kdykoli, ale teď je na stole zase zřetelněji: sledujeme poslední týdny obraz sílícího antisemitismu, nebo jen vydechnutí antisemitů, že mohou svému antisemitismu dát konečně volný průchod?

Sidon: Vaše otázka je scestná, protože antisemitismus je průběžný stav, který se někdy vyboulí a jindy se nezdá příliš přítomný. Ostatně v Izraeli tento problém trvá už dlouho, vzpomínám si, že mě za jedné z předešlých válek překvapilo, že arabští Izraelci s jásotem vítali střely dopadající na Tel Aviv, byl jsem tím otřesen stejně, jako když se dívám, jak jsou izraelští zajatci vedeni Gazou a lidé kolem jásají a mají pocit, jak je to bezvadné. Jsou to všechno věci, na které člověk naráží dlouho, proto se domnívám, že je to setrvalý stav, který se táhne dějinami. Vždyť s antisemitismem se v literatuře lze setkat už ve třetím století před naším letopočtem: jeden z egyptských učenců a kněží už tehdy v dějinách své země líčil problém s Židy nápadně podobně tomu, jak vypadal antisemitismus později.

Blažek: Ve starověku Řekové obviňovali Židy z toho, že věří v nicotu, protože nestavěli svému bohu chrámy se sochami, případně si Řekové vymýšleli, že Židé uctívají v chrámu vepře – odtud pak vzejde známý obraz bachyně kojící Židy, ona Judensau, která se objevuje ve středověku. Později zase křesťané přišli nejenom s obviněním z bohovraždy, ale taky začali tvrdit, že Židé provozují nevěstince, organizují prostituci a že jejich hlavním zájmem je svádět křesťanské dívky a panny. V 19. století přišli bojovníci za čistotu evropské kultury, kteří byli v hrůze z toho, že by jim čistou ryzí kulturu evropských národů mohl znečišťovat cizí element, takže se ukázalo na Židy. No a když se potom tento kulturní antisemitismus přetransformoval v národnostní, respektive rasový antisemitismus, tak podle těchto teorií zas Židé neměli nic lepšího na práci než prznit vznešenou evropskou rasu svou nečistou DNA. Od druhé světové války, když tento rasový antisemitismus přestal být společensky přijatelný, má antisemitismus další podobu – tentokrát jde o obviňování Izraele z toho, že je to fašistický, apartheidní nebo genocidní stát. Dnešní extrémní levice dělá vlastně totéž, co kdysi Řekové, první křesťané a další generace antisemitů: projektuje si nějaké své osobní hrůzy do Židů.

Stáhnout MP3

Je současný euroamerický antisemitismus zase kulturní? Nebo jak bychom ho mohli zvát?

Blažek: Já mu říkám politický antisemitismus. Protože terčem už není náboženství, ale politické ambice židovského národa, tudíž cílem tohoto antisemitismu je přivodit zničení Izraele a jeho obyvatel.

Szántó: My se v Česku rádi plácáme po zádech, jak jsme tolerantní a kulturní národ, protože tu nejsou homofobové, mizogyni ani antisemiti. Jenže tohle všechno tady samozřejmě je. Možná to u nás není tak strašné jako v jiných evropských zemích, ale je to tady – stačí se podívat na reakce, které se teď všude objevují. Neuvědomuju si, že by 13. nebo 14. září 2001 někdo říkal: Víte, ti Američani si o to trošku řekli sami kvůli tomu, jak se chovají. Teď se to ale děje ve velkém. Přitom obviňování oběti je klasický postup antisemitismu: Oni si za ten holocaust můžou sami, vždyť to byli keťasové, kteří půjčovali za nekřesťanský úrok…

Promiňte, že vás přerušuju, ale to obviňování oběti není židovský unikát. Podíváme-li se na reakce kolem Ukrajiny, je to přece úplně stejné.

