Tag: Historie

Články k tagu

Sudetští Němci na sjezdu zahráli českou hymnu a pochválili dialog s Českem. Ocenili Jeana-Claudea Junckera

V úvodu dnešní části sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), které zastupuje zájmy sudetských Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa a jejich potomků, opět zazněla česká hymna. Sudetští Němci ji každoročně hrají od sjezdu v bavorském Hofu v roce 2022. Zemský předseda bavorské organizace SL Steffen Hörtler v následném projevu pochválil úspěšný vývoj dialogu mezi Čechy a sudetskými Němci.

Český historik

V požehnaném věku 91 let skonal 27. dubna v Lomnici nad Popelkou významný český historik Robert Kvaček. „Český historik“ je sousloví, které si nechal dát na parte a které vystihuje jeho působení a životní dílo. A to nejen proto, že nepěstoval příliš intenzivní styky se zahraničními historiky, které jsou samy o sobě skvělá věc, možnost tříbit si mozek. Kvaček byl český svým vědeckým zájmem.

Peter Demetz, poslední z Kafkova pláště

Posledního dubna zemřel ve Spojených státech profesor Peter Demetz. Pražský rodák, esejista a spisovatel, profesor germanistiky na nejlepších univerzitách v Americe, kam odešel jako mladý vědec po roce 1948: stihl ještě před únorem doktorát na Karlově univerzitě o přijetí Franze Kafky v Anglii. Tedy, odešel… S jeho příkladně kosmopolitním původem (v jeho rodině se sešly nejrůznější složky staré monarchie včetně exkluzivních genů Ladinů, Rétorománů ze severu Itálie) a s jeho založením humanisty goetheovsko-masarykovského typu mu nezbývalo nic jiného než uprchnout.

Tajemství synchronizace

V roce 1673 vydal vynikající učenec Christiaan Huygens slavnou knihu Horologium Oscillatorium, která zkráceně řečeno pojednává o konstrukci kyvadlových hodin a jejich matematických základech. Mechanické hodiny té doby totiž neudávaly tak přesný čas, jaký by potřebovali astronomové či kapitáni na dálkových plavbách, kteří podle hodin a pozice slunce zjišťovali zeměpisnou délku. Huygensův vynález pak na další tři století ovládal trh s nástěnnými či věžními hodinami.

Nekonečný proces

Druhý největší klášterní komplex Evropy ve svých základech odráží vlivy přírodních katastrof, kterým město Catania na východě Sicílie od nepaměti vzdoruje. Ve velkolepém měřítku se tady potkává odkaz římského impéria, baroko i novodobé úpravy ze sedmdesátých let minulého století.

V 91 letech zemřel významný český historik Robert Kvaček

Ve věku 91 let zemřel v noci na dnešek historik Robert Kvaček. ČTK to sdělila Jana Čechurová z oddělení moderních a soudobých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kvaček patřil k největším osobnostem poválečné české historické vědy, těšil se respektu i mezi experty v zahraničí. Byl oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Mezi jeho přední zájmy patřily dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období druhé světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století.

Polibek u Kantova hrobu

Lze předpokládat, že i v Kaliningradu si nějak minulý týden připomínali tří sté výročí narození „svého“ filozofa, Immanuela Kanta. Skutečnost, že se právě Kant narodil v tom podivném (post)sovětském městě, je ironií dějin, kterou i on mohl těžko předpokládat, to možná snad jeho kolega Hegel, ale do toho bych se já nepletl, to je věc kdyžtak kolegyně Matějčkové. Ale fakt je, že „jeho“ Königsberg, kterému jsme my říkali Královec, je mimořádným úkazem zániku a konce, je to město Atlantida, nad kterou sice svítí pořád stejné hvězdy, ale to je asi tak všechno, co tam z Kantových dob zůstalo.

Poslední fazolový hrnec v Languedoku

Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku.

Biden tvrdí, že jeho strýce asi snědli kanibalové. Mluvčí Bílého domu to vyvrátila

Během návštěvy válečného památníku nedaleko svého rodného města v Pensylvánii prezident Joe Biden v minulých dnech naznačil, že jeho strýc byl po sestřelení letadla během druhé světové války sněden kanibaly. To však mluvčí Bílého domů Karine Jean-Pierreová následně vyvrátila s tím, že zemřel právě po zřícení letadla do Tichého oceánu, informoval server Fox News. Byla to prý jen prezidentova emotivní chvilka.

Dobrý četník od Carcassonne

Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.

Dějepis pro ideologickou výchovu

Na českých školách kupodivu stále existuje předmět, který se jmenuje dějepis. Mnozí s tím jsou nespokojeni a vidí v tom problém a anachronismus. Neměl by to totiž být dějepis, ale něco jako školení k uvědomělosti, občanská nauka nového typu do nové doby pro nové tvory. Podle tzv. odborníků současná výuka dějepisu „opakovaně naráží na to, že normy, které jsme si zvykli vnímat od 19. století jako samozřejmé, se tváří v tvář měnícímu se světu už tak samozřejmé žákům jevit nemusí“. To se má radikálně změnit.

„Plivanec do tváře národa.“ Okamura bojuje o Svatovítský poklad vystavený v Drážďanech

„Plivanec do tváře našeho národa. Bezohlednost a drzost. České státní symboly mají zůstat v Česku!“ Kvůli výstavě Svatovítského pokladu a části korunovačních klenotů, například korunovačního kříže, v saských Drážďanech zaznívají rozhořčené komentáře. Poklad se vystavuje v zahraničí vůbec poprvé. Ke kritice se připojil i předseda opozičního SPD Tomio Okamura s kolegou Jaroslavem Foldynou. Poslanci se kvůli zápůjčce obrátili na Správu Pražského hradu.

Sladké město nasáklé krví

Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.

Vzestupy a pády ODS

V polovině dubna se v Ostravě sejde volební kongres největší vládní strany. V jedné věci je její vznik a vývoj evropsky unikátní: každý ze čtyř dosavadních předsedů Občanské demokratické strany se nakonec stal premiérem. Kdo to bude tentokrát? Je zvláštní, že o tak politicky sledovanou pozici, stejně jako funkce místopředsedů, se už řadu let neodehrávají žádné velké boje. Na minulém kongresu byl na každou funkci ve vedení jeden kandidát. A předminule vypadla ze hry jen jedna z místopředsedkyň. Podobný scénář se zřejmě odehraje i tentokrát. Tohle nesoupeření souvisí s novou mentalitou a nastavením strany.

Tak nás třeba zabijte

Posledních několik týdnů je ve znamení zhoršených vztahů mezi Prahou a Bratislavou. Iniciátorem je česká strana, odůvodňuje to prostě: nepřijatelnými názory slovenské vlády na rusko-ukrajinskou válku, které se mj. zhmotnily v setkání ministrů zahraničí Slovenska a Ruska při diplomatické konferenci v turecké Antalyi. Vyrazili jsme tedy pořídit rozhovor s předsedou slovenské vlády Robertem Ficem.

O vládcích Japonska

V šestnáctém století bylo Japonsko beznadějně rozděleno na nespočet de facto nezávislých panství, kterým vládli daimjóvé, což doslova znamená „velké jméno“. Tito velmoži a hlavy klanů mezi sebou vedli neustálé války o moc, jejichž konečným cílem bylo uchvátit titul šóguna a tím se stát pánem nad celým Japonskem. Pro tuto éru japonské historie se vžil název sengoku džidai neboli období válčících států. O konečné fázi tohoto zápasu vypráví nový seriál Šógun, dostupný na Disney+.

Češi jako politický národ

V určitých kruzích se vede debata, jestli je česká společnost názorově rozdělená (polarizovaná), nebo jenom roztříštěná (fragmentovaná). O co jde? Příznivci teze o rozdělené společnosti vycházejí z dlouhé řady volebních výsledků do Poslanecké sněmovny a tvrdí, že víc než tři desetiletí voliči dávají mandát stále stejným politickým proudům. Říkají, že stálost volebních preferencí a rozdíly v regionech (plus venkov a město) potvrzují sociální a politické preference české společnosti. Vychází jim, že česká společnost není dramaticky polarizovaná, ale přesto tu existují dva pevné voličské a názorové světy. Zjednodušeně se tento jev označuje Česko A a Česko B.

Nechme Slováky jít

Mírové rozdělení Československa bylo něco ve světových dějinách nevídaného. Zatímco na Balkáně se v krvavých orgiích rozpadala Jugoslávie, Češi a Slováci se domluvili na poklidném rozpuštění státu. Odměnou jim byly nějakých třicet let trvající nadstandardní vztahy. Nyní jsou ale obě země na pokraji války, tedy alespoň pokud můžeme soudit z reakcí na ohlášení premiéra Petra Fialy, že přerušuje společné konzultace s kabinetem Roberta Fica. Odůvodnil to rozdílnými názory na klíčová zahraničněpolitická témata, hlavně ohledně konfliktu na Ukrajině.

Proč strany prohrávají s hnutími? (2. část)

Také Edvard Beneš na konci 2. světové války prosazoval a prosadil v Košickém vládním programu (de facto šlo o novou ústavu) nepolitickou, arbitrárně danou redukci stranického systému, totiž aby politické strany byly jen tři a zakotvilo se to v ústavě (nakonec byly čtyři, ale další už vznikat nesměly). Co horšího, na tom přiškrceném stranictví byl ve společnosti patrně většinový konsenzus. Všechna odbojová hnutí už na začátku protektorátu, pravicová i levicová, psala ve svých programech, že se nechtějí vracet k politickému, stranickému systému meziválečného Československa,.

Mnichovské dohody

Mnichovská bezpečnostní konference je nejprestižnější událostí svého druhu. Založil ji v roce 1963 německý aristokrat Ewald-Heinrich von Kleist-Schmenzin, poslední přeživší Stauffenbergova spiknutí proti Hitlerovi. Jeho cílem bylo shromáždit největší bezpečnostní experty, kteří by diskutovali, jak zabránit velkým konfliktům, jako byla druhá světová válka. Prvního ročníku se účastnilo 60 hostů, mezi nimi budoucí německý kancléř Helmut Schmidt a Henry Kissinger, tehdy profesor mezinárodních vztahů na Harvardu. Časem konference nabobtnala a stala se oblíbeným místem pro neformální vyjednávání a zásadní vyjádření.

U hradu mrtvých ve Waldenburgu

Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.

Praha třikrát ztracená

„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“

Selský stav je základ státu a zdroj prosperity

Nedaleko obce Ždánice na Kolínsku je takový zvláštní pomník složený z pylonů, k němuž vedou dlouhé schody. Pomalu se to rozpadá, ale kdysi to mohlo působit monumentálním dojmem. Kdyby něco mělo symbolizovat, co se stalo se selským stavem v téhle zemi, mohlo by to být tohle. Pomník, který měl do daleka hlásat jeho nevykořenitelnost a nezničitelnost, se rozpadá a nikdo už dávno neví, proč ho tam postavili a k čemu měl sloužit.

Von der Leyenová vzdala hold Nebeské stovce hrdinů z Majdanu

Před deseti lety došlo na Ukrajině k nechvalně proslulým nepokojům, které vedly k pádu proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Majdan za svobodu Ukrajiny si vyžádal několik desítek životů a i po desetiletí si ukrajinští obránci hájí své vize a ideály, které tehdy zvítězily. "Dnes vzdáváme hold Nebeské stovce hrdinů - statečným duším, které v roce 2014 obětovaly své životy," připomněla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová na sociálních sítích.

Nepředstavitelný zjev František Vláčil

Je ještě hodně pamětníků Františka Vláčila, ale jako by už opravdu patřil do úplně jiné epochy. Včera se jeho jméno zařadilo mezi ty, kdo už mají sto let za sebou, což je samozřejmě jen takové symbolické rozhraní, ale vždycky to něco znamená. U osobností, jako je on, zvlášť. Vláčil zemřel na konci ledna 1999, bylo mu necelých pětasedmdesát. Bylo ho možné v osmdesátých a devadesátých letech potkávat na cestě mezi filozofickou fakultou a Klementinem, kam chodil do knihovny, taky se stavoval v hospodách na Starém Městě,

Anko, bubnuj, přijel cirkus NOVA!

Abych parafrázoval klasika: NOVA oponou trhla a změněn český svět. NOVA rozmetala představu, pěstovanou v intelektuálních kruzích, o české kulturní výlučnosti: vedení NOVY velmi rychle zjistilo, co její divák chce, a bez nejmenších rozpaků mu to nabídlo. A ono to fungovalo! O televizi NOVA diskutovali Kristina Žantovská, divadelní dramaturgyně a publicistka, Johana Fundová, autorka knih o 90. letech, Milan Kruml, televizní expert a teoretik, a Jan Vávra tehdejší šéf zpravodajství, nyní publicista a spisovatel.

Kdyby byl Bavorov kousek od Prahy

Čechy odděluje od Bavorska hráz pohraničních hor a lesů, jež byly v dějinách různě průchozí, někdy tam vládl čilý ruch (solná stezka z Pasova do Prachatic), jindy byly téměř nepropustné: v letech 1948 až 1989 dokonce ostnatým drátem a psovody s ostrými náboji střežené. Jsou to dvě země však nepochybně historicky provázené a spřízněné, existuje i teorie o společném původu slova Baiowaria a Boioihaemum, tedy Bavorsko a Bohemie, země kmene Bójů. Značná podobnost napadne ale i pouhého pozorovatele

Je nárůst úzkosti problém?

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.