S radostí jsem přijal pozvání na mezinárodní konferenci o současné krizi liberalismu, která se pod tímto pesimistickým názvem konala v Praze, a nepřekvapilo mě, že většina řečníků si dělala o budoucnost liberální demokracie vážné starosti.
Minulou neděli vystoupila v Londýně na knižním festivalu Greta Thunbergová. Po propagaci své knihy, což je sborník příspěvků stovky autorů od Naomi Kleinové po Thomase Pikettyho, odpovídala na otázky z publika. Gretě už není šestnáct, ale devatenáct let, a chtělo by se napsat, že s věkem roste i její tematický záběr, respektive témata, o nichž se nezdráhá mluvit. Slova, která pronesla v Londýně a která rezonují napříč západním světem, se rovnají politickému manifestu. Je to manifest krajní levice: „Nikdy se nevrátíme k normálu, protože normál už předtím byla krize (...)."
V zářijových italských parlamentních volbách celkem jasně zvítězila středopravicová koalice. Její nejvýraznější součástí, a nyní největší stranou v italském parlamentu, jsou Bratři Itálie (Fratelli d’Italia), vedení pětačtyřicetiletou Giorgiou Meloniovou. Ti mají svůj původ v postfašistickém Italském sociálním hnutí. Jejich vítězství tudíž provázelo zděšení, varování před návratem fašismu a titulky o nástupu extrémní pravice. Jak to tedy strana s fašismem má, proč uspěla ve volbách a co lze očekávat od nové italské vlády, vysvětluje poslanec Evropského parlamentu za Bratry Itálie Pietro Fiocchi.
Předseda Svobodných Libor Vondráček je v 27ti letech nejspíš historicky nejmladším předsedou parlamentní strany. Svou pozornost teď soustředí i na volby do velkého pražského zastupitelstva, sám však kandiduje v Jindřichově Hradci. „Praha neví, kolik je tady cyklistů, ale buduje strašně moc cyklopruhů. Všichni ti levicoví aktivisté, kteří dneska vládnou Praze, se tímto způsobem snaží převychovávat občany,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24.
Užitečný idiot je pojem nejčastěji přisuzovaný Vladimiru Leninovi, i když ho zřejmě nikdy nepoužil. Označuje člověka, jenž z nevědomosti napomáhá nějaké kauze – nejčastěji levicové intelektuály, kteří horovali za komunismus a Sovětský svaz, přitom by jako první putovali na popraviště, pokud by se v jejich zemi komunisté opravdu zmocnili vlády. V posledních dnech ulice Prahy zablokovali takoví užiteční idioti. Aktivisté z Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí) se zaštiťují Ukrajinou ve svém boji proti globálnímu oteplování.
Značnou nelibost mezi stoupenci pokrokářské levice vyvolal text spisovatelky Petry Hůlové v HN (23. 3.). Autorka v něm tvrdí, že levice dlouho zlehčovala nebezpečí, jež pro Evropu představuje Putinův režim, i jeho povahu, projevovala pro něj nemístné pochopení, válka na Ukrajině ji usvědčila z toho omylu. Kritici ten článek na sociálních sítích označovali za argumentačně chabý a nekoherentní, snůšku absurdních a neopodstatněných tvrzení, hlavním Putinovým spojencem na Západě přece je nacionalistická pravice.
Z výsledků německých parlamentních voleb si každý může vybrat, co chce. Nostalgik po starém dobrém Německu, což byla pro mnoho lidí tzv. bonnská republika, může mít snad trochu radost z vítězství, byť těsného, SPD, tedy sociální demokracie. Chápu, že ta strana nemusí být každému po chuti, ale je to strana, která se ve vývoji, který vede už přes tři století (založena byla roku 1863!), nejméně měnila, vždy to byla strana spíše předvídatelná a umírněná, trochu třeba i nudná a unavená.
Že by se situace na frontě obracela? Minulý týden přišly se svou kritikou americké tzv. woke revoluce dvě velké, etablované centristické publikace, respektive autoři – britský The Economist a v americkém Atlanticu Anne Applebaumová. Economist má sice články nepodepsané, nicméně v textu zmiňuje interesantní detail, že James Bennet, redaktor, který loni odešel z New York Times po progresivistickém povstání v redakci, nyní pracuje v Economistu. Není nad osobní zkušenost.
Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.
Dav levicových demonstrantů v neděli brutálně napadl policisty v berlínské čtvrti Schöneberg. Policisté nebyli schopni proti útočníkům zasáhnout a zachránili se až rychlým útěkem. Jen týden předtím přitom policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům protestujícím opatření proti koronaviru. Policisté tehdy zadrželi na 600 lidí. Na víkendovou akci, kde se konala levicová demonstrace a festival, dohlížela řada policistů. K nepokojům došlo až na nedalekém hřiště na Mansteinstrasse, kde muž údajně demoloval veřejný majetek.
Někdejší šéf německé kontrarozvědky Hans-George Maassen se pustil do kritiky médií, která obvinil z jasného příklonu k levici. Podle něj především mezi veřejnoprávní televizí ARD a levicovou scénou existuje silné propojení. Maassen proto navrhl, aby byly „charakterové vlastnosti“ některých redaktorů otestovány. Takto se vyjádřil v rozhovoru pro soukromou stanici TV Berlin. Na Maasse se ihned sesypala kritika ze strany mnoha novinářů a také levicových stran.
Čerstvý osmdesátník Václav Klaus svého času osvěžoval veřejnou debatu úvahami, že je snowboard levicový a lyže pravicové. Na levici řadil i salát nebo džínovou bundu. Džíny prošly. Kvalifikovaly se na pravici. V tom, co je levicové a pravicové, je ve veřejném prostoru čím dál větší zmatek. Nálepky, které se bez argumentů různým politikům vystavují, jsou často velmi zavádějící, protože jen málo korespondují s tím, co ti politici skutečně prosazují.
Lenka Zlámalová v hlavním tématu nového vydání Týdeníku Echo má jasno. Levice v Česku vyšla z módy. Tak zní základní teze jejího textu, protože tvrdí, že čím jsou lidé u nás mladší, vzdělanější a bohatší, tím se cítí pravicovější. Samozřejmě že sama autorka ví, a dokonce jsme otázku několikrát řešili na redakční poradě, že „pojmy pravicové a levicové se rozostřily a každý si do nich projektuje něco jiného“.
Z veřejné debaty a médií to vypadá, že společnost se posouvá čím dál víc doleva. Pozornosti a diskusím dominuje levicový pohled na svět. Ekonomicky i kulturně. V mnoha tématech se obojí proplétá. Mluví se o vzrůstající nerovnosti, chudobě, sociálně vyloučených, diskriminovaných, neudržitelném konzumu. A potřebě na to udržitelně reagovat.
Doplňovací volby a místní volby v Británii nedopadly dobře pro labouristickou opozici, udržela sice úřad starosty Londýna, utrpěla ale řadu ztrát, tou nejvíc symbolickou z nich je prohra v doplňovacích volbách v Hartlepoolu, kde poprvé v historii vyhráli konzervativci. Obvod patříval do někdejší „rudé zdi“, pásu dělnických distriktů na severu Anglie, která se ovšem v minulých parlamentních volbách v roce 2019 značně rozdrolila. A drolí se dál.
Rozdělení politiky na pravici a levici přestává dávat smysl, sdělují mnohé expertní hlavy. A člověk s nimi někdy má sklon souhlasit, v některých západních zemích se strany tradiční pravice začínají opírat o chudší, módním žargonem řečeno marginalizované voliče, zatímco progresivní levice, soustředěná na identitářskou politiku, nachází podporu ve velkém byznysu a vůbec vrstvách ekonomických a kulturních elit.
Na lačnosti, s níž se snad celý veřejný prostor vrhl do odsuzování vpádu Trumpových fanoušků do Kapitolu, něco nehraje. Těžko se zbavit podezření, že za tou sborovou rozhořčeností je touha naskicovat dnešní pravici, respektive její nepoddajnou část, jako agresora ohrožujícího přímo ústavní pořádek, přestože ona ve skutečnosti ohrožuje jen konsenzus „elit“.
Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu.
Odvolání sira Rogera Scrutona z neplacené pozice, ve které měl radit britské vládě ohledně architektury, vyvolalo skandál jak v Británii, tak v České republice. Zástupce šéfredaktora levicového magazínu New Statesman George Eaton si Scrutonovy odpovědi v rozhovoru, který mu poskytl, upravil tak, aby vyznívaly mnohem problematičtěji. Pár hodin nato konzervativní vláda Scrutona propustila. Za starého filozofa se postavili jeho britští i čeští přátelé.
Bývalý ministr zahraničí a obrany a kandidát ODS do europarlamentu Alexandr Vondra pozval do Prahy britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona. Toho v tomto týdnu odvolali z neplaceného postu vládního poradce pro bydlení kvůli údajným kontroverzním výrokům o islamofobii, homofobii a antisemitismu. Vondra deníku Echo24 řekl, že jde podle něj o neuvěřitelné porkytectví a chce mu tímto vyjádřit podporu. Konkrétní termín Scrutonovy možné cesty do Prahy zatím není.
Progresivní levici se konečně podařilo sejmout známého filozofa Rogera Scrutona, který má mimo jiné úzké vazby na Českou republiku. Konzervativní Scruton jí ležel v žaludku od loňského listopadu, kdy se stal neplaceným předsedou britské vládní architektonické komise. Nepřátelská média na něj tehdy vytáhla řadu „nepřijatelných“ výroků a požadovala jeho vyhazov. Ukázalo se, že všechny doličné věty jsou vytržené z kontextu a překroucené tak, aby tvrdily pravý opak. (Kauze se tehdy zevrubně věnoval kolega Martin Weiss). Druhý pokus již uspěl.
Vedl výsledek k zamyšlení? Mění se něco ve švédských strukturách? Můžeme ujistit čtenáře, že ano. První vlaštovka je zde. Švédská obdoba Rady pro reklamu uvalila klatbu na sexistický mem.
Výrazná německá levicová politička Sahra Wagenknechtová ze strany Die Linke (Levice), která je od roku 2009 poslankyní Bundestagu, přišla s novou iniciativou „Aufstehen“ (Povstaňme). Chce tak oslovit i voliče, kteří prozatím Levici nevolili. Její iniciativa se však nelíbí mnohým straníkům, distancuje se od ní například stranický předseda Bernd Riexinger, informuje Süddeutsche Zeitung.
Sociální demokracie v Česku míří k úplnému zániku.
Luděk Staněk je publicista, scenárista a stand-up komik. V 90. letech psal o rapu, punku a později především o taneční hudbě.
Levice několika latinskoamerických zemí si v neděli připomněla 50. výročí násilné smrti Ernesta Che Guevary. Na kontroverzního argentinsko-kubánského revolucionáře vzpomínali představitelé socialistických režimů Bolívie, Kuby, Venezuely a Nicaragui.
K image rockerů patří nějaký ten zdvižený prostředník a nějaké to „fuck you“, kterým od těch dob, co je rock rockem, šokují mravokárce, cenzory a buržoazii. Ale někdy nejenom je. Thom Yorke ze skupiny Radiohead nedávno z pódia v Glasgow ukázal prostředníček netradičnímu terči – demonstrantům, kteří ho, mávajíce palestinskými vlajkami, vyzývali, aby nehrál v Izraeli.
Jméno spekulanta a filantropa George Sorose uvedl nejnověji do oběhu maďarský premiér Viktor Orbán. Národně konzervativní politik zaútočil na Sorosovu Středoevropskou univerzitu (CEU) v Budapešti. Využil skutečnosti, že CEU sice vedle maďarských vydává i americké diplomy, ale žádnou pobočku v USA, která by ji k těm americkým diplomům měla opravňovat, neprovozuje.
Samozřejmě existuje třídní boj. Je to boj bohatých proti chudým a zoufale chybí levicová odpověď. S tím poselstvím objíždí svět univerzitní profesor a autor bestsellerů Didier Eribon a minulý týden vzbudil ohlas i ve Vídni. Novinářům vysvětlil, že boháči vedou třídní boj proti ostatním zpřísňováním pracovního práva, úspornou politikou, snižováním daní a tím, když staví s pomocí veřejných peněz své honosné vily.
Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.
