Tag: umění

Články k tagu

Divotvůrce amerického filmu

Ten, kdo si dá práci a aspoň letmo prostuduje dějiny filmu minulého století, se nepochybně přesvědčí o fascinující transatlantické výměně vlivů mezi tvůrci, jejich díly, vlnami a generacemi ze dvou z největších kinematografických velmocí. Americký film noir nalezl část inspirace ve fatalitě předválečných děl francouzského poetického realismu či v estetice o něco staršího německého expresionismu, aby přibližně o dekádu později uhranul nedávno zesnulého Jean-Luca Godarda, Françoise Truffauta, Clauda Chabrola a další reprezentanty francouzské nové vlny.

Psali bychom i na pustém ostrově

V uplynulém týdnu Asociace spisovatelů organizovala druhý porevoluční spisovatelský – a mediálně jej opět bylo vidět. Tentokrát setkání řešilo témata literatury v době války, návratu domněle skončených dějin, literatury a feminismu a samozřejmě postavení spisovatele v současné společnosti. Proč vlastně psát, proč překládat? Může setkání spisovatelů konkrétně přispět k reflexi překotného dění uplynulých měsíců? Na takové otázky jsme hledali odpovědi s básnířkou Alžbětou Stančákovou, básníkem a překladatelem Pavlem Novotným a překladatelem a prozaikem Alexejem Sevrukem.

Nahotou k přirození i přirozenosti

Lidské tělo bývá v umění použito jako symbol, vzpomínka, jako krajina, spojení duše a hmoty, bývá výrazem čistoty i emocí všeho druhu a odpradávna funguje jako záznam krásy, provokace a erotiky. Nahota či její náznaky nás provázejí v umění od úplných začátků lidské tvorby, ať už si vybavíme pravěké venuše, antické karyatidy a sošné atlety, nebo explicitní fresky na stěnách v egyptských či pompejských lázních.

Geniální kretén filmu 20. století

Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.

Hlas bolesti

Claude Debussy prohlásil, že umřít není nesnesitelné tak jako nešťastná láska. Hloubka citů, které prožíváme ve vztazích, často mění nás samé, náš život a nazírání na něj a pak o to víc bolestná bývá ztráta milované bytosti. Dávný příběh nadpozemské lásky vodní víly Eurydiky a básníka a pěvce Orfea, který pro svou milovanou odešel do podsvětí prosit Háda o její návrat do světa živých a následně skončil tragicky unáhleným ohlédnutím, se stal volnou inspirací pro nový cyklus kreseb a maleb Siegfrieda Herze.

Toulání po hvězdách

Tvarování skla z českých zemí je známo svou jedinečností po celém světě, ať už šlo kdy o skla foukaná, či tavená. Ikony jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Vízner nebo Bohumil Eliáš patří dnes k legendám, mladší generace se však spíš věnuje kvalitnímu sériovému sklářskému designu než samotnému sochařství a volné tvorbě. Výraznou osobností, kterou po jejím návratu z dlouhodobého zahraničního pobytu nemůžeme přehlédnout, je Martin Janecký.

Emoce a investice při sběru umění

Láká vás představa začít sbírat umění, ale nevíte, kde začít? Pro lepší orientaci v českém prostředí nejen pro sběratele, vlastníky, galeristy, odborníky na výtvarné umění nebo začínající zájemce vznikla ve spolupráci s portálem Artplus.cz a J&T Banky analýza víc než 800 respondentů z této oblasti. Čísla a grafy nám přehledně popisují dosud neprobádanou situaci na českém trhu, přesvědčit se o tom můžeme podrobně na Sberatele.artplus.cz.

Babí léto jedné galerie

Naučit lidi chodit do nové galerie nějaký čas trvá (paradoxem nejen v českém prostředí bývá situace, kdy máte pocit, že návštěvník v galerii není vítaný, natož očekávaný, ale to by byl jiný příběh). Pokud je galerijní program kvalitní, vytrvalý a pro své publikum objevný, okruh návštěvníků se kolem umělců, kurátorů nebo místa pomalu a postupně nabaluje. Zavedený prostor pak získá renomé a může buď růst, nebo držet kontinuální kvalitu, obě cesty mají své výhody i risky. Galerie Vyšehrad patří vzhledem ke svému specifickému umístění, architektuře a programové linii pod kurátorským výběrem Petra Vaňouse k vytříbeným výstavním síním, kde trefná a ucelená instalace kompenzuje menší formát galerie samé.

Dagmar Havlová dala výpověď v Divadle na Vinohradech, odchází po 43 letech

Dagmar Havlová dala výpověď v Divadle na Vinohradech, odkud odešla po 43 letech. Její poslední rolí byla milionářka Klára v inscenaci Návštěva staré dámy. Bývalá první dáma své rozhodnutí potvrdila deníku Aha! Havlová svůj odchod plánovala už na podzim 2019. Tehdy ji ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer přesvědčil, aby v souboru zůstala a hrála dál.

Vztahy – slova – činy

Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup.

Život v temnotách

Milovníci fotografie najdou v Praze několik míst, kam je možné se za ní vypravit – Dům fotografie v rámci Galerie hlavního města Prahy, Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery, Czech Photo Centre, Galerie Fotografic a Leica Gallery. Na konci roku 2020 doplnila tento okruh soukromá komorní galerijní instituce Spolku 400 ASA se sídlem v bývalé smíchovské trafostanici.

Jí cizí jídlo ze země a nechává se uplácet sexem (Mirek, 88 let)

Chce se vám někdy na veřejném místě zakřičet do ticha? Vracíte se opakovaně k autu, jestli jste opravdu zamkli, nebo nadáváte při řízení? Jíte těsto na koláč ještě před upečením? Mluvíte se svým psem jako s člověkem? Víte všechno nejlépe nebo skáčete ostatním do řeči? Stahujete opakovaně topení? Zkuste se zamyslet, co patří mezi vaše časté zlozvyky. Chvíli to možná potrvá, než z vás začne padat kromě kouření a nočního vyjídání ledničky něco, co vás provází většinu života a lidem kolem vás to leze na nervy.

Co s dějinami, které nám vlezly až do obýváku?

Zemřít mladý znamená zůstat mladý navždy, píše politický filozof Pavel Barša v knize Román a dějiny. Mladý zemřel Goethův Werther, ale třeba i členové Klubu 27, který tvoří předčasně zesnulé hudební legendy. Jenže co si budeme povídat, tahle smrt je přeceňovaná. Obdivují ji romantici, kteří se zhlížejí v lyrických gestech, ale prozaickým životem se nemíní ušpinit. Jak poznamenává Milan Kundera, velikost Goetha spočívala v tom, že nezůstal věčně mladý.

Bílá vrána v rodině lidí

O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.

Faleš jako podmínka současné kultury

Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.

Všichni jsme kvír

Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.

Lepší falešný orloj na střeše než nuda v hrsti

Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.

V režii Marka Thera

Roku 2005 absolvoval AVU v ateliéru malby Vladimíra Skrepla a nových médií Michaela Bielického, na stáži byl o rok dřív v newyorském Cooper Union. Mezi osobnosti, kterými je fascinován a jež se stávají jeho volnou inspirací či apropriací v jeho díle, patří Maria Callas nebo Andy Warhol. Jeho tvorba je širokou společností často považována za kontroverzní, případně za příliš explicitní adoraci homosexuálních, pedofilních tendencí či nacistické ideologie, ale ve skutečnosti je důkazem svobody a poslání umění samého.

Kdyby radši… co?

Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).

Prožitek místa

Architektura, která se stane uměním, stejně jako umění, které se stává architekturou, jsou často prolínající se kategorie, ale vznikají s opačným úhlem pohledu na jejich začátku. Bohužel však nebýváme moc často svědky toho, že by čeští architekti dostávali takovou svobodu od svých zadavatelů, aby dosáhli kromě účelu i estetické nadstavby či velkorysého přístupu, který umožní vznik něčeho výjimečného. Snad se takovýchto kroků dočkáme nejen u nové filharmonie, ale její realizace se stane novým milníkem k chápání potřeb a rozvoje našeho hlavního města.

Manipulace Ivety Bartošové

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.

Všichni jsme vyšetřovatelé

Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná. Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka.

Jak se dostal Bruegel do města s řekou

Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…

Ať to stojí cokoli!

Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.

Génius autenticity

Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin. Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti.

Abrhám

Smrt Josefa Abrháma (1939–2022) nastartovala v médiích desítky dojemných, plačtivých i veselých vyprávění o hercově životě i jeho takřka pohádkovém soužití s nejpopulárnější českou filmovou Popelkou. Donekonečna se opakovala slova jako „noblesa“, „slušnost“, „galantnost“, „cudnost“, popřípadě „věčné klukovství“, a skloňoval se přitom nejčastěji doktor Blažej z Dietlovy Nemocnice nebo podvodný číšník a knihkupec Vrána ze Smoljakova a Svěrákova Vrchní, prchni! (ačkoli ani jedna z těchto postav zmíněnými osobními vlastnostmi zrovna nevyniká).

Architektura geometrie

Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.

Canneské přísliby

V polovině dubna přichází obyčejně okamžik, kdy fanoušci umělecké kinematografie a tzv. filmoví profesionálové se vzrušením vyhlížejí oznámení přibližně stovky filmů vybraných do programu festivalu v Cannes. Faktický šéf nejvýznamnějšího filmového svátku, obdivovaný a zatracovaný umělecký ředitel Thierry Frémaux, hraje roli svého druhu trendsettera, jeho selekce slouží jako výkladní skříň aktuálních audiovizuálních lahůdek a buzola pro navigaci exkluzivní částí filmové produkce, jejíž ambicí je přinutit diváka i přemýšlet.

Metafyzika věčnosti

Přáním většiny umělců bývá v skrytu duše nesmrtelnost jejich díla, které bude provokovat pozornost po staletí, zanechá hodnotné stopy v dějinách umění a bude jistým odrazem nadčasovosti uvažování či dokonalosti řemeslného uchopení jejich tvůrce. Pojmy jako pomíjivost a časnost věcí v realitě našeho plynoucího času, zrození a zánik, někdy chladná prázdnota a jindy naopak silné emoce a kontrasty, které se vzájemně doplňují, podmiňují a potřebují, jsou častá témata, o něž se opírá fotograf a „malíř“ světelných kompozic Ivan Pinkava.

Zemřela historička umění a mecenáška Meda Mládková. Bylo jí 102 let

Zemřela historička umění, sběratelka a mecenáška Meda Mládková. Ve věku 102 let podlehla zdravotním obtížím souvisejícím s pokročilým věkem. V tiskové zprávě o tom v úterý informovala Nadace Jana a Medy Mládkových a Museum Kampa, které Mládková založila. Mládková zemřela dnes v brzkých ranních hodinách, uvedl předseda správní rady nadace Jiří Pospíšil. „Celý život věřila myšlence: ‚Přežije-li kultura, přežije národ‘ a tato její myšlenka po ní zůstane,“ dodal.