Ondřej Fous

/

Články autora

Když prší

„Celý den drobně prší,“ napsal si kdysi do deníku Jaroslav Foglar a tento banální záznam počasí se stal nyní titulem knižního vydání jeho deníků. Co bychom za to mnozí dali. Den, který proprší, všichni známe a, pravda, můžeme se na něj i těšit. V takovém dni se hezky dospíte. Uděláte si kávu, sednete si na verandu a koukáte, jak prší. V zahradě nemusíte nic. Přece ani nemůžete. Zato si můžete číst, poslouchat hudbu, hrát si na něco nebo mlčet a přemýšlet. Soustavný déšť je tomu skvělý parťák. Zahrada pookřívá. Co se v ní vlastně děje?

Sejeme

Merton Borders v oxfordské botanické zahradě zakládal James Hitchmough na podzim 2011 a na jaře 2012 coby převážně seté společenstvo, do něhož bylo dosázeno zhruba 15 % rostlin. Vybíral květenu z Velkých planin Spojených států, vysokých poloh Jižní Afriky a od středozemní flóry až po střední Asii. Tedy obecně rostliny tolerující slunce, sucho a výkyvy podmínek. V mnoha směrech šlo o vizionářský počin, na který stojí za to po deseti letech zkoumavě pohlédnout z našeho středoevropského pohledu.

Hadice

Poprvé jsem viděl hadici v anglické zahradě již před mnoha léty. Ne že by tento poněkud „zlomyslný“ vynález neznali, to ne, ale používali jej zejména pro první zalití po výsadbě. O další se obvykle postaral prostě déšť. Jako přípojné body sloužily v celé zahradě pouhé dva kohoutky sveřepě fungující od třicátých let. Když jsme odhalovali podobně prostý zavlažovací systém u nás v zahradě premiéra Antonína Švehly, neskrývali jsme překvapení. Jak to uzalévali?

Brno rádo divočinu

To je mi novina. To přece bylo vždycky. Aby ne. Park byl k tomu jaksi vynalezen, aby do něj chodili lidé a líbilo se jim tam. Někdy trochu pozapomínáme na to, proč tu vlastně parky jsou. Z čeho vznikly? Stařičké snímky z dob počátků fotografie tu a tam zachytí tehdy velice módní nové promenády, parky a stromořadí. Často tedy jen jaksi zbytkově při zachycení dobové parády a slavných dějů. Parky jim byly vděčnou kulisou a to leccos dokazuje. Společnost je potřebovala.

Pasáček

Nedaleko hranic s Floridou, ještě ve státě Georgia, je městečko Woodbine. Zde šlechtil v osmdesátých letech Clarke M. Yancey v USA tolik oblíbené denivky. Tyto denní lilie zde dosáhly nezvyklé popularity a běžná oranžová denivka zplaňuje běžně po příkopech. V městečkách vidíte na zahrádkách barvy a odrůdy, které jsou u nás považovány dosud spíš za sbírkové. Často je tomu tak i u silnic, protože dobře snášejí například solení, ale i jinak se vyrovnávají s nepřízní stanoviště velmi statečně. Denivka se umí víceméně postarat sama o sebe, což je její výhoda.

Vedro

V horkém létě si často vzpomenu na horskou stanici Maymyo v Barmě, kam Britové za koloniálních časů prchali před hicem v nížinách. S celými rodinami, často až na půl roku. Vilové městečko je toho podnes důkazem. Koneckonců i my prcháme na chaty, do lesů, k rybníkům, do údolí a do hor. Někdo to snáší lépe, někdo hůře. Jiný vidí jenom moře. Květiny to tak úplně ve verších nevidí. Nemohou utéct a musejí vedru čelit. Mnohé z nich jsou adaptovány na přežití suchých období a dokážou se s tím srovnat.

Nad vodopádem

Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umějí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám na mysli jak květin, tak keřů, ba i stromů.

Paradox

Kdo by neznal echinaceové kapky. Ba dokonce i jako zahradní květina jsou tyto lodyhy již léta celkem provařené a starší ročníky je znají coby „růžové rudbekie“. O růžovosti můžeme úspěšně spekulovat, jisté je, že třapatkovka nachová nese svou, velice specifickou barvu. Ta má svůj rozstřel v intenzitě a tu a tam se objevují i albíni. Dnes tu ale bude řeč o patrně nejzajímavějším druhu tohoto rodu, tedy o Echinacea paradoxa. Všechny druhy třapatkovek obývají Severní Ameriku.

Henry

Po celá staletí se ubíralo šlechtění směrem ke zvětšování plodů, květů a vůbec zvýšení „výkonu“ rostlin. O užitku není třeba vést spory, ale okrasnost založená na velikosti a barvě, případně plnosti, vévodila staletím a stále je na špici. Nicméně ideály „krásy“ se posouvají, a tak jsem před lety narazil na pozoruhodnou americkou třapatku, zlidověle i u nás nazvanou rudbekie.

Jedovatost

Netřeba plýtvat statistikami a rozebírat, zda je nebezpečnější přechod pro chodce, nebo procházka parkem. Tentokrát se do hledáčku bedlivých občanů dostal nebohý náprstník a zcela v duchu „občanského upozornění z místa bydliště“ neváhali nahlásit jeho přítomnost v městském parku. Co víc, dokonce ho dali vyhlásit rozhlasem a zeptali se zcela poctivě: „Jak je možné, že smrtelně jedovatá květina si jen tak kvete v parku?“ Z našich veřejných peněz, holota jedna.

Chelsea 2023

Osm tisíc lidí během pětadvaceti dnů připraví velkolepou show, kterou během pár dní vidí nějakých 170 tisíc návštěvníků. Dají si třicet tisíc pint oblíbeného drinku Pimm’s, pro ty vybranější je devět tisíc skleniček šampaňského. To k Chelsea patří zrovna tak jako letní šaty a miliony květů všude kolem. Atmosféra, jakou snad jinde na světě nepotkáte. Expozice kvetoucích výpěstků v obřím stanu v posledních letech stále výrazněji doplňují různé environmentální projekty a prezentace úