KOMENTÁŘ jiřího Peňáse

Ta stará německá partaj

KOMENTÁŘ jiřího Peňáse
Ta stará německá partaj

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Z výsledků německých parlamentních voleb si každý může vybrat, co chce. Nostalgik po starém dobrém Německu, což byla pro mnoho lidí tzv. bonnská republika, může mít snad trochu radost z vítězství, byť těsného, SPD, tedy sociální demokracie. Chápu, že ta strana nemusí být každému po chuti, ale je to strana, která se ve vývoji, který vede už přes tři století (založena byla roku 1863!), nejméně měnila, vždy to byla strana spíše předvídatelná a umírněná, trochu třeba i nudná a unavená.

Stojí za to připomenout, že největší změny po sjednocení Německa neprovedla pokroková socdem, ale „konzervativní“ Angela Merkelová, za jejíž „postojovou diktaturu“ a rolí Německa jako praporečníka nových časů by se staří socdemáci jako Helmut Schmidt museli chytat za hlavu.

Sozialdemokratische Partei byla po celou historii strana té lepší verze Německa: nenáviděli ji nacisté, stejně tak komunisté, byla to strana pro lid, ale nikoli se mu vnucující a jemu podkuřující, byla to strana, která sice měla rudé prapory, ale to nebyly prapory krvavé revoluce, ale dělnické solidarity, jež se někdy mohla projevit i prolitou krví.

Ve svých začátcích se těžce, ale nutně rozcházela s marxismem, protože první nalevo pochopila, že je to cesta do záhuby. Byla to typická strana obyčejných lidí, kteří chodili do práce a práci považovali za „matku pokroku“, k čemuž ale byl a je potřeba kapitál, trh a kapitalismus, o kterém věřili, že se dá zkrotit.

Byla to strana rozumných vůdců, kteří neměli rádi vize a krotili výstřelky radikálů, ale také uměli tvrdě jít do konfliktu a ukázat zuby, jako třeba při střetu s teroristy RAF, se kterými se tvrdě a nekompromisně střetla vláda Helmuta Schmidta, věčně kouřícího sociálního demokrata s krásnou kšticí. Lidé jako on nebo Willy Brandt nebo Johannes Rau byli lídři, jejichž tehdejší výskyt se může jevit dnes jako legenda z jiných časů.

Byli to levicoví politici, kdo zároveň působili aristokraticky a noblesně, byli to světáci a intelektuálové, kteří přitom rozuměli tomu, jak žije obyčejný člověk, a také tomu, co to znamená, být po druhé světové válce Němcem. A že to je závazek, který je na nich, na těch rozumných a vzdělaných lidech, kteří se nechtějí už nikdy hnát do utopie a do spásy národa, Evropy, civilizace, ale dělat klidnou politiku, ze které nejde strach.

V posledních letech z Německa šel poněkud strach. Že už opět tam vítězí vize. Snad je ta stará partaj trochu zkrotí.

 

28. září 2021