Szántó: Však neříkám, že tyhle postupy jsou unikátní, říkám jenom to, že je třeba si uvědomovat a pojmenovávat přesně, že na Blízkém východě válčí židovský stát proti teroristické organizaci Hamás, nikoli proti Palestincům. A že po takovéhle hrůze, která se stala, je scestné poukazovat na to, že Izrael k Palestincům taky není úplně hodný a fér. Ano, není. Ale přece si nemyslíme, že Hamás je legitimní způsob, jakým Palestinci mají dosíci státu, demokracie a svobody. Proto připomínám jedenácté září. Tehdy nikdo Ameriku z ničeho neobviňoval, kdežto vůči Izraeli je to zcela běžné. Přitom se tak vyjadřují lidi, kteří, když se jich zeptáte, jestli Židé jsou špatní, rozhodně řeknou, že ne. A tak nám zůstane takový ten klasický moment: Vadí Izraelci, protože jsou to Židé? Anebo Židé vadí proto, že jsou Izraelci?

Ta otázka je nasnadě, zeptal by se na ni asi každý: Proč se to děje zrovna Židům? Čím to je?

Szántó: Kolik máme času?

Blažek: Když se podíváte na historii antisemitismu v Evropě, tak od starověku až do moderní éry byli Židé jedinou skutečnou, viditelnou a hmatatelnou menšinou na kontinentně. Neměli jsme tady ghetta muslimských nebo afrických přistěhovalců, jenom Židy. V dobách, kdy pro Evropu byla určující náboženská příslušnost a kdy byla až na své periferie křesťanská, tak Židé byli jediná skupina nábožensky odlišná od většiny.

Vždyť dějiny Evropy jsou dějinami soubojů mezi protestanty a katolíky.

Blažek: Tak se bavme o době předreformační, a to byli Židé skutečně jedinou menšinou. A kromě náboženské odlišnosti tu byla ještě jedna, na kterou se běžně zapomíná – Židé byli menšinou i ze socioekonomického hlediska. V podstatě byli vyčleněni ze společnosti na okraj, protože nemohli vlastnit půdu, takže se ani nemohli zařadit a asimilovat do standardní společnosti. Představovali menšinu v tom smyslu, že se věnovali věcem, kterým se nevěnoval nikdo jiný: tedy primárně dálkovému obchodu a lichvě. Tohle platilo až do osvícenské doby, kdy konečně Židé začali získávat aspoň nějaká práva a začali se emancipovat. Jenže když nějaký stav trvá patnáct set let a jsou v něm vychovávány jedna generace za druhou, tak ten Žid už šizuňkem, lichvářem a hamounem zůstane.

Dražan: Já se ještě vrátím k původní otázce. Myslím si, že jedna věc je to, co vyvěrá u intelektuální levice, ale ta druhá a závažnější je to, co vidíme na velkých demonstracích na podporu Hamásu v západních městech – v Sydney, v Londýně, ve Vídni, v Berlíně, v Paříži… Z velké části to souvisí s demografickou proměnou těchto měst za poslední desítky let, kdy tam vyrostly silné muslimské menšiny. Ovšem jak vidíme, úřady s nimi neumějí pracovat: třeba v Paříži a Berlíně demonstrace rozehnali, ale ve Vídni před nimi policisté ustupovali a v Sydney se suverénně řvalo, ať Židi táhnou do plynu, a nic se nedělo. No a v Londýně na stadionu ve Wembley anglická fotbalová asociace odmítla výzvu britské vlády, aby na připomínku obětí masakru byl stadion nasvícen v modrobílých barvách, protože se někdo bál, že by to někoho mohlo urazit. To je přece strašné.

Szántó: Nesmíme podceňovat vliv křesťanské, míněno katolické církve, který je pořád masivní. Okamžikem, kdy katolická církev změnila tradiční nedělní ritus a z nedělní modlitby vyňala zmýlené Židy, kteří nepochopili, že Bůh dal svého syna lidstvu a že jeho zavrhnutím Židé sešli na scestí, je druhý vatikánský koncil. To je první polovina šedesátých let 20. století, prosím pěkně. Není zkrátka možné podceňovat masivní vliv na rozvoj a šíření antisemitismu v Evropě a posléze i do kolonií a všude tam, kde Evropa zakotvila, pokud se nepodíváme na katolickou i protestantskou církev. Z toho, jak o Židech psal Martin Luther, vycházel nakonec Hitler se svými lidmi. Vůbec jsou to všechno paradoxní dějiny: když na začátku novověku začala Evropa šířit svoji civilizaci do Nového světa, snažili se Židé odejít někam, kde by mohli fungovat a normálně žít. Jenže zároveň jim byla za zadkem tatáž kultura, před kterou utíkali. S tím, jak se šířil evropský vliv po světě, šířil se i antisemitismus do míst, kde Židé fyzicky ani nebyli. Ostatně proto existuje pojem antisemitismus bez Židů, což je i případ český, protože u nás žije asi jenom deset tisíc Židů. Izrael dnes funguje jako fackovací panák, protože říct o Židovi, že ho nemám rád, jelikož ovládá finance, Hollywood nebo média, je trapné a nepřijatelné. Ale tvářit se, že nemám nic proti Židům, ale krev mi pije Izrael, tak to už košer je. Přitom je to jediný stát na Blízkém východě, kde mají Palestinci plné občanství, dva miliony Palestinců tam mají plná práva. Takže pokud někdo obviňuje Izrael z toho, jak se k Palestincům chová, tak mu vadí existence židovského státu.

Pootočím to jinam. Slýcháme-li od Izraelců úlevu a nadšení z toho, že se konečně cítí jako občané první kategorie a mohou vyjet do nějaké arabské destinace, třeba do Dubaje, jako plnohodnotní turisté, jak to vnímat? Je to naděje pro budoucnost?

Blažek: To je naopak jeden z důvodů, proč k tomu masakru došlo – cílem je zastavit tento proces normalizace, vyburcovat onu pověstnou arabskou ulici a požadovat po svých vládách, aby tyhle věci zastavily.

Dražan: Vždyť do Egypta jezdí izraelští turisté už desítky let a teď jenom jeden den po masakru tam egyptský policista zastřelil dva izraelské turisty a jednoho egyptského průvodce.

Pane Sidone, my na vás v debatě trošku zapomínáme. Dotkli jsme se spousty otázek, máte chuť některou z nich komentovat?

Sidon: Vrátil bych se k otázce proč. Mám takový dojem, že v podstatě všechno, co jsem slyšel, se týká spíš toho, proč je Izrael dějinně nebo politicky nesnesitelný pro lidi nebo skupiny, o kterých tady mluvíme. Ale přitom zapomínáme, že jde taky o psychologii národů a jejich ideologů, kteří své národy někam vedou, a že ta ideologie hraje mnohem důležitější roli, než si myslíme. Po sametové revoluci jsem si oddechl, protože jsem si myslel, že s ní je konec ideologiím. Jak jsem se pletl! Vzápětí vyrostlo ideologické monstrum v Íránu a jinde. Islám se vlastně stal další, náhradní ideologií za ty, které se zdály být odkecané. Islám dnes svede lidi zmobilizovat, ale nejen on, v Rusku se děje něco podobného. Děsí mě, jak Putin a jeho věrchuška oživují nacismus v těch svých výkladech, proč Rusko musí bránit svoji kulturu. Ale funguje to. Oproti tomu tady u nás v Evropě se nebylo čeho chytit, ničeho, čemu by lidi mohli věřit a co by dalo smysl jejich životům. Přitom je to pořád totéž: lidé hledají něco, co je pro jejich osobní život důležité, smysl života. Chceme-li pochopit dění v Izraeli, musíme si uvědomit, že Palestinci jsou manipulováni několik generací. Když je člověk sleduje, má dojem, že je to jako vzpoura ve věznici: vězni z Gazy se utrhnou a nevědí co jiného než vraždit, nic jiného je nezajímá. Už měli možnost založit si svůj stát, ale nechtěli. Kvůli svým vnitropolitickým důvodům potřebují zachovat ideologický motiv vyvraždění Židů. Bez toho to nejde. Podle mého názoru je to něco v hloubi lidské psychiky, někde hluboko v člověku je potřeba mít oprávnění pro svůj život. Když pak přijde někdo šikovný, kdo ví, jak manipulovat s lidskou myslí a duší, tak to lidem úspěšně nabídne. Tohle sledujeme, a nejen v Izraeli.

Dotkněme se taky českého antisemitismu. Jako student české literatury jsem vnímal, že u českých klasiků v 19. století byly antisemitismus i antiněmectví rozšířené. Ale ve 20. století se antisemitismus podařilo uspat, protože tady nikdy nebyly takové problémy jako na Slovensku nebo jako v Polsku. K žádným antižidovským vzedmutím nedošlo.

Blažek: Hodně jsem pracoval se zahraničními návštěvníky a ti se mě často ptali, jak jsme na tom u nás s antisemitismem v současnosti i historicky. Odpovídal jsem jim, že máme štěstí, že Češi jsou v tomhle punktu oproti jiným národům nevýrazní. Myslím, že to je důsledek řady historických příčin: zaprvé židovská komunita u nás byla hodně malá ve srovnání třeba s Uherskem, tedy i Slovenskem, nebo Polskem, protože od nás Židé odešli za Marie Terezie na východ, a pokud jde o zbytek, proběhla u nás asimilace a integrace židovské menšiny do většinové společnosti.

A je to dobře?

Blažek: Z hlediska udržení náboženské identity dnes, kdy církve zápasí o každou dušičku a kdy těch Židů už není moc, je to samozřejmě špatně. Ale z hlediska celospolečenského se ukazuje, že u nás funguje sympatie Čechů k malému národu, který se brání. Mám pocit, že Češi jako jedna z nejvíc proizraelských společností v Evropě si tímto kompenzují mnichovské trauma. Že prostě jsme rádi, že Izrael se v roce 1948 bránil, že bojoval a že uhájil svoji nezávislost. Jako bychom si říkali: Tak přece jenom to někdo dokázal a postavil se velkému nepříteli, který ho chtěl zničit.

Dražan: Sympatie Čechů k Izraeli tady historicky jsou, rozhodně to tu bylo po osmačtyřicátém, bylo to tu v šedesátých i v sedmdesátých letech, když Izrael vyhrával jednu válku za druhou – babička mi o tom jako malému děcku nadšeně vyprávěla. Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že zvlášť v posledních letech jsou zdejší sympatie k Izraeli motivované u velké nebo u značné části společnosti mylným předpokladem, že Izrael bojuje proti muslimům a proti islámu. Jenže Izrael nebojuje ani proti muslimům, ani proti islámu.

Szántó: A proč by taky měl, když má pětinu plnoprávného muslimského obyvatelstva. Historicky mít rád Izrael bylo vlastně součástí toho nemít rád komouše. Tak to cítily starší generace, naši rodiče a dědečkové a babičky: kdo nesnášel bolšány, měl Izrael, zatímco komouši měli Araby. Takhle jednoduché to samozřejmě nebylo, ale fakt je, že během studené války Izrael jednoznačně byl na druhé straně barikády. Proto tahle sympatie není tak silná u současných studentů. A jestli smím, vrátím se ještě k tomu českému historickému exkurzu: Čechy jsou převážně urbánní populace, my tady u nás skoro neznáme takovou tu odlehlou vesnici. Ty velké židovské populace ve východní Evropě, hlavně v Haliči, ale i na Volyni, v Bělorusku a podobně, vznikly vystěhováním Židů ze západní katolické Evropy v 16. století. Na východě byli Židé jakýmisi klienty aristokracie, měli jakousi autonomii, vybírali daně, dluhy, místní je za to samozřejmě nenáviděli, tady pak probíhaly ty odporné pogromy. Nejzápadnější výspou tohoto osídlení bylo Slovensko se svou obrovskou zemědělskou populací a neměstským osídlením, kdežto Čechy už jsou součástí střední, respektive západní Evropy. To znamená, že ti lidi, kteří přicházeli, nebyli ti nebožáci z chudých štetlů s dvaceti dětmi, byli to lidi schopní chytit se ve městech. Tady se prosadil jiný židovský proud, občanský. Lidé, kteří říkali: My jsme stejní jako ty, ty chodíš do katolického kostela, ty chodíš k protestantskému faráři, já chodím do synagogy, máme maličko jinak svátky, ale jinak jsme úplně stejní. Až události druhé světové války do toho hodily vidle.

Sidon: Asi se na tomto místě patří připomenout vraždu v Polné, tedy obvinění nešťastného Žida z činu, který určitě neudělal. Následovala ovšem obrovská odezva v českém národě a reakce Masaryka, jehož základní poučkou ve vztahu k Židům bylo, že antisemitismus není záležitost „těch Židů“, nýbrž že je to naše záležitost. Podařilo se mu svým postojem postoj společnosti otočit. Ale člověk žijící v české kotlině rasismus samozřejmě vidí a vnímá, že ten náš český se víc vybíjel na Romech, poněvadž ty měl po ruce. A je to věc, která je v myslích lidí stále ještě nezpracovaná. Znova podtrhuji, co jsem už říkal: Problém s rasismem je problém s lidskou duší. Totéž co v Izraeli se přece momentálně projevuje i na Ukrajině, kde spolu bojují dvě blízké národnosti, přičemž jedna z nich chce vyvraždit tu druhou.

Pane Dražane, vy jste nakladatel a mimo jiné vydáváte židovskou literaturu. Na český trh jste úspěšně uvedl třeba autora Tuviu Tenenboma, který píše reportáže z různých zemí, ale vždycky skončí u toho, že všude jsou antisemité. Není významným projevem antisemitismu taky vnitřní posedlost antisemitismem?

Dražan: Tenenbom je autor, který se tomu tématu holt věnuje, i když je fakt, že když si jeho domovské nakladatelství objednalo knížku o brexitu, tak o něm je v pětisetstránkové knize nakonec jenom pár stránek a zbytek je o antisemitech v Británii. Ale našel je a viděl je. Ostatně v západní Evropě jde antisemitismus často do extrémů, které si neumíme představit. Jedna věc je obskurní podpora různých palestinských programů, nikoli humanitárních, ale ideologických, další věc uvidíte třeba v Irsku, kde historicky moc Židů nežilo, ale antisemitismu se tam přesto velmi daří. Taky tam běžně vlají palestinské vlajky. Nevím, možná si je Irové dávají do souvislosti se svým bojem proti Britům. Na druhou stranu, ještě jsme vůbec nenačali jedno téma: a sice že u kritiky Izraele je velmi tenká linie mezi kritikou státu a antisemitismem. Je samozřejmě nesmysl to, co se tady objevilo den po masakru – totiž říkat, že si za to Izraelci můžou sami. Ale za normálnějších časů oddělit kritiku Izraele – a často oprávněnou, protože s Palestinci se tam opravdu nejedná mnohokrát vůbec hezky – od antisemitismu je těžké. Vezměte si jen praxi v OSN, kde je neustále násobně víc rezolucí týkajících se Izraele než celého světa. Takže nevadí, jak se třeba Barma chová k Rohingům nebo jak se jinde daří Kurdům.

Szántó: Přitom je to absurdní. Copak debata o tom, co dělá Izrael špatně ve vztazích s Palestinou, není pořád na stole? Dnes a denně? Živím se tím čtvrt století, už ani nespočítám desítky svých televizních a psaných výstupů. Izrael s Palestinou jsou pod takovým drobnohledem, že by si týž zasloužili Ujguři nebo Kurdové, kterých je násobně víc než Palestinců. Takže není pravda, že se kritika nevede. Takže kdokoli teď moudře upozorňuje na izraelsko-palestinský konflikt, je hluchý, slepý nebo blbý. Ta debata se vede a vede se furt, mimo jiné proto, že z celého Blízkého východu je pro novináře nejlepší a nejpohodlnější žít v Izraeli, protože je to bohatá země a je tam všechno, co potřebuje: pláže a bary s pivem, což je pro novináře důležité pracovní prostředí. A taky je tam pitná voda a elektřina dvacet čtyři hodin denně, což není v každé arabské zemi.

Není ten drobnohled pro zdárné vyřešení konfliktu vlastně kontraproduktivní?

Szántó: Co ale s tím? Na naší planetě naštěstí nemáme řízení centrální debaty.

Blažek: Jestli se ještě smím vrátit ke kritice Izraele a k tomu, kde je hranice mezi kritikou a antisemitismem. Kritika Izraele může být nespravedlivá a nemusí přitom jít o antisemitismus. Třeba lze kritizovat Izrael za to, že nedostatečně pomáhá Ukrajině. Myslím si sice, že by to byla kritika nespravedlivá, ale jejího zastánce bych neobvinil z antisemitismu. Na rozpoznání antisemitismu funguje dobře jeden známý příklad. Když se podívám na propalestinské demonstrace po celém světě, tak jsou obvykle doprovázeny hesly „Free Gaza“ nebo „Free Palestine“. O tom si mohu myslet, co chci, můžu s tím nesouhlasit, můžu si k tomu dát ano, osvoboďte Palestinu od Hamásu, v tom jsme zajedno, ale je to legitimní politický statement. Když ale nápis Free Palestine vidíte na židovské škole někde v evropském městě nebo konkrétně v pamětní knize v terezínské synagoze nebo v pamětní knize ve Velké synagoze v Plzni, kde je tento nápis přes celou stránku, tak to je jednoznačný projev antisemitismu a ten, kdo to napsal, je antisemita a nenávidí Židy.

To jsou zajímavé paradoxy.

Blažek: A jsou i další: na současném antisemitismu moderní progresivní levice mě baví, když třeba na propalestinské demonstraci z Barcelony vidím duhovou vlajku hnutí LGBTQ. Znám několik palestinských gayů a vím, že se jim v Izraeli moc líbí, protože kdyby o jejich orientaci věděly jejich rodiny na Západní břehu, tak už jsou mrtví a vykastrovaní. Dnešní progresivní levice hlásá hodnoty jako ekologie, práva žen, práva sexuálních menšin, co největší sekularizace veřejného prostoru, antinacionalismus proti národovectví, antirasismus… Což všechno jsou hodnoty, které by člověk rád podepsal. A v naplňování všech těchto hodnot je Izrael o několik parníků napřed před všemi zeměmi Blízkého východu i před několika střední a východní Evropy. Zatímco arabské země a speciálně palestinské území jsou v tomhle hodně dole. A jestliže progresivní levičák tvrdí, že zastává tyhle hodnoty, a zároveň nenávidí Izrael, zato adoruje stranu, ve které tyhle hodnoty jsou nenáviděné, tak je asi někde nějaký problém. Myslím, že je v tom, že takový člověk je antisemita. A ještě jedna věc: Hamás zaútočil efektně a promyšleně na festival Supernova. Troufám si říct, že jeho účastníci nebyli nábožensky orientovaní, ani voliči krajní izraelské pravice, ani to nebyli radikální osadníci ze Západního břehu. Byli to sekulární kosmopolitní izraelští levičáci. Lidi, kteří – a jsem o tom přesvědčen – by s Palestinci a s nezávislým palestinským státem neměli žádný problém a jeho vznik by podpořili. Tihle lidi se stali obětí vraždění. Je velký rozdíl mezi tím, co dělá Hamás, a tím, co dělá Izrael. Pokud Izrael bojuje proti svým nepřátelům, tak bojuje proti těm, kdo ho nenávidí. Zatímco Hamásu je jedno, s kým bojuje. Hlavně když je to Žid a může ho zabít.

Může být jedním ze zdrojů konfliktu mezi některými Araby a židovským státem také to, že arabská kultura, historicky důležitá, je posledních řekněme dvě stě let bezvýznamná, kdežto židovský stát a kultura jsou přes všechny ústrky a utrpení úspěšný produkt?

Szántó: Žárlivost u antisemitismu vždycky hraje roli, protože na to, že ovládáme světová média, banky a Hollywood, nejsme úplně dobří v public relations a dosud jsme nebyli schopni vysvětlit, co znamená být vyvolený národ. To neznamená, že jsme blíž Bohu a lepší než ostatní, ale že naopak máme na svých bedrech naloženo víc než jiní. Bůh se dohodl s Abrahámem a Mojžíšem, že budeme dál zvěstovat jeho nařízení, a že když to bude fungovat, vše bude dobré, když ne, běda nám. Je to stejná situace, jako když táta a máma odcházejí z domu a nechávají děti samotné: úkoly pro nejstaršího sourozence, to je postavení vyvoleného národa.

Sidon: Já bych ještě rád na závěr řekl, co si myslím jako rabín. Vycházím z toho, co píše ve 13. století španělský Žid, rabín Nachmanides, který na stejnou otázku odpovídá, že nenávist se vrhá na Židy jenom proto, že zastupují na tomto světě Pánaboha. Způsob, jakým je to třeba chápat, spočívá v tom, že Bůh nám říká: Hospodin rovná se pravda. Jak víme, lidi jsou schopní klidně změnit červenou za černou, ačkoli samozřejmě dobře vidí, co je červené a co černé. Problém antisemitismu je nenávist k pravdě. Ale abych to uzavřel: Naučil jsem se být skromný a nemyslet si, že jako člověk, který v nějakém problému soustavně nežije, mám právo ho vždy kritizovat nebo posuzovat. Samozřejmě jsme lidé myslící a máme nějaké informace, ale u mě nejde o závěr nový: došel jsem k němu už hrozně dávno – krátce poté, co jsem byl v Izraeli poprvé. Pochopil jsem, že se nemusíme ke všemu vyjadřovat.