Značnou nelibost mezi stoupenci pokrokářské levice vyvolal text spisovatelky Petry Hůlové v Hospodářských novinách (23. 3.). Autorka v něm tvrdí, že levice dlouho zlehčovala nebezpečí, jež pro Evropu představuje Putinův režim, i jeho povahu, projevovala pro něj nemístné pochopení, válka na Ukrajině ji usvědčila z toho omylu.

Kritici ten článek na sociálních sítích označovali za argumentačně chabý a nekoherentní, snůšku absurdních a neopodstatněných tvrzení, hlavním Putinovým spojencem na Západě přece je nacionalistická pravice. Přání otcem myšlenky, jakkoliv by kritizovanému textu skutečně prospělo víc konkrétních příkladů na úkor generalizujících tvrzení.

Napravo i nalevo se tak dělo z velice podobného důvodu, protože to odpovídalo hierarchii zla, jak ji stanovuje narativ části pravých i levých – Západ v ní v obou případech stojí nejvýše. Jednou jako nejhorší imperialistická síla dnešního světa, šířící a upevňující kapitalistickou zkázu, vše zlé vzniká z jejích často skrytých záměrů, ve druhém případě jako síla, která prosazuje vykořenění lidí a všemožné absurdní pokrokářské novoty, je ochotná je šířit na špičkách bodáků a vše zlé vzniká v důsledku jejích často skrytých záměrů.

Z obojího se po začátku invaze stalo docela diskutované téma, text Petry Hůlové do té debaty zapadá. Širokou publicitu měl naštvaný otevřený dopis ukrajinského aktivisty Tarase Bilouse západní levici, v němž píše o „antiimperialismu idiotů“, anebo ještě nehledanějšími slovy formulovaný text v Británii žijící polské levičačky Zosii Bromové s výmluvným titulkem F*ck left westplaining, v němž dojde i na lapidární výzvu: „Jděte. Do. P*dele. Anebo alespoň. Držte. Hubu.“

Mezi levicové organizace a osobnosti, kterým jsou ta emotivní a naštvaná slova adresovaná, patří třeba vlivná americká socialistická organizace DSA, k níž patří i ikona mladé levice, senátorka Alexandria Ocasio-Cortézová, sdružení Diem 25, jejž zakládala jiná levicová superstar, někdejší řecký ministr financí Janis Varufakis. Velmi vstřícní vůči ruským představám i potřebám v nedávné minulosti byly i další velké levicové naděje, třeba španělští PODEMOS anebo ten snad vůbec nejproruštější z vůdců západních etablovaných stran – Jeremy Corbyn.

Do pravicových Putinových apologistů se tenhle týden obul Antonio García Martínez, Američan kubánského původu, pozoruhodný autor a specialista na IT, který se nedávno stal předmětem zájmu „kultury rušení“ a byl vyhozen z Applu (respektive mu zrušili smlouvu ještě dřív, než tam nastoupil). Znechucení nad chováním části americké pravice ve vztahu k Putinovi v něm velice povzbudila návštěva Ukrajiny. Její myšlení popisuje jako v zásadě totožné s představami levičáků z pověstné univerzity v Berkeley, kde García Martínez před dvaceti lety studoval.

„Ať už šlo o starší akademiky, ještě pořád pod vlivem šedesátých let, nebo mladší studenty patřící k tehdy módní palestinskou kafíju nosící levici, ti všichni si mysleli, že komunistická Kuba, odkud moje rodina uprchla, je rovnostářský ráj, jenž by měl být pro Ameriku příkladem. Ve skutečnosti má kubánská realita s rovnostářstvím společného asi tolik, jako má moderní Rusko společného s křesťanskými hodnotami: obojí je jenom rétorický klacek k použití ve vnitroamerické diskusi.“ Hipíci z Berkeley i stoupenci nové pravice nemají zájem poznat realitu, raději zůstávají pohodlně uvelebeni v lůně liberálního kapitalismu, jímž tak opovrhují, než aby se vypravili do té své idealizované Havany nebo Moskvy.“

Jistě, hlasy těch, o nichž mluví García Martínez na pravici, nebo naštvaní levicoví aktivisté z východní Evropy dnes znějí tišeji, nenápadněji, rozpačitěji. Válka na Ukrajině přes všechnu svou hrůzu povzbudila některé lidi k optimismu – prý probudila Západ, sjednotila ho a přinutila vnímat realitu, upozadila jeho narcistní pohlcení sebou samým a často groteskními vnitřními spory. Byl bych moc rád, kdyby to byla pravda, jistý si tím ale rozhodně nejsem. I tak by ale vlastně bylo strašné, že musela přijít válka, bychom si dokázali aspoň trochu připustit, že svět nemusí brát vážně naše chatrné ideologické konstrukce, a už vůbec se jimi nemusí řídit.