Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu. Pamětníky reálného socialismu v zemích bývalého sovětského bloku to může docela děsit, jakkoliv se mohou uklidňovat tím, že představy (nejen) amerických mladých o tom, jak by ten socialismus měl vypadat, budou asi vágní, rozporné a naivní, pro nemálo z nich může slovo socialismus představovat spíš módní doplněk, v přihlášení se k němu se třeba projevuje i jejich omezená představivost – nic nemůže být horšího než ten strašný systém, do něhož se narodili...

Narazí-li člověk na obraz toho, jak by měl vypadat ten přicházející lepší svět, je většinou dost nekonkrétní. Společenské uspořádání, v němž se lidé všech vrstev budou mít dobře, přičemž to „dobře“ může mít různou podobu. Díky nepodmíněnému základnímu příjmu třeba získají čas na to, aby dělali, co celý život dělat chtěli – vytvářeli umění, pečovali o blízké a podobně. Nebo si budou užívat „plně automatizovaného luxusního komunismu“,  osvobozeni od nesmyslné a ubíjející práce. Nebo se budou těšit smysluplnou a ducha povznášející prací v malých zemědělských komunách, společně vlastněných výrobních podnicích a podobně, rozkoš z komunálního života bude koncentrována ve schůzích, kde pracující budou demokraticky rozhodovat prakticky o všem.

Pozoruhodné ovšem je, že lidé, kteří upínají svou víru k nějaké formě přicházejícího obecného štěstí, velmi často mají dost skeptický vztah k... lidem. Začátkem srpna byl například zveřejněn průzkum, podle něhož se většina (60 procent) té socialismus vyznávající americké mladé generace na rozdíl od starších lidí ztotožňuje s tvrzením, že „lidem se nedá věřit“. Ještě výraznější většina (71 a 73 procent) zastává názor, že „lidé tě využijí, když k tomu budou mít příležitost“, a „lidé se většinou starají jen o sebe“. Tak pro koho tu lepší budoucnost plánovat a budovat? Pro prolhané a vypočítavé sobce? A jak ta utopie bude vypadat, když bude vytvořena z takového „materiálu“? Ta nejsocialističtější generace Američanů je také ta nejmizantropičtější, shrnul zjištění výzkumníků časopis New York Magazine. „Každému nedůvěryhodnému h.jzlovi podle jeho zásluh, každému nedůvěryhodnému h.jzlovi podle jeho potřeb,“ shrnul magazín ironicky světonázor pokrokových amerických mládežníků.

Ten rozpor je znát i progresivně levicové publicistice, kde „lidové masy“ hrají dvojí roli – někdy trpící oběti systému, s nimiž je potřeba se solidarizovat a bojovat za jejich zájmy, a jindy hrozivý dav nepoučitelných zpátečníků, jež je nutné dovést k pokroku třeba i silou. Chce-li si člověk přečíst hodně zuřivý odsudek lidstva jako celku, většinou neprohloupí, když sáhne po periodiku, které deklaruje záměr to lidstvo osvobodit. S naivním, mladickým socialismem se přitom pojí spíš představa idealistických, možná trochu pomýlených lidí, kteří to ale s ostatními myslí jen dobře. Ti dnešní to s lidmi myslí dobře spíš jako s abstraktním ideálem. Podporuje to v nich víra v člověka jako bytost, která přichází na svět coby nepopsaný list a jež je utvářena prakticky jen okolnostmi. Současný „špatný“ systém vytváří lidi adekvátně špatné, až se systém změní, změní se i lidé. Socialistická „avantgarda“ se tak musí upínat k příchodu nových a lepších lidí, které si jednou sama vytvoří a bude jimi oceněna. Zatím se ale musí tímto slzavým údolím pinožit ve společnosti individuí, která zdaleka nedosahují jejích vysokých etických, kulturních a dalších nároků. Některá z nich dokonce smrdí.