Pod hruškou jsem vyrostl. Dědeček měl na ní naroubovánu sbírku odrůd, aby kvůli každému roubu nemusel nahoru na aleje, když si někdo přišel pro letorost. Inu, bylo to praktické. Takové hrušky jsem znal. Staré, věkovité, malebné a trochu rozmarné. Neplodily vždycky, tak nějak docela málo rostly a některé plody byly pro mne jako kamení. Nechápal jsem hlavně důvod existence zimních hrušek. Přece když přijdu ke stromu, tak češu a jím, ne? Taky byly zoufale vysoko. Zvlášť ty žluté, u kterých bylo jasné, že jsou měkké a sladké. Cestou na zem se jim stalo obvykle něco velice nepříjemného, co je činilo nepoživatelnými.

V Bílých Karpatech jsem pak poznal hrušky daleko starší a mnohem dramatičtější. V pastvinách stáli giganti jako vzdor všemu osudu. Pevné, tvrdé, přitom křehké. Spíš královny než princezny. Plody jako broky, jejichž smysl pochopil člověk až večer u ohně v Hostětíně, kdy se do sena chodilo pro lahve a večer neutuchal. Krásné, zemité, drsné, a přece mírumilovné k hlavě druhý den. Přesto se jejich chuť pamatovala několik dní.

Když jsme přišli do Ctěnic, hrušková alej k zámku vedla již desetiletí. Byly sázené před válkou, podle povídání nejstarších prý v roce 1935. To by tak nějak odpovídalo, protože po zimě 1929 jsme jako země přišli o miliony stromů. Oproti mnoha představám odcházely postupně a trvalo několik let, než se napěstovaly nové a došlo k výměně. Mnoho našich sadů a alejí pochází právě z této doby. V pravém slova smyslu to bylo úplné národní pomologické obrození. Například ořešáky nenajdete starší. Ty zmrzly tehdy prakticky všechny. S hruškami to mnohde nebylo jiné. Ztráty byly obrovské.

Rudolf Polický byl zahradník a pomolog ve Ctěnicích. Po převzetí Živnobankou ze zdejšího statku vytvořil úžasný hospodářský komplex, který by fungoval i dnes, chtěl-li by někdo hospodařit. Vysadil po okolí zhruba šest tisíc ovocných stromů v promyšlené skladbě druhů a odrůd. Postupné zrání od třešní až po zimní hrušky, pěkně kultivar po kultivaru. Na zpracování i přímý prodej. To byl v bezprostřední blízkosti nenasytné Prahy skvělý nápad. V meziřadích měl ještě zeleninu a pod stromy v lehkém přistínění rybízy. Nebylo čtverečního metru, který by nevyužil. Ještě před patnácti lety z jeho stromů žily stovky.

Hrušková alej k zámku čítala pouhé desítky stromů, z nichž já pamatuji nějakých pětatřicet mohykánů. Nebyly to dokonalé stromy, naopak, každý byl zcela svůj. Nicméně nepadaly, neměly výrazné dutiny a nepředstavovaly nebezpečí. Hrušky jsou obecně velmi stabilní i k stáru. V suchém období 2015 až 2018 velmi utrpěly, částečně suchem, ale zejména zimním solením. V roce 2013 byla vysazena záložní alej mladých hrušek dál od silnice v předtuše nevyhnutelného osudu. U toho jsem byl a podařilo se dojednat i její prodloužení přes plynovod. Hrušky byly jakžtakž opečovány a chytly se. Během dvaceti let by mohly staré důstojně odejít a nové by je dokázaly nahradit. Staré kousky byly dokonce arboristicky ošetřeny, a když se letní srážky v posledních letech zlepšily, začalo se jim nenápadně znovu dařit.

Před pár týdny hrozilo jejich kácení kvůli cyklostezce a kanalizaci. Starých i mladých. Svolali jsme místní šetření a celou věc společně vyřešili. Stačilo pár drobných posunů, změn materiálů a hrušky by byly nejen zachráněny, ale vylepšily by se jim životní podmínky. Tak jsme se dohodli a tak jsme se rozešli s úředníky, projektanty, investory i dodavateli. Přesto někdo hrušky pokácel a pařezy rychle vytrhal. Čest jejich památce.