V BUBLINĚ

Učte se Internacionálu, pravičáci

V BUBLINĚ
Učte se Internacionálu, pravičáci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rozdělení politiky na pravici a levici přestává dávat smysl, sdělují mnohé expertní hlavy. A člověk s nimi někdy má sklon souhlasit, v některých západních zemích se strany tradiční pravice začínají opírat o chudší, módním žargonem řečeno marginalizované voliče, zatímco progresivní levice, soustředěná na identitářskou politiku, nachází podporu ve velkém byznysu a vůbec vrstvách ekonomických a kulturních elit. Hranice politického a dnes i společenského rozdělení tak může vést jinudy, než jsme byli zvyklí.

Třeba americký sociální konzervativec íránského původu Sohrab Ahmari má pověst ultrapravičáka, který v „kulturní válce“ prosazuje skutečně válečnický přístup (vedl o tom významnou polemiku s Davidem Frenchem), není mu proti mysli autoritářství, mocenské potlačování druhé strany. Nedávno na Twitter napsal několik tipů, jak bojovat proti mocenskému vzestupu „woke“ ideologie: „1) Podporujte vznik odborů v místech jako Amazon a podobných. 2) Získejte odbory zpátky. 3) Zdaňte velké univerzitní nadace. 4) Proti velkým technologickým firmám užívejte existující antimonopolní zákony. 5) Třídní analýza je váš přítel.“ Zastavil bych se u bodu pět. Pro pravičáka, který svoje ideologické jistoty nasával v devadesátých letech, může už sám pojem „třídní analýza“ působit jako nějaké komunistické retro. Jenomže pokud člověk „přerámuje“ některé momentálně probíhající kontroverze tímhle způsobem, může zjistit, že se v nich opakuje podobné rozvržení sil, a taky to, že způsob, kterým se radikální pokrokáři dneška prezentují a jímž se asi i vnímají, může být od reality hodně vzdálený.

Potvrzuje to třeba i další aféra v The New York Times, nejvýznamnějším deníku světa. V pětašedesáti letech z něj musel odejít redaktor Don McNeil, měl na starosti zdravotnictví, v době pandemie se tak pro redakci stal velmi důležitým a zjevně odváděl výbornou práci. Před několika týdny se v médiích a redakčních poradách začaly řešit stížnosti na McNeilovo chování během poznávacího zájezdu pro studenty středních škol do Peru – deník podobné akce pořádá už několik let. McNeil tam měl užít zlopověstné „slovo na n“ a i jinými způsoby se prohřešit proti dnes prosazovanému korektnímu bontonu. Vedení redakce dalo reportérovi důtku, neshledalo v jeho nevhodném jednání zlý úmysl, části kolegů to ale přišlo málo, 150 jich podepsalo petici v tom smyslu – dožadovalo se ohledů vůči svým zraněným citům a deklarovalo, že na úmyslu nezáleží. S tím se nakonec ztotožnil i management a McNeil v The New York Times skončil. O aféře se od té doby už dost napsalo, vyšlo tak i najevo, co přesně McNeil provedl: V odpovědi na otázku, jestli bylo spravedlivé, že spolužáka jednoho z účastníků kvůli použití rasistické nadávky vyhodili ze školy, tu nadávku zopakoval. Pak také měl vyjádřit pochybnost o módním konceptu „bílých privilegií“ a neprojevit dostatečnou úctu vůči peruánskému šamanovi a jeho „způsobu vědění“. A teď to třídní hledisko: Ten dvoutýdenní zájezd stojí pět a půl tisíce dolarů plus letenky, jeho smyslem je především vylepšit účastníkům „cévéčko“ k žádosti o přijetí na prestižní školu. Všichni účastníci toho výletu byli bílí. Studentka, která se v kritice McNeila nejvíc angažovala, chodila na střední školu, kde roční školné je skoro šedesát tisíc dolarů. Oběti útlaku, jako když vyšije. Není to ojedinělý případ, kdy se ukáže, že viděno třídně ti zastánci utlačovaných, deklarované oběti, odhodlané štemplovat kdekoho jako privilegovaného, jsou sami ti nejprivilegovanější. Střety v The New York Times a dalších redakcích jsou často generační, ti mladí revolucionáři přitom velmi často pocházejí z bohatých rodin – mimo jiné proto, že začínající žurnalista se dnes daleko hůř obejde bez rodinné finanční podpory. Nakonec i výběr témat, kvůli nimž mladí pokrokáři jdou do boje, zrovna neodpovídá problémům chudého člověka jakékoli rasy (kdo žije ve čtvrti sužované zločinností, bude chtít policii zlepšit, nikoli ji zrušit). Pravičáci se nakonec ještě budou muset naučit Internacionálu a bude hotovo.