Spolu s fenoménem návratu kvetoucích záhonů do měst se pojí otázka tzv. „dokončovací péče“. Ta nás čeká nejen ve veřejném prostoru, ale i doma na zahradě u nově založených záhonů. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco profesionální zahradníci zakládají záhony na podzim a od jarních špumprnáklů se až na výjimky upustilo, v rodinných zahradách se často řádí zejména zjara pod vlivem zakořenělé představy, že je to nejlepší doba. Není.
V průběhu devadesátých let zmizely z parků a veřejného prostoru tulipány střídající se s afrikány a tak nějak to nikomu nebylo líto. Spolu s nimi se demontovaly leckteré technické služby a s nimi spousta šlendriánu. Místo nich přišla nejnižší nabídka a outsourcing. Ekonokracie udeřila a bezpochyby to části společnosti vyhovovalo. V téže době se objevily různé (a)sociální jevy a na veřejných místech se začala skloňovat bezpečnost spolu s čistotou. Tenhle proces nám přinesl řadu změn a dnešní pojem „správa zeleně“ je vlastně docela přesný, protože nám z parků mnoho jiného nezbylo nežli „zeleň“
Pokud se nechcete prodírat davem pestrobarevných turistů z celého světa k tulipánovým květům, nemáte v Evropě mnoho možností, jak se s rozsáhlým sortimentem tulipánů potěšit. Ony toho umějí opravdu hodně a jsou součástí našich zahrad již velmi dlouho. Dendrologická zahrada v Průhonicích tradičně nabízí pěknou podívanou vybraného sortimentu, pokud se ale chcete dovědět víc, musíte se vydat západním směrem. Světoznámý park Keukenhof bych s dovolením pominul. Historické tulipány můžete vidět například v Národní sbírce u Polly Nicholsonové v anglickém hrabství Wiltshire.
Ve svahu nad vsí jsou aleje mezi poli od nepaměti. Ovšem na císařských otiscích je nenajdete. Schwarzenberský správce je sem vysadil patrně tak někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století, anžto jako zkušený hospodář zřejmě pochopil, že nátrže v polích mají svou příčinu. Tehdy v údolí vzkvétaly uhelné malodoly. V roce 1908 zřejmě hodně pršelo, protože svah se dal do pohybu a aleje posunul do pozoruhodných esíček, v kterých zůstaly podnes.
Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.
Cider, cidre či sidra si u nás prosazuje jakési postavení zejména mezi letními nápoji, i když sycené koncentrátové limči rychle přetlačily masivní reklamou slibně se rozvíjející scénu ciderů ze skutečných jablek. Nicméně trh se nám roztřídil a na scéně tak jako tak zůstalo několik desítek malých a středních podniků, kterým se dobře vede. Rozstřel je značný. Od nepitelných směsek až po skutečné lahůdky či drobné regionalitky. Přece jen, suroviny je dost. Totiž jablek. Zdánlivě.
Pod hruškou jsem vyrostl. Dědeček měl na ní naroubovánu sbírku odrůd, aby kvůli každému roubu nemusel nahoru na aleje, když si někdo přišel pro letorost. Inu, bylo to praktické. Takové hrušky jsem znal. Staré, věkovité, malebné a trochu rozmarné. Neplodily vždycky, tak nějak docela málo rostly a některé plody byly pro mne jako kamení. Nechápal jsem hlavně důvod existence zimních hrušek. Přece když přijdu ke stromu, tak češu a jím, ne? Taky byly zoufale vysoko. Zvlášť ty žluté, u kterých bylo jasné, že jsou měkké a sladké. Cestou na zem se jim stalo obvykle něco velice nepříjemného, co je činilo nepoživatelnými.
Tmou se v záři reflektorů řítí vzduchem bříza vysoko nad zahradou. Vypadá trochu jako čarodějnické koště, akorát směr letu je fakt podivný. Hák a ocelové lano jeřábu není téměř vidět. Tohle je drobek, pár desítek kilo, ale stejně letí. Je poslední. Skládat osmdesát stromů rukama celý den nedokáže prostě nikdo. V předvečer vládne trochu nervozita. Pohyb kamionů po Evropě je poměrně nepředvídatelná disciplína a připomíná to kdysi oblíbenou stolní hru. Může se stát cokoli.
Předjaří je společně s pozdním podzimem obdobím, kdy vyrážíme na nákupy stromů. Období probouzení je o poznání kratší a divočejší, proto je načasování poněkud náročnější pro všechny strany a v podstatě všichni vědí, že budou téct nervy. Tomu se holt nejde vyhnout. Víc věnečků, víc rakviček. Nespornou výhodou ovšem je, že v klidném zimním období lze odvést koncepční práci a připravit projekt.
Člověk, který chce ve městě žít, pracovat a trávit čas, by tak nějak měl mít zájem na práci svých plic. Rozumím tomu, že osoba s vědomím potřeby životního prostředí z principu nenavštěvuje supermarkety, ale místní trhy – nebo žije z bedýnek a samozásobitelství. Leč ty stavby už tu stojí a zabírají své výměry. Výtka k zabírání orné půdy je vcelku běžným a vcelku pádným argumentem. Říct, že obchodní centra nabízejí potraviny, které kvůli nim není kde pěstovat, je ovšem trochu přitažené za vlasy. Daleko zajímavější je se na ně podívat z pohledu, čím by nám mohly být tyto objekty prospěšné. Všem bez rozdílu.
Projet krajinou Normandie je v zimě zvláštní zážitek. Jejich „bocage“, které lze jen s velkou nadsázkou nazvat živým plotem, jsou opadané a průhledné. Krajina tak nabízí mnohem víc než někdy v létě. Také na mnoha místech probíhá dramatické obmýtí těchto živých stěn a otvírají se pohledy do sadů hořkých jablek, pro která jsem přijel. Zahradník je ale tvor všímavý a při průjezdu jednou vesničkou jsem spatřil hrůzně utrápenou douglasku. Jinak tu a tam borovice, ale, říkám si, kde cedry?
Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.
Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt. Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“.
Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO2. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání.
Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno
Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká, a jakkoli to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množstvím vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme.
Městský park je součástí našeho veřejného prostoru bezmála dvě stě let a minimálně od konce 19. století můžeme parky vnímat jako běžné. První zahrady ovšem otevřela veřejnosti šlechta a dobové popisy již tehdy nešetří poznámkami k chování veřejnosti, které někdy vedlo až k opětovnému uzavření či omezení vstupu. Znám je například příběh pražské Kanálky, která byla zčásti v místech dnešních Riegrových sadů. V některých zemích podnes převažují parky na noc zavírané a střežené.
Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.
Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky, jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše parky v rajskou zahradu? Ve hře není nic vážnějšího než změna behaviorálního modelu v městských parcích.
Vybavuji si, jak nám v zahradě na Práčské sám Čestmír Böhm, autor mnoha knih o zahradě, popisoval své poslání: „Každý tři roky musí vyjít článek o ronďákách (rododendronech – pozn. red.), aby lidi věděli, že jim maj přisypat hrabanku nebo rašelinu. Na konec přidam pár novinek a je to.“ Měl už tou dobou svoje roky a v polici v kanceláři byly články na všechna témata úhledně vyrovnány. Samozřejmě mě to tehdy velice pobuřovalo.
Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci.
Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.
Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.
Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým.
O původu jabloní se vedly léta učené spory a obecně se mělo za to, že jde o složité křížence různých druhů za posledních tisíc let nesčetněkrát šlechtěných. Oxfordské výzkumy, zdá se, tuto tezi přinejmenším nahlodaly a našly prapředka všech jabloní, totiž jabloň Sieversovu (Malus sieversii), v údolí na hranicích Kazachstánu a Číny, nazývanou v této části světa „alma“. Pokud vám to něco připomíná, nechte se unášet fantazií. Původ jabloně domácí tak vězí zřejmě někde ve Střední Asii a její putování začalo docela dobře na káře spolu s hedvábím či jiným tovarem cestou na západ.
Coby kluci jsme hltali tátovy příběhy z války a hltáme je vlastně dodnes, protože se pokaždé s něčím vytasí. Člověk si až klade otázku, jak toho lidé mohli v té válce tolik stihnout. Důležitý je ale příběh. Jeden vyprávěl o jablku s vlastností bramboru, které se sbíralo povinnými odvody po vesnicích do pytlů, sypalo z vagonu do vagonu a vozilo se německému vojsku na ruskou frontu. To jméno mi utkvělo. Strýmka.
Položil jsem si tuhle děsivou otázku, v které nelze vyhrát. Je to tenký led těsně pod bradou. Začít musíme tím, že jsme věnovali osmdesát procent uličního prostoru automobilům, mezi nimiž se po zbývajících stezkách prodírají nebozí chodci. Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou posledními statickými mohykány, hájícími vzpomínku na to, že ulice patřila lidem. Ne že bych byl nějaký megakoloběžkář, to ne. Jen to popisuji, jak to je. Když začneme dělat nějakou ulici, požadavek je vždy jednoznačný.
Bolševník, křídlatka, zlatobýl a netýkavka žláznatá jařmí naši domácí květenu a nikdo o tom nemá nejmenší pochyby. Domácí a přespolní netýkavky spolu taky svádějí lítý boj v našich lesích a mohlo by se zdát, že jsme se ocitli doslova uprostřed bitevní vřavy. Jistě sledujete, jak uvědomělé ptactvo zobe pouze naše domácí hořké jeřabiny, zatímco vetřelé americké přeslazené muchovníky nechává ladem. Podobně každá slušně vychovaná včela nikdy nenavštíví echinaceový květ, i kdyby jeho nektar byl sebesladší, protože americkou květenu zásadně nevizitýrují.
Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.
