V průběhu prázdnin se stalo už dvakrát, že se orbánovské Maďarsko rozhodlo zarýt do maďarsko-slovenských vztahů, které samozřejmě odjakživa mají svůj citlivý bod: Maďaři považují Slovensko neboli Horní Uhry za své území (ostatně není těžké najít na YouTube záběry z triumfálního příjezdu Miklóse Horthyho na běloušovi do Košic, které si Maďaři na podzim 1938 nadšeně vzali zpět jako svou tradiční državu).

Poprvé se letošní maďarské připomenutí, komu Slovensko vlastně patří, rozebíralo na konci srpna, kdy maďarský premiér Viktor Orbán tak jako každý rok vyjel na „letní univerzitu“ své strany Fidesz, jež je pořádána v Rumunsku v městečku Băile Tuşnad ve východní Transylvánii, a kdy tam tak jako každý rok měl svůj velký projev. Znalci maďarské politiky jej vždy sledují se zájmem a vlastně napětím, neboť v tomto svém zpravidla několikahodinovém vystoupení Orbán každoročně vytyčí témata, kolem nichž se maďarská politika bude následující sezónu točit.

Aby to bylo úplně jasné: z hlediska historie má Orbán de facto pravdu, jelikož Československo vzniklo všelijak. O Čechách a Moravě můžeme hovořit jako o historickém území, kde Češi vládli a které jako republika bylo vytyčeno ve svých historických hranicích, Slovensko je však ve svých hranicích umělý produkt, který byl stvořen tak, že čeští a slovenští politici využili maďarské porážky ve světové válce a prostě si nadiktovali, co by si chtěli vzít. Realita samozřejmě byla složitější, vyjednávání náročná, ale rámec byl takový. Přesto se nemůže stát, aby maďarský premiér napochodoval doprostřed cizího státu a tam, jako by byl doma, vynášel z úst takové věty, jaké letos pronesl. Tedy neděje se to, pokud nejste Viktor Orbán nebo někdo z jeho party, jež si své vládnutí triumfálně užívá (snad i proto, že ví, že jednou – zřejmě za dlouhý čas, až prohraje volby – půjde za rozkrádání své země na dlouho, patrně na doživotí do lochu).

Popsaný rámec souvislostí nabyl na aktuálnosti při druhém letošním maďarském zarytí do Slovenska, to se stalo v srpnu: pouhé tři týdny po Orbánově projevu přinesl maďarský provládní deník Magyar Nemzet článek, v němž byl citován jakýsi středoškolský učitel, jenž prohlásil, že „Maďaři měli využít okupace Československa k tomu, aby si vzali zpět své území“. Nebo: „Maďaři na rozdíl od Sovětů Slovensko neokupovali. Byli vítáni jako osvoboditelé.“ Nebo: „Problém nebyl v tom, že Maďaři přišli, ale že odešli.“ Nejde o to, že to tvrdí nějaký pan učitel, nýbrž o to, že takový článek se objevil v orbánovských novinách záhy po premiérově projevu – což potvrzuje standardní praxi soustředění na téma nastolené letní univerzitou. Vše je přitom provedeno precizně: Orbán o tematice mluvil jakoby mimochodem a novinový článek uvádí vzpomínky a názory pana učitele jako historickou kuriozitu. Ale je to vskutku tak prosté?

Maďarsko má své imperiální ambice, nikdy se jich nevzdalo, neustále se cítí ponížené tím, kolik území ztratilo po první světové válce, když bylo jako stát na straně poražených roztrháno a až tři čtvrtiny jeho území připadly jiným státům. Dodnes to Maďaři cítí jako újmu, Orbán na tu notu hraje, možná proto je mu tak blízké ruské vnímání státu nárokujícího si jednou získaná území na věčné časy. Možná proto oficiální maďarská politika nepřipomíná rok 1956, kdy právě Rusové násilně potaličili maďarské protikomunistické povstání – leč to jsou mé dohady. Sledujeme-li ovšem Orbánova vystoupení a výkony jeho médií věnovaná Slovensku (a Rumunsku), měli bychom být obezřetní, pokud jde o Ukrajinu: možná se skutečně začalo hrát o její krájení, možná skutečně Orbán touží získat zpět část Zakarpatí, kde žije nemalá maďarská menšina. Zkrátka vyplatí se maďarské chování sledovat, abychom nebyli překvapeni, nýbrž abychom byli připraveni.