Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky, jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše parky v rajskou zahradu? Ve hře není nic vážnějšího než změna behaviorálního modelu v městských parcích.
Vybavuji si, jak nám v zahradě na Práčské sám Čestmír Böhm, autor mnoha knih o zahradě, popisoval své poslání: „Každý tři roky musí vyjít článek o ronďákách (rododendronech – pozn. red.), aby lidi věděli, že jim maj přisypat hrabanku nebo rašelinu. Na konec přidam pár novinek a je to.“ Měl už tou dobou svoje roky a v polici v kanceláři byly články na všechna témata úhledně vyrovnány. Samozřejmě mě to tehdy velice pobuřovalo.
Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci.
Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.
Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.
Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým.
O původu jabloní se vedly léta učené spory a obecně se mělo za to, že jde o složité křížence různých druhů za posledních tisíc let nesčetněkrát šlechtěných. Oxfordské výzkumy, zdá se, tuto tezi přinejmenším nahlodaly a našly prapředka všech jabloní, totiž jabloň Sieversovu (Malus sieversii), v údolí na hranicích Kazachstánu a Číny, nazývanou v této části světa „alma“. Pokud vám to něco připomíná, nechte se unášet fantazií. Původ jabloně domácí tak vězí zřejmě někde ve Střední Asii a její putování začalo docela dobře na káře spolu s hedvábím či jiným tovarem cestou na západ.
Coby kluci jsme hltali tátovy příběhy z války a hltáme je vlastně dodnes, protože se pokaždé s něčím vytasí. Člověk si až klade otázku, jak toho lidé mohli v té válce tolik stihnout. Důležitý je ale příběh. Jeden vyprávěl o jablku s vlastností bramboru, které se sbíralo povinnými odvody po vesnicích do pytlů, sypalo z vagonu do vagonu a vozilo se německému vojsku na ruskou frontu. To jméno mi utkvělo. Strýmka.
Položil jsem si tuhle děsivou otázku, v které nelze vyhrát. Je to tenký led těsně pod bradou. Začít musíme tím, že jsme věnovali osmdesát procent uličního prostoru automobilům, mezi nimiž se po zbývajících stezkách prodírají nebozí chodci. Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou posledními statickými mohykány, hájícími vzpomínku na to, že ulice patřila lidem. Ne že bych byl nějaký megakoloběžkář, to ne. Jen to popisuji, jak to je. Když začneme dělat nějakou ulici, požadavek je vždy jednoznačný.
Bolševník, křídlatka, zlatobýl a netýkavka žláznatá jařmí naši domácí květenu a nikdo o tom nemá nejmenší pochyby. Domácí a přespolní netýkavky spolu taky svádějí lítý boj v našich lesích a mohlo by se zdát, že jsme se ocitli doslova uprostřed bitevní vřavy. Jistě sledujete, jak uvědomělé ptactvo zobe pouze naše domácí hořké jeřabiny, zatímco vetřelé americké přeslazené muchovníky nechává ladem. Podobně každá slušně vychovaná včela nikdy nenavštíví echinaceový květ, i kdyby jeho nektar byl sebesladší, protože americkou květenu zásadně nevizitýrují.
Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.
Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.
Moc se o tom nemluví, ale parky jsou plné našich vzpomínek. Se stromy si celý život budujeme mimoděk nevyslovené pouto a nikdy si to neřekneme. Začíná to někde mezi bukvicemi a mechem, které jsou figurkami našich her. Pokračujeme kradmými pohyby v lovení kaštanů, které komorně žmouláme v kapse, aby je pak kdosi vyhodil po týdnech svrasklé z kapes kabátů s neomluvitelným zamručením. Když takovou oběť najdeme zjara při úklidu auta, cukne nám koutek a pak ji zahodíme. Pošetilé.
Palbu na odvedence v ruském Belgorodu, která si vyžádala nejméně 11 životů a 15 zraněných, zřejmě způsobili muslimští Tádžikové. Podle očitého svědka je urazil podplukovník Andrej Lapin, který v proslovu nazval islámského boha Alláha zbabělcem. Ruské ministerstvo obrany útok označilo za teroristický čin. „Řekli ‚tohle není naše válka‘ a pokusili se sepsat prohlášení, že už nechtějí sloužit,“ uvedl očitý svědek podle televizní stanice Astra.
Frank Lloyd Wright nepochybně proslul svým domem nad vodopádem, který svým posazením do divočiny inspiroval a inspiruje architekty po generace. Domy v lese najdete i u nás, třeba u Jana Kouly nebo Josefa Kumpána. Ne každá stará vila začínala coby Baba na kozím vršku a les kolem ní přineslo století. Láká to i dnes. V libretu ke stavbě se obvykle píše něco o tom, kterak byla architektům z duše odporná myšlenka byť jen poškodit jediný strom a jak komplikované a nákladné bylo celou stavbu vymyslet a poskládat bez sebemenšího kontaktu s divočinou,
Je to pořád dokola, zdá se. V období kolem komunálních voleb se žongluje počty vysazených stromů a politici neváhají sáhnout i po mnohamístných číslech. Pečlivě si všímám těchto výchlubků a hledám, kdo do své bilance připíše ten dovětek „… a všechny rostou“. Máme ale asi smůlu. Nějak jsem nenarazil na starostu či zastupitele, který by měl možnost a odvahu pochlubit se skutečně rostoucími stromy. O to víc mě pobavila stránka, která sčítá dlužné stromy a tváří se, že je rozčilený daňový poplatník požaduje. Ano, není těžké uhádnout, že jde o ten kouzelný milion.
Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardins de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Objevil jsem je kdysi docela náhodou. Snad mě oslovily nějakým detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.
Kdesi v naší mysli se formuje zkušenostmi, zážitky a příběhem života celá barvitost naší představivosti i fantazie. Když se potácíme jako malí visíce na čísi ruce, vláčeni přes výmoly a stružky, je nám každý lístek či kámen na dosah. Náš svět je malý a my s ním. Čas přinese větší a větší měřítko, ale ta naše dětská krajina je někde v mysli zakopána a právě stezky, pěšiny a cesty, kterými nás prozřetelnost vlekla, zůstanou otisknuty v nás.
Nejspíš jste si všimli, že léky, v kterých je paracetamol, se můžou jmenovat mnoha různými jmény. Jsou všechny stejné? Také glyfosát se nám nezakuklil pouze do přípravku Rotundu, ale má mnoho jmen. Účinná látka se schovává pod řadou obchodních názvů. Člověka to může i docela zmást, zvlášť když obchodní název zůstane a účinná látka se změní ve vcelku neškodnou kyselinu. Naštěstí mezitím zakázali účinnou látku, po které bychom zaručeně všichni zblbli o poznání rychleji.
Londýn si na královnino jedinečné jubileum a první léto po uzávěrách dopřál nebývalou atrakci. Někdejší nejtěžší žalář impéria vypadá v moři květů jako nevinná dětská atrakce. Vážně. Šibeniční humor, já vím. Zalít někdejší vodní příkop květinami je zdánlivě banální nápad, který se dočkal těžké zkoušky. Jižní Anglii postihlo největší sucho od třicátých let dvacátého století.
Měl jsem v poslední době několik zajímavých příležitostí, které spolu zdánlivě nesouvisí. Předně byl slavnostně vykopnut míč soutěžního dialogu pražským Vrchlického sadům, což bude bezesporu největší krajinářská výzva této země; přihlásilo se již dvacet šest týmů, které toto území chtějí řešit. To je skvělá zpráva. Také jsem se zúčastnil tiskovky k soutěži Adapterra Awards, která si mezi projekty reagujícími na změnu klimatu razí cestu k dobrému cíli prospěšnému nám všem. O dílech s tímto společným jmenovatelem je nutné především vědět a poznání o nich sdílet.
Cena zlata na světových trzích nás o tom nepřesvědčí a zlátnoucí obilí na polích také ne, ale žlutá květena to má poslední dobou na světě nějaké obtížné. Snad sluneční erupce, snad představa tuku či jaterních skvrn způsobily, že se těší stále menší a menší oblibě. Ještě včera jsem viděl na okraji vesničky domek se zahrádkou přetékající záplavou rozjásaných rudbekií, a dnes? Vše tone v snách bluesové melancholie, cyklámových přehršlí a lilákových závojů.
Pokud si říkáte „Co je to zase, himbajs, za slovo?“, tak vám hned fandím, ale moc se tomu věřit nedá, protože uniknout tomuhle výrazu je v posledních letech dost obtížné. Doráží ze všech stran. Snad kdybyste po třiceti letech těžkého žaláře vyšli do zahrádek, mohlo by vás překvapit. Právě tehdy se totiž v odborné obci objevilo toto nové slovíčko a s ním se nám tady rozmohl takový nešvar. Nebojte, není to žádná národní disciplína, mulchen i mulching proběhl celou Evropou, ba dokonce celým světem.
„Na té zahradě byl takový élent, že jsme to vzali z jedné vody načisto a ani nás nenapadlo něco zachovávat.“ Škoda. Nálet je strom, který si nekoupíte. Opravdu. Proč? Zaprvé vyrostl z místního genofondu a to samo o sobě je velice cenné. Žádné dva stromy nejsou stejné a populace daného druhu v širokém okolí vytváří hybridní roj, který procházel po staletí průběžnou selekcí a vývojem. Jsou si příbuznými a jsou součástí obrazu místa. Ba dokonce jsou jeho odrazem. Vnímají expozici, místní mikroklima, půdní profily i reakci, dostupnost vody a celý komplex místa.
Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví.
Ano, v našich představách se ježek belhá podzimní zahradou obtěžkán náloží jablek a hrušek, které mu zřejmě samy napadaly na bodliny. Nic vzdálenějšího realitě. Dnes bude řeč o docela jiných ježcích, na omak vcelku dráždivě hebkých, ba dokonce leckdy vonných. Navíc lákajících motýly. Jméno Echinacea vám bude asi povědomé nejen díky masivní reklamní kampani z devadesátek na kapky, které se podnes těší masivní oblibě.
„Jak mám poznat, jestli ten strom u nás v ulici sázejí správně, nebo špatně?“ ptáte se často. Radnice se předhánějí v superlativech a omlouvají svá předchozí selhání. Přitom to může znít docela slibně: „Stromy nahradí dříve odstraněné platany, na nichž se podepsalo dlouhotrvající sucho i městské prostředí. Akáty druhu Umbraculifera jsou vhodné právě do městského prostředí a v koruně dorůstají kolem dvou metrů do výšky i do šířky. Při jejich výsadbě byla do půdy přimíchána speciální směs včetně mykorhizní houby, bakterií, organických hmot i minerálů, které budou pomáhat stromy dlouhodobě vyživovat.“ To stojí za úvahu. Platan je ve městě jako doma a i v jižní Evropě je schopen v docela extrémních přísušcích urbanizované prostředí zvládat. Také jde o dominantní strom, který poskytuje široké portfolio ekosystémových služeb. Ve srovnání s ním je kulovitá odrůda akátu skutečně trpaslík. Strom jako strom?
Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.
Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.
