Tag: umění

Články k tagu

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Mít srdce jinde není v pořádku

Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Až do konce března 2025 vystavuje v Národní galerii ve Veletržním paláci svou dosud největší retrospektivu (zhruba 500 snímků), do 20. prosince jsou její snímky k vidění i v pražské Fotograf Gallery. Proč si její sláva dala tolik na čas?

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.

Černá víčka ve slunci moderny

Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.

Básníci stavějí domy, architekti píšou básně

Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.

Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí

Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Proč jsou umělci často tak mimo

Jak známo, až na výjimky podporoval Hollywood Kamalu Harrisovou a možná i upřímně se děsil Donalda Trumpa. Nejspíš tyto sympatie a antipatie nekončily u herců a hereček, spíš by se dalo předpokládat, že kdo má v Americe blízko k umění nebo se umělcem být cítí, tomu bušilo srdce pro Kamalu. Podle letmých pohledů na sociální sítě to u nás bude podobné, však mi jeden známý režisér, jehož si opravdu vážím, uštěpačně popřál, ať toho Trumpa pěkně v Echu oslavíme.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“

Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).

Pošetilost bezmocných

Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo.

Velká obrazová loupež. Zloději ukradli slavné sítotisky od Andyho Warhola

Zloději dnes ráno pomocí výbušného zařízení vyrazili dveře galerie umění ve městě Oisterwijk na jihu Nizozemska a odnesli z ní dvě díla ze slavné série sítotisků amerického umělce Andyho Warhola. Při útěku z místa další dvě díla ze série zanechali ležet těžce poničená na ulici. Informuje o tom agentura AP s odvoláním na majitele galerie.

Poslouchat hudbu srdcem

„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.

Faustovský příběh Vítězslava Nezvala

Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.

O Horákové. Té, co milovala Juráčka

Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Jistá nejistota, odejít s řevem, selfíčko mající smysl

Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.

Krev a lesbický sex. V německé opeře se lidem udělalo zle z radikálního představení

Až 18 diváků vyhledalo během představení ve Státní opeře ve Stuttgartu pomoc, z toho pro tři diváky museli přivolat lékaře. Takovou bilancí má představení Sancta. V nastudování Florentiny Holzingerové vychází z opery z roku 1921, jejíž premiéra byla odložena po zásahu církve. Ani nové nastudování se nevyhnulo kritice církevních představitelů, objevují se v něm totiž nahé jeptišky, polykání krucifixu či sex přímo na pódiu. Informuje The Guardian či Euronews.

Umění pracovat, studentský Oscar zamíří do Česka, milostný dopis Lovecraftovi

Intermediální výtvarník Patrik Pelikán o sobě občas prohlašuje, že není umělcem, ale zedníkem, což je pravda, jelikož tuto profesi vykonává už přes deset let souběžně se studiem na AVU. Pro Pelikána je ostatně proces tvorby důležitější než výsledek, což stvrzuje tělesný aspekt jeho práce, který se přetavuje do úmorné dřiny. Slavný Duchampův výrok „Mým uměním je žít“ bychom v Pelikánově případě tedy měli transformovat do věty „Mým uměním je pracovat“.

V Tháliích bodovalo Divadlo Na zábradlí. Vyhráli Císařová a König

Obě letošní Ceny Thálie za činoherní výkony míří do pražského Divadla Na zábradlí. Získali je Kateřina Císařová a Miloslav König. Císařová ztvárnila Káťu ve Vzkříšení, König si zahrál francouzského spisovatele Michela Houellebecqa ve Veřejných nepřátelích. Oba dnes při vyhlášení výsledků poděkovali svému domovskému divadlu. Cenu pro mladého umělce do 33 let v oboru činohry získala členka Národního divadla moravskoslezského Kamila Janovičová.

Nad vrcholky všemi – stanul C. D. Friedrich

Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.

Vousaté dítě, co umělo dřív psát než mluvit

Pokud existuje nějaké tuzemské básnické nebe, pak nejcennější hvězdou na něm je básník Ivan Wernisch (nar. 1942). Její jas vykazuje rysy jistého samotářství, perifernosti a okázalého nezájmu o to, zda na ni někdo hledí, či nikoli. Občas se tomu všemu potutelně ušklíbne a schová se zas za mraky svých dlouhých vousů.

Neměli jsme žádné peníze, jen nápad. A nakonec je z toho studentský Oscar, říká spolurežisér Horák

Filmu režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka se podařil nebývalý úspěch, po letech získal pro český film ocenění americké Akademie filmového umění a věd. Snímek Krajan porazil řadu zahraničních konkurentů a vyhrál studentského Oscara v kategorii hraných filmů. „Chtěli jsme poukázat na to, že každý pohled a každá strana má nějakým způsobem svůj názor, který pro ně může být relevantní,“ popisuje v rozhovoru s deníkem Echo24 jeden z režisérů a zároveň náš redakční kolega Viktor Horák.

Čeští umělci se představí v Benátkách na výstavě Confluence

V italských Benátkách se propojí umělecké a vědecké přístupy s důrazem na ochranu přírody. Cílem interdisciplinární výstavy s názvem Confluence, která v galerii Marignana Arte potrvá od 6. do 30. října, je ukázat, jak mohou umělci přispět k řešení environmentálních problémů skrze svou tvorbu, aniž by projekt sklouzl k aktivismu. Výstava se zaměřuje na pozitivní aspekty adaptace přírody a její schopnost reagovat na lidskou činnost.

„Zmítá se jak v transu,“ řekl Fico o partnerce Šimečky. Slovensko řeší její baletní umění

Slovenský premiér Robert Fico se v sobotu veřejně opřel do životní partnerky šéfa slovenské opozice Michala Šimečky Soni Ferienčíkové. O jednom z uměleckých výstupů profesionální tanečnice Fico prohlásil, že se "zmítá jak v transu". Svoji kritiku performance vypustil v rozhlasovém pořadu Sobotní dialogy, když rozváděl své dřívější výroky na Šimečkovu adresu. Fico v posledních týdnech předsedu strany Progresivní Slovensko tepal kvůli tomu, že několik jeho blízkých a členů rodiny, včetně Ferienčíkové, pobírá státní dotace.

Existenciální pop, slovenský srandismus, divák Kafka

Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).

Báječná to žena Jaroslava Janáčková

Je to jen několik týdnů, co jsem tu psal o úmrtí dvou významných literárních historiků, Markéty Kořené a Jiřího Opelíka, a už se k tématu musím vrátit, protože předevčírem zemřela další dáma, bez jejíhož působení by česká literatura, a především české myšlení nebyly tam, kde jsou. V požehnaném věku třiadevadesáti let zemřela paní profesorka Jaroslava Janáčková, s níž si své studium na pražské vysoké škole pojí nejedna generace studentů a absolventů. Považte, k jejím posluchačům patřil například Zdeněk Svěrák, o pouhých šest let mladší než ona.

Kdybych já byl krásný jako… Jeník Zrzavý

Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.

Pravda je jako včelí žihadlo. Bývá uprostřed

Někde to i uprostřed horkého léta mají rádi ještě více horké. Zdá se, že třeba na Slovensku… Odkud přicházely minulý týden zprávy o tom, jak je společnost na nohou, na náměstích se protestuje, píší se petice, solidarizují se čeští umělci. Svobodná kultura je totiž v ohrožení. Příčinou či záminkou je odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé. Odvolala je ministryně kultury Martina Šimkovičová. Jde o to, že ty dva „vyhazovy“ znamenají něco jiného než jen dva vyhazovy.

Jičínský monopol

Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.

Co je a co není drama

Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.

Béčko s áčkovými myšlenkami

MaXXXine je zatím jeden z filmů roku (vedle Furiosy a Občanské války), ale umím si představit, že s ním spousta lidí může mít problém. A to i takoví, u kterých byste to nečekali. Třeba režisér Paul Schrader na Facebooku napsal, že Ti West už by se měl vykašlat na tyhle žánrové pocty a natočit nějaký „normální film“. Vlastně chápu, že na někoho může MaXXXine působit „béčkově“.