Tag: Historie

Články k tagu

Říkali mu Don Benito

Naproti Faustovu domu na Karlově náměstí v Praze se tyčí pomník badateli a obchodníkovi, jehož jméno je laické veřejnosti nepříliš známé. Stojící muž s kloboukem a v rozepjatém kabátě drží v pravé ruce knihu, v levé pozlacenou květinu. Na přední straně piedestalu stojí nápis: BENEDIKTU ROEZLOVI (12. 8. 1824 – 14. 10. 1885) / SLAVNÉMU BOTANIKU A CESTOVATELI / VĚNUJÍ / JEHO CTITELÉ. Sousoší dotváří nahý indiánský chlapec s mačetou tulící se k Roezlovým nohám. Je to kreace sice idylická, dnes ovšem mimořádně kontroverzní.

Nákaza

Před několika lety poslal Adam Kucharski, zabývající se na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí matematickým modelováním šíření nemocí, tweet, který mohl znázorňovat drogového dealera, ale ve skutečnosti byl záběrem z dokumentárního filmu. Během velice krátké doby si jej přeposlalo 50 tisíc lidí. Napsal opravný komentář, ale jako matematika jej začalo zajímat, jak je možné, že některé zprávy (a viry) se šíří tak rychle, a zda je nějaký druh korekce skutečně zastaví, či proč nakonec samy vyzní.

Naštvaní proti rezignovaným

Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.

Švédský tygr umí i kousat

Švédské království je země s nejdelší historií garantované svobody slova. Přesto se tam podle některých názorů právě snaží umlčet nepříjemného kritika.

Co zbylo z Fučíka

Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.

Počátky české cancel culture

V dnešní debatě o naší moderní historii vzniká dojem, že socialismus, až na represe, vlastně velké části obyvatelstva aspoň částečně padl. Diktaturu samozřejmě nikdo nehájí, ale že český národ je převážně levicový, to vyčíst lze, občas to i někdo tak výslovně řekne, aniž narazí na odpor. A je pravda, že pro to můžeme nalézt doklady i mimo oficiální komunistické nebo revizionistické podání, ve sféře disentu, kde i ti, kteří se přímo nerekrutovali z reformněkomunistických kruhů, přirozeně tíhli k levicovému světu ve svém uvažování i ve svých kontaktech. Platí to třeba pro profesora Patočku, pro první podpisové akce na podporu Plastic People nebo pro šíření dokumentů Charty 77.

Musíme se připravit na kolaps

Je to muzejní událost roku. Tento týden v Národním muzeu začala egyptologická výstava Sluneční králové, která má představit dějiny a společnost Staré říše a také práci českých egyptologů na vykopávkách v oblasti Abúsíru. Rozsahem je to světově unikátní záležitost. O výstavě, o tom, jak se chystala, ale také co nás studium starého Egypta a archeologie všeobecně může naučit, hovoří prorektor Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Bárta.

Napoleonův odkaz

V loňském roce uplynulo 230 let od začátku Velké francouzské revoluce, která všem slibovala volnost, rovnost a bratrství, ale přinesla zejména gilotiny, strach a války. Na revoluční epochu navázala éra napoleonských válek, jejíž jedno půlkulaté výročí připadá na letošní rok, protože si připomeneme 215 let od bitvy u Slavkova. Roky letí, ale tyto události rozhodně neztrácejí význam, jak ukazují například spory o budoucnost Evropské unie.

Máme extrémně zpolitizovanou historii

Horkou diskusi o normalizaci, na jejímž počátku byl rozhovor Týdeníku Echo s děkanem FF UK Michalem Pullmannem (v č. 29/2020), poznamenalo něco v této době zřejmě nevyhnutelného: v obou táborech se o slovo přihlásili lidé, již si nevyměňují argumenty, ale svými argumenty házejí po protistraně. Jedním z českých historiků komunismu, kteří se snaží držet odstup od obou táborů, je Jiří Suk, vědecký pracovník Ústavu soudobých dějin, autor základní studie o listopadu 1989.

Muž, který se oženil s továrnou

„Čím mě páni rodičové budou chtíti míti, tím já budu chtíti býti!“ Sloganem cílícím na pokračování rodinného byznysu se řídili po polovině 19. století v Plzni i Škodovi. František Škoda (1801–1888) a jeho bratr Josef (1805–1881) byli lékaři, internisté. První to dotáhl až na zemského zdravotního radu a poslance říšského sněmu, zatímco druhý se stal univerzitním profesorem a c. a k. dvorním lékařem, přičemž se šeptalo, že nadstandardně navštěvuje Sissy v jejím budoáru. Františkův prvorozený syn Karel v duchu zmíněné zásady poslušně absolvoval medicínu v Praze a totéž se čekalo i od Emila, prvního dítěte Františkovy druhé ženy Johanky.

Mor jako inovace

Historici novověku občas navrhovali, že naše doba začala jednou velkou cestou, tedy objevením Ameriky v roce 1492, a skončila další velkou cestou – poslední misí Apolla na Měsíc v roce 1972. Ale také by šlo říct, že novověk se zrodil z velké, vracející se morové rány černé smrti na sklonku 15. století a skončil současným dvaceti- či třicetiletým obdobím, kdy se rozvinul internet, prošli jsme sérií ekonomických krizí a koronavirus se vysmál globalizaci. Možná novověk jednou zarámujeme oběma pandemiemi. Ty totiž, jak ukazuje německý historik Klaus Bergdolt, zvýrazňují a urychlují trendy, které existovaly již před epidemiemi a v překotném tempu rychle proměňovaly společnost.

Jak je krásné se topit

Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody jako do jeho živlu, okamžitě se potopí a jako tuleň plave pod vodou, která je ještě nějakou dobu jeho přirozeným prostředím. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.

Všichni jsme Avaři

Pár metrů od konečné zastávky tramvaje v Divoké Šárce se z terasy McDonald’s nabízí úchvatný pohled na soutěsku Libockého potoka ohraničenou dvěma mohutnými skalními útvary. Terénní nerovnosti na vrcholu toho vzdálenějšího jménem Kozákova skála jsou dokladem, že tady od sedmého století stálo největší slovanské hradiště v Čechách, než se před koncem devátého století sídlo knížete přesunulo na východ do Levého Hradce a Prahy. Na vrcholu Kozákovy skály nikdy neproběhl systematický archeologický průzkum, přesto nálezy mluví přesvědčivě. Za pozornost stojí kromě mince franského krále Karla Holého z roku 850 dvanáct avarských opaskových kování z 8. století.

Miluju tebe a Lenina

Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.

Dáma se neotáčí

„Vy se otočte, jestli chcete, ale dáma se neotáčí,“ prohlásila britská premiérka Margaret Thatcherová na konferenci Konzervativní strany v říjnu 1980. Tou dobou vládla již téměř rok a půl a zdálo se, že události se nemohou vyvíjet hůř. Země byla uprostřed hluboké recese, nezaměstnanost rostla raketovým tempem a inflaci se nedařilo dostat pod kontrolu. Vše nasvědčovalo tomu, že nová ekonomická koncepce konzervativců, která se soustředila na boj s inflací, a ne s nezaměstnaností, žalostně selhala. Očekávalo se tedy, že na stranickém sjezdu premiérka oznámí změnu kurzu, tak jak učinil její konzervativní předchůdce v úřadě Edward Heath, když jeho hospodářská politika narazila na první problémy. Jenže Thatcherová nebyla Heath (nesnášeli se), byla přesvědčena, že její ekonomická politika je správná, jen potřebuje víc času. Jakoukoli otočku rezolutně odmítla. Věta „dáma se neotáčí“ se stala poté neoficiálním sloganem jejího premiérství, výrokem, ve kterém byla vydestilovaná její osobnost. Je to jeden ze základů legendy o Thatcherové.

České souvislosti Katyně

„Zajatí důstojníci a policisté nacházející se v táborech se pokoušejí pokračovat v kontrarevolučních aktivitách, vedou antisovětskou agitaci. Každý z nich pouze čeká na propuštění, aby se mohl aktivně zapojit do boje proti Sovětům. […] Vzhledem k tomu, že všichni jsou zatvrzelými, nenapravitelnými nepřáteli státu, NKVD SSSR pokládá za nutné: [...] Záležitosti 14 700 […] bývalých polských důstojníků, úředníků, statkářů, policistů, špionů, četníků [...] a vězeňských dozorců […] držených v táborech pro válečné zajatce projednat ve zvláštním režimu při aplikaci nejvyššího trestu – zastřelení.“

Stavy nouze od Říma k Rooseveltovi

„Nic není tak trvalého jako dočasný vládní program,“ prohlásil ekonom Martin Friedman. I když neměl přímo na mysli nejrůznější stavy nouze, zvláštní stavy, stanná práva a podobně, historie ukazuje, že i tyto mimořádné prostředky, které vlády zavádějí v čase obecného ohrožení, mohou ve společnostech zůstat i poté, co ohrožení pomine. V čase, kdy i v Česku vládne stav nouze, je omezeno vycházení a sdružování, jsou uzavřené hranice a vláda se chystá spustit chytrou karanténu, která by měla sice uvolnit ekonomický život v zemi, ale zase bude znamenat masivní sledování občanů, stojí za to podívat se na historii výjimečných stavů, jak byly zneužívány nebo jaké zanechaly trvalé následky.

Život i při největší opatrnosti končí smrtí

Situace je vážná, ale při každém léčení je třeba dát pozor na to, aby léčebná kúra nebyla pro pacienta nebezpečnější než sama nemoc. To říká biolog a filozof Stanislav Komárek. Dále říká, že nelze mít evropskou svobodu a současně toužit po jistotách, mít zaručenu volnost a nemít přitom odpovědnost. Nevíme, co bude, ale můžeme se domnívat, že to bude jiné.

Nacisté viděli Čechy nadějně

Nakladatelství Petrkov z Havlíčkova Brodu přichází na trh s kontroverzní studií profesorky moderní historie Mary Heimannové z univerzity v britském Cardiffu: Československo – stát, který zklamal. Kniha vyšla původně anglicky v roce 2009 péčí známého amerického nakladatelství Yale University Press. K českému vydání dochází až po jedenácti letech.

Epidemie mění dějiny

Málokdy úřady zasáhnou tak zásadně do lidských životů jako ve chvíli, když vydají nařízení o karanténě na obranu proti rozšiřování infekce. Tak tomu bylo v případě vyhlášky, která začala platit 1. července 1665 v Londýně, v časech velkého moru.

Skála sváru

Dvě hory, které se tyčí nad úzkým průlivem, se dřív jmenovaly Herkulovy sloupy. Začátkem osmého století však zdejší zeměpis přepsala arabsko-berberská invaze z Afriky. Po slavném vojevůdci Táriku ibn Zijádovi, který se tu vylodil na evropském kontinentě, dostala jedna z nich jméno Džebel al-Tárik, Tárikova hora. Zkomolením z toho časem vznikl Gibraltar.

Obtížné dědictví univerzalismu

Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán. Někdy je v tom odmítnutí znát až jakási úleva, kterou může přinést zbavení se nějakého nároku – konečně můžeme, co jsme dřív nesměli, nebo se to neslušelo, jsme osvobozeni chovat se nebo mluvit způsobem dřív zapovídaným, nepřípustným, vnímaným jako zlý a máme pro to neotřesitelné ideologické alibi. Tak si to pojďme společně užít.

EU se může rozpadnout jako Československo

Jan Rychlík byl po revoluci poradcem předsedy české vlády Petra Pitharta pro česko-slovenské vztahy a agrární reformu. Jako historik, který o rozpadu společného státu napsal knihu, tvrdí, že znovuotevření slovenské otázky se dalo očekávat. Málokdo si však dovedl představit, že počátek tzv. pomlčkové války, jejíž 30. výročí připadlo na 23. ledna letošního roku, bude prvním krokem k rozpadu společného státu.

Dekáda kontrastů

Někdy na první pohled bezvýznamné události mohou mít nedozírné následky. Možná naprosto nejvlivnějším činem dvacátého století byla vražda habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.

Obluda v Jablonci zvítězila

V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo.

Buřič Kornel Morawiecki

„Normálně pochodovali, jakoby nic. Když si jich už zomovci přestali všímat, rozvinuli najednou transparenty Solidarity. Policisté je neměli jak napadnout. Byli mezi ostatními delegacemi. Když se blížili k čestné tribu­ně, udělali příslušníci ZOMO, kteří se už předtím postavili za tribunu, osudnou chybu – začali odtamtud střílet a házet na demonstranty plynové petardy. Výkonné skupiny Bojující Solidarity na to byly připraveny. Mladí chlapci dostali ze závodu Hutmen hutnické rukavice, které vydrží vysoké teploty.