Tento rozhovor se uskutečnil dva před tím, než se David Černý rozloučil v přímém televizním přenosu s kurátorkou Marií Foltýnovou nehezkým výrazem, který v tomto rozhovoru také párkrát padne. Není sporu o tom, že David Černý je výrobce malérů a průšvihů a vždy bylo dost lidí, kteří ho měli plné zuby. Ale ani ti nemohli popřít, že jeho provokace mají švih a nápad, nejsou tuctové, a když už nic jiného, tak si jich člověk aspoň všimne.
Vyostřená debata v nedávných Událostech komentářích České televize o instalaci motýlů skřížených se spifiry Davida Černého na obchodní dům Máj, má dohru. Po debatě Černého a kurátorky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnové, se její aktéři posílali „do pr...“. Sice už mimo kamery, ale jejich hádku zaznamenaly mikrofony. Na sociálních sítích vyvolala debata ostré reakce především od politiků. Kurátorky se zastal například Miroslav Kalousek.
O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny.
Spor ukončený nadávkami v živém vysílání České televize mezi sochařem Davidem Černým a kurátorkou umění ve veřejném prostoru Galerie hlavního města Prahy (GHMP) Marií Foltýnovou vyvolal reakce ať už na obranu umělce, či pražské úřednice. Předmětem hádky bylo dočasné umístění Černého instalace rozměrných pohyblivých plastik motýlů na pražský obchodní dům Máj. Černého se zastal pražský lidovecký zastupitel Jan Wolf,
Někdy je člověk rád, když se zmýlí. Například já. Před několika týdny jsem na síti viděl trailer osmidílné minisérie Ripley z produkce Netflixu a ptal se: Proč? Vypadal docela elegantně, ale stejně. Měl jsem z něj dojem dalšího projevu snahy vytěžit něco z kdysi známé značky, která už byla vytěžená do poslední mrtě, bezradnosti streamovacích společností a velkých studií, pro něž je čím dál obtížnější přijít s něčím původním a novým.
Jsou architektky a architekti, kteří po celý svůj tvůrčí život zůstávají věrní jednomu konkrétnímu slohu nebo stylu. Jejich dílo si udržuje určitou kompaktnost s jasně rozlišitelnými znaky. Někdy svůj přístup díky tomu dokážou dovést do dokonalosti, jindy dochází k pouhému opakování a pozdní návrhy už nemívají takovou sílu jako rané projekty. Jan Šrámek byl z jiného těsta; za svou profesní dráhu se nebál pracovat s řadou stylů od socialistického realismu přes bruselský styl až po brutalismus, hi-tech a postmodernu.
Renomovaný fotograf Rudo Prekop pracuje převážně s černobílou fotografií. Věnoval se například podrobným studiím figury, portrétu, ale i zátiší, záznamům reality, světla, fotogramům, časosběru. Právě na jeho dva časosběrné projekty, které dosud nebyly v Praze samostatně představeny, se jeho výstava zaměřuje.
Český sochař David Černý vzdal nevšední poctu legendárnímu režisérovi, který stojí například za seriálovým hitem Městečko Twin Peaks či za původní filmovou verzí nyní megaslavné Duny.
Vratislav Karel Novák byl sochař, tvůrce autorského šperku a pedagog. Jeho dílo přesahuje hranice jednotlivých oborů, a představuje tak svébytný fenomén v českém umění od 60. let 20. století. Geometrická racionalita konstruktivismu se u něj prolíná s ironičností, tvrdost kovu a skla se zranitelnou smyslností lidského těla.
Britské muzeum viní svého bývalého kurátora z krádeže až 1800 artefaktů, z nichž stovky podle instituce prodával prostřednictvím internetových aukcí. Londýnský soud nařídil někdejšímu šéfovi oddělení antického Řecka a Říma, aby poskytl muzeu informace o předmětech, které údajně prodával, a aby vrátil ty, které má ještě u sebe. Muž vinu odmítá, informují britská média.
Pokud jste si toho nevšimli, tak rok 2023 byl v evropské kinematografii rokem Sandry Hüllerové. Tato německá herečka hrála hlavní role ve filmech Anatomie pádu, který získal Zlatou palmu v Cannes, a Zóna zájmu, který získal druhou nejprestižnější cenu, Grand prix, i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Svět měl možnost všimnout si Hüllerové v roce 2016 ve filmu Toni Erdmann, o němž jsme v Echu tehdy psali. Není to žádná konvenční kráska, ale nesmírně všestranná herečka, schopná dát každé roli osobitost – máte pocit, že máte před sebou člověka s jedinečným výrazem, tiky a myšlením, jakého jste nikdy jindy neviděli. Zkusmo bychom ji mohli přiblížit jako Ivu Janžurovou současného německého filmu.
Karel Steigerwald se vrací na scénu se svou hrou z roku 1982 A tak tě prosím, kníže. Tehdy šlo o kritiku normalizačního režimu, text ovšem skvěle rezonuje i dnes. V režii Radima Špačka jsou v pražském divadle La Fabrika hereckými hvězdami Jiří Štrébl, Patrik Děrgel, Eva Salzmannová a Anežka Hessová. Karel Steigerwald: A tak tě prosím, kníže, La Fabrika, Praha, 21. 3. 2024.
Výběr letošního laureáta nejvyššího ocenění pro jednotlivce za architekturu stvrdilo vedoucí postavení Japonska v rámci této profese – žádná jiná země totiž nemá na kontě tolik držitelů a držitelek Pritzkerovy ceny. O Rikenu Jamamotovi (78) přitom až doteď věděl jen opravdu málokdo.
Divadlo Archa v Praze na Poříčí bylo třicet let institucí, která sloužila jako domicil pro první ligu evropské i světové divadelní, hudební a taneční tvorby. Opakovaně tady hráli John Cale, Lou Reed, Patti Smithová, Laurie Andersonová. Doma se tu cítil japonský tanečník Min Tanaka a mnozí další. Do Archy se prostě chodilo rozšiřovat obzory, nasávat atmosféru, sledovat, kudy jde vývoj. Byla to do velké míry zásluha jednoho vždy příjemně a jaksi i plaše vystupujícího muže, který měl kdysi svou vizi a tu skutečně uskutečnil. Před dvěma měsíci v Arše skončil. Náš rozhovor je o tom.
Vůbec poprvé v historii nejprestižnější evropské ceny za architekturu se do finálové pětice projektů probojovala také stavba z České republiky. Spolu s ostatními má demonstrovat různé způsoby, jak může architektura tmelit a rozvíjet komunity v místech, která dlouho stála stranou pozornosti.
Daniel Hradecký je básník, který současné tuzemské poezii lije krev do žil, a to bez nadsázky. Každá jeho sbírka se snaží jít na hranu řečeného. Ta poslední Na cvičišti. Bojiště byla napsána v psychiatrické léčebně a skutečně v něčem představuje nelítostný slovní zápas, který autor musí nutně prohrát. „Poezie je především čekání,“ říká Hradecký, a proto i tento rozhovor trvalo uskutečnit několik měsíců. Poetický aristokrat s hrůznou duší, jehož každá věta je něco mezi zpovědí a drmolením. Všechno je ale nakonec svaté.
Mnoho salv překvapeného smíchu vyvolalo v minulých dnech chování chatbotu umělé inteligence Google Gemini. Jeho odpovědi na zadání uživatelů byly, mírně řečeno, udivující. Chatbot byl vyzýván k vytváření obrazů z různých období evropských dějin, výsledky často vypadaly jako reklama na Benetton, blahé paměti, případně jako bezmyšlenkovitě naplněná poučka z letáku o potřebnosti inkluze a diverzity. Na požádání vytvářel obrazy, tu evropského rytířstva, tu amerických otců zakladatelů. S neomylnou jistotou ta zadání naplňoval vyobrazením skupin lidí různých ras a genderů,.
Významnou součástí sbírky GVUO v Ostravě je kolekce starého umění, vystavovaný výběr děl mapuje léta 1500–1800. Exponáty z počátku období pocházejí ze středoevropského prostoru, s 16. stoletím v zastoupení děl dominuje italské umění, nejpřesvědčivěji je reprezentováno umění 17. a 18. století.
V odlehlé holandské vesnici se veterinář vydává na další rutinní návštěvu sousedního statku. V okolí se šíří zvěsti o nemoci skotu, ale on má oči jen pro čtrnáctiletou farmářovu dceru, která tráví prázdniny podivnými hrami. Nikdo netuší, jak daleko jejich tajný vztah zajde. Marieke Lucas Rijneveld: Ty moje skvostné zvířátko, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Argo, 272 str.
Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.
Franz Kafka inspiroval mnoho českých spisovatelů. Jak se k němu vztahují současní čeští autoři, jak si vykládají jeho texty? Čím je ovlivnil, čím je irituje? O svém vztahu ke Kafkovu dílu promluví autoři zastupující rozdílné podoby prózy – Magdaléna Platzová, Viktorie Hanišová, Stanislav Biler.
Ve středu 13. října zemřel známý malíř a výtvarník Pavel Reisenauer, který působil jako ilustrátor v týdeníku Respekt. Informaci nejprve zveřejnil Petr Placák na webu Babylon Revue, později ji potvrdil šéfredaktor Respektu Erik Tabery. "Zřejmě se nedá napsat těžší věta – náš kolega Pavel Reisenauer zemřel. Byl to on, kdo vtiskl Respektu tvář, a činil tak více než třicet let. Je to pro nás tak šokující zpráva, že se těžko hledají slova, a omlouvám se, že teď nejsem schopný napsat cokoli víc, než je tento krátký text," vyjádřil se Erik Tabery.
Koncem minulého týdne se udělovaly Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce, dříve se udělovaly tvůrcům do pětatřiceti let, letos poprvé bez věkového omezení. Laureáti byli vyhlášeni tři, dle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karin Kottové jsou to všechno umělci, „kterým není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby. Ať už je to třeba gentrifikace městského prostoru, developerismus, takzvaná ženská práce, nebo herní prostředí a jeho stereotypy.
Čechy odděluje od Bavorska hráz pohraničních hor a lesů, jež byly v dějinách různě průchozí, někdy tam vládl čilý ruch (solná stezka z Pasova do Prachatic), jindy byly téměř nepropustné: v letech 1948 až 1989 dokonce ostnatým drátem a psovody s ostrými náboji střežené. Jsou to dvě země však nepochybně historicky provázené a spřízněné, existuje i teorie o společném původu slova Baiowaria a Boioihaemum, tedy Bavorsko a Bohemie, země kmene Bójů. Značná podobnost napadne ale i pouhého pozorovatele
Fotograf Josef Vrážel se narodil v Karolince na Vsetínsku. Celý život tam žije a fotografuje, svůj kraj dobře zná a miluje, což je vidět na jeho hluboce lidských fotografiích. Jsou to obrazy plné emocí, dokonalé kompozice a jistého přesahu. Navíc často k nim autor přidává zajímavé příběhy o různých lidech a událostech.
Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.
Dvě ekologické aktivistky dnes zacákaly polévkou pancéřové sklo, které v pařížském muzeu Louvre chrání obraz Mony Lisy. Informovala o tom agentura AFP. Ženy svůj čin odůvodnily snahou podpořit „právo na zdravé a udržitelné potraviny“. V Louvru byla aktivována krizová jednotka. Místnost s obrazem byla okamžitě evakuována a uklízí se. K akci se v prohlášení poslaném agentuře AFP přihlásila skupina s názvem Riposte alimentaire, což lze zhruba přeložit jako Reakce na stav potravin.
Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.
Nedávno byla po roční uzávěře opět zprovozněna stanice pražského metra Jiřího z Poděbrad a na sociálních sítích bylo v určitých kruzích možné získat dojem, že jde o nejvýznamnější pražskou architektonickou realizaci posledních let. Ten obdiv byl snad autentičtější než v době, kdy se metro, notně oslavované oficiální propagandou, otvíralo. Přitom pokud jde o to, co je vidět, nešlo o nic víc než o pouhou údržbu původního stavu. Což by snad mělo být normální. Nadšení však bylo větší než u nějaké rekonstrukce starší stavby, na niž si lze vzpomenout. Je opravdu hlavolam, co je na stanicích pražského metra tak úchvatného.
Současné české umění a automobilový design se spojily v uměleckém projektu KodlContemporary a Porsche. Díky tomuto nevšednímu spojení umění a designu vzniklo exkluzivně opravené Porsche 911 GT3 Touring. Barevný gradient exteriéru vytvořil výtvarník Jan Kaláb, autorem skleněných fragmentů v interiéru je pak designér Lukáš Novák. Trojici umělců doplnila fotografka Alžběta Jungrová, jejímž úkolem bylo zachytit výsledné dílo a vytvořit sérii snímků, kde bude hrát exkluzivně upravené Porsche hlavní roli.
