Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.

Adventní čas nás vyhání ze zahrady všemi prostředky. Především je tu všudybylá tma, případně šero, které vládne většinu dne a odpuzuje pracovní zápal. Ten je vytrvale chlazen nízkými teplotami, které poskakují po teploměru tak, aby se člověk neustále svlékal a oblékal, což ho má jistě odradit v opouštění dosahu sálavého tepla. Na neposledním místě jsou to pak „řeči“, které mají všichni okolo, když si chceme dozimovat, dosázet, dohrnkovat, dopřesadit a dopřikrýt to či ono. Minimálně se dočkáme mudrování: „To se má ale dělat v listopadu…“

Le pardon. Když jsme sázeli poprvé veliké sakury tři dny před Štědrým dnem, ráno ještě mrzlo a všude byl na stavbě ten chrumkavý led. Všichni byli rádi, že je to trochu tuhé a válečná scéna jako ze sovětského filmu má svou pevnou konzistenci. Bohužel k polednímu povolilo a nahoře na ledě se udělala vrstvička vody. Začalo mistrovství světa v krasobruslení nepozvaných závodníků. Během hodiny se čestný dvůr proměnil v dokonalou jílovou polévku, které měli všichni po pás. Investoři stáli na břehu této bahenní sopky a pozorovali bagr klouzající nazdařbůh dvorem ve snaze trefit výsadbovou jámu. Připomínalo to dětskou hru, kde hračky na klíček svévolně pobíhají po pokoji.

Architekt pokuřoval vece: „Ondřeji, to je pěkný. To je hned hotový.“ Vzhlédl jsem ze zákopů. Sakury pětkrát pět metrů byly krásné. „Co to stojí?“ Vyřkl jsem sumu. Architekt vydechl obláček kouře, pohodil rameny a směrem k investorům pravil: „No. Jedno vokno.“

Kromě nekonečného bahna se odehraje takové milé adventní kouzlo, které bych pracovně shrnul do „korálky & jehličí“. Totiž z celé zahrady se vytáhnou porůznu často zastrčené konifery, a jak listnáče naplní podstatu pojmenování „listopad“, stanou se najednou hlavními herci scény. Spolu s nimi samozřejmě známí podkuřovači jako pěnišníky čili rododendrony, bobkovišně, zvrásněné kaliny a celá stálezelená kohorta. Včetně cesmíny, která je v předvánočním čase opravdu za princeznu. Červené malvičky samičích rostlin na pichlavých tuhých listech jsou symbolem Vánoc celého anglosaského světa a i u nás nabývají na oblibě. Korálky plodů se u mnoha keřů dočkají téhle chvíle a podle počasí je začíná zpracovávat ptactvo. Jakmile udeří mráz, barvy se rychle ztratí. Trnky, šípky, ptačí zoby, hloží, jeřabiny a dřínky rychle mizí. Mrazík vytaví ze škrobů cukry a ptáci to velice dobře vědí. V zahradní scéně je pak baví kdeco. S hladem jejich vlastenectví chřadne, bylo-li kdy nějaké. Okrasné jabloně jsou jejich oblíbené, ale směle berou rakytníky, šípky šlechtěných růží, aronie, skalníky, blýskalky, hlohyně. Všecko. Je jim to fuk. Co je v břiše, to se počítá.

Při pohledu z okna je vidět adventní scéna. Kos dotírá na drobné jablíčko. Sedí jakoby nic, najednou vystřelí hlavu a utrhne kus malvice z větve nad sebou. Dělá to soustavně a soustředěně. Jablka je stále míň a on má k soustu stále dál. Protože je těžší a těžší, větev se s ním ohýbá, jak se cpe.