Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky, jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše parky v rajskou zahradu? Ve hře není nic vážnějšího než změna behaviorálního modelu v městských parcích.

Kdysi jsem byl na přednášce ornitologa, který popisoval, jak v kruté zimě 1929 nejenže do Prahy po ledu přišla divá zvěř dohnána hladem, ale s ní přiletěli ptáci. Poznali dobré bydlo a již nikdy město neopustili. Naopak, zjistili, že takový městský park se podobá zanikající pestré krajině. Pozdější plundrování mezí a kácení solitérních stromů v polích tuto vlnu ještě posílilo. Na venkově divočina nemá často kde bydlet, kdežto městské hraní si na divočinu je útočiště.

Něco podobného se děje člověčímu druhu a i on si hledá cestu do svého parku. Jde to v takových vlnách. Uchylujeme se k rybaření, houbaření a „jdu se psem, čau“ v různých chvílích. Park je neutrální území, kde můžete překonávat názorovou či generační propast. Vzpomeňte si sami, kdy jste naposledy použili magickou formulku „A nepůjdeme se projít do parku?“, za kterou se ve skutečnosti skrýval obrovský neutralizační potenciál takové procházky.

Když lidi zavřete, že nemohou vůbec nic kromě procházky do parku, je výsledek jasný. Začnou do toho parku chodit i ti, kteří tam nikdy nechodili. To není takové překvapení. Nicméně může se stát, že pro některé je existence parku natolik objevná, až si ho oblíbí a chodí do něj místo kina, kavárny, divadla, rybaření, tréninku, kroužku, rande a podobně. Obliba parků plíživě stoupala již poslední dekádu, ale skokově narostla během pandemie a přes jisté odeznění trvá.

Z významné části parků se v posledních třech dekádách outsourcingu a odklánění stala docela solidní divočina. Ekonokracii se podařilo vytěsnit zahradníka jako romantický přežitek na úrovni Krakonoše. Vedle zametací služby tak vznikla sekací služba a spolu s řezací službou dohlížející na padání suchých větví ze stromů se ocitáme v současném modelu počišťování parků. Při vší smůle právě po takové divočině začal lid volat, protože v krajině mezitím ovládnuté agrobarony během cyklovýletů divočina zmizela pod stále většími stroji dobývajícími olej a škrob z neochotných polí.

Divoká společenská diskuse, která se v okurkových sezonách suchých let dostala až do televize, nepřinesla přesvědčivou odpověď na klíčovou otázku Sekat, či nesekat?, protože se ukázala jakási skrytá touha části veřejnosti sednout si na trávník a mít piknik. Což vyvolalo druhé kolo rozmíšky na téma, zda se smí, či nesmí pít v parku alkohol v tichých i hlasitých formách. Obyvatelé měst byli zřejmě tímto přívalem otázek natolik rozvrkočeni, že začali houfně do parků chodit v touze přesvědčit se, „jak to teda je“. Bohužel sekundární divočina je věcí křehkou a lidi snáší velmi špatně. Násobné zvýšení návštěvnosti parků nesou tyto velmi těžce a mnohé z nich jsou již zcela rozdupány k nepoznání. Jelikož se o ně nemá kdo starat a lidé, kteří to uměli, už dávno dělají něco jiného, musejí nastoupit stroje. Ty dnes umějí už pečovat o parky místo zahradníků docela dobře. Posekají, prořežou, pohnojí, zalejou, vysadí, přesadí, zasejou, semelou strom, keř či lodyhu. Některé z nich ještě stále potřebují strojníka, ale může to být kdokoli a vyhotoví tisíce metrů za šichtu. Jiné už člověka nepotřebují. Neunavujte se, pracuji za vás.