Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt.

Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“. Také ale varuje: „Nehodláme-li sbírati semena, je lépe stvol po odkvětu u země seříznouti, aby listy mohly rostlinu připraviti na příští rok, jinak zachází po uzrání semene docela.“ Jeho starší kolega Martin Fulín, věhlasný pražský zahradník, rozlišuje rovnou sedm druhů bolševníku a k tomu jednu žlutolistou odrůdu. Píše o nich: „Všecky hodí se jako ornamentální do větších sadů, a to dále od cest do křoví nebo osamoceně.“ Právě coby význačné solitéry uprostřed trávníků nebo na vrcholu krupny (reliéfní záhon) se proslavily bolševníky nejvíc. S tím souvisela výše popsaná zahradnická péče o tyto miláčky davů. Jejich obří listy a gigantické květy byly velice populární. Na okolíku se vytvoří podle odhadů víc než deset tisíc semen a zahradníci je nenechávali odkvést. Naopak. S ohledem na potřebný počet rostlin a životní strategii bylo dostačující je dělit. Úvaha byla jednoduchá a u zahradníků naprosto běžná. Nenechám-li rostlinu nasadit do semene, pokvete mi znovu. To je přece účel. Ostatně tuto prácičku prováděl můj otec v Mariánských Lázních coby zahradnický příručí na počátku padesátých let.

Bolševník je také tajemstvím polévky boršč a vůbec v tradiční kuchyni východoevropských národů si tahle mrkvovitost drží pozici srovnatelnou třeba s libečkem. Polévka je grunt. Taky dobytek si bolševník umí užít a zejména krávy i ovce si na něj umějí zvyknout. Údajně ho schroupne i králík. Vždy ovšem v čerstvém stavu, nevyzrálý. Hospodáři ze západních Čech mi říkali, jak si kráva najde rašící srdíčko a vyhlodá ho, kam jí zuby dovolí. Na místo se pak vrací a hlídá si obrašky. Lahůdka.

Nedávno proběhla mezi botaniky šokující zpráva, že údaj o výskytu bolševníku v zámeckém parku v Lázních Kynžvartě v roce 1862 „se při bližším prozkoumání ukázal jako mylný a ve skutečnosti se vztahuje k výskytu bolševníku obecného (náš domácí druh, tj. nepronásledovaný)“. Bohužel je tato informace otrocky opisována desítky let. Kynžvartský Metternich se obecně považuje za člověka, který semena dostal od ruského cara Alexandra I. na vídeňském kongresu už v roce 1815. Tak praví pověst. Patrně jsme tak v introdukci o dva roky překonali Angličany.

Díky pečlivým zahradníkům bolševník tak zhruba nějakých sto, možná i sto čtyřicet let neznamenal větší problém. A to i pokud se šířil v okolí Ohře už od konce 19. století, tak ještě po druhé světové válce se hovoří o méně než deseti lokalitách. Co se tedy zvrtlo? Zahradníka, jenž stříhal okolíky, poslali soudruzi do Jáchymova? Tak nějak.

Na snímku je zachycen bolševník ve své domovině, na Kavkaze. Najdete ho tam vcelku výjimečně na nátržích, otevřených březích a zanedbaných, narušených místech. Stejně tak u nás. Za tavicí kotel se považuje vyhlášení vojenského prostoru Doupovské hory v roce 1953 a likvidace šestadvaceti obcí. Rumiště miluje. Zanedbaných koutů přibylo s příchodem normalizace a po roce 1990 se změnou vlastníků půdy. Rozšíření bolševníku je tedy především vizitkou našeho hospodaření v krajině, nikoli zahradníků, kteří ho drželi léta na vodítku.