Na závěr letošního ročníku festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov stalo se v průběhu představení inscenace Totování souboru D.R.E.D., že jednu z hereček napadl divadelní technik. Údajně se mu nelíbilo, že herečka ničí vybavení městského divadla. Názory na to, co přesně se stalo, se liší – porůznu na sociálních sítích vyjádřili se fachmani od divadla i běžní diváci, lidé, kteří byli situaci blízko, i ti, kteří ji viděli z dálky. Přesto není shoda na tom, co si oba zainteresovaní přesně řekli a proč ke střetu došlo. Stejně jako není shoda na tom, o jaký typ úderu se jednalo.

Skandál snad utichá, respektive dostává se do příčetných mezí, a tak nemá smysl posilovat ho dodatečným mediálním poplachem (proto ten strohý popis). Podtrhněme spíše kontext, v němž se událost přihodila a jejž vlastně dokresluje: násilí na ženách je v současnosti citlivé téma, vlastně konečně už. Vede se šířeji debata o tom, co vše za násilí požadovat, co ne a jak ze země násilníků vytvořit zemi obětí. Aby mi bylo rozuměno – jak vytvořit prostředí, v němž slovo postiženého přestane automaticky být zpochybňováno a nejprve se mu začne naslouchat.

Atmosféra vzájemné důvěry pomohla by pak i takovým nedopatřením, jako byl nepovedený komentář policejního prezidenta Martina Vondráška v jinak klidném půlhodinovém rozhovoru s Lindou Bartošovou v pořadu Spotlight. Ačkoliv Vondrášek většinou jednoznačně dominoval a dokázal novinářce fakticky snadno oponovat, pokud jde o její obavy, že vzrůstá počet vražd a kriminality, jednou si dobrovolně sám naběhl, když na (pitomý) dotaz, zda se „jako policejní prezident může zaručit za to, že oběti sexuálního násilí mají u policie zcela bezpečný prostor“, kromě jiného prohlásil: „Přemýšlím, jestli to mám říci, nebo to nemám říci, ale asi mám: velmi často, ale velmi často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené, velmi často. Mně se to stalo osobně v mé praxi minimálně dvakrát.“ Načež vzápětí policejní prezident dodá, že vlastně jde o minimum případů. Toto nejde, jsou to základní rétorické chyby, ale prošly by snáz, kdyby celkový vztah společnosti k sexuálnímu násilí byl méně vyhrocen, respektive byl ustálen na tom, že nejprve se naslouchá obětem, aniž se hned od počátku jejich tvrzení zpochybňuje.

Mimochodem, jako anekdota působí, že souběžně s tímto děním do Česka vstoupila show Booty Slap neboli fackování či plácání ženy ženou po zadnici. Pravidla tohoto klání, jež je někým vydáváno za sport, jsou jednoduchá: spoře oděná žena se předkloní a jiná žena jí musí vylepit po zadnici. Podle toho, jak moc se fackovaná pohne (udělá krok jednou nohou, oběma nebo přepadne dopředu), získává její soupeřka počet bodů. Je to podivná podívaná, jejíž bizarnost je samozřejmě umocněna tím, že kolem vyšpulených bitých zadnic postávají muži a nadšeně celý „zápas“ sledují.

Samozřejmě že v tomto případě ženy s bitím souhlasí dobrovolně a počítají i s tím, že si ze zápasu odnesou modřiny. (Jedna z účastnic nadcházejícího utkání, jež má proběhnout v první půlce září, na tiskové konferenci, která jej ohlásila, označila Booty Slap za „sport, který v sobě pojí estetiku a sportovní stránku“.) Jenom si nejsem jist, jak ty dvě kontrasíly dostat do srozumitelných kolejí. Aneb dokud budou lidé slintat zblízka nad holkami, které se bijí pro zábavu, patrně pro ně bude snadné suverénně omluvit někoho, kdo pak vztáhne na ženu ruku ať už doma, nebo v divadle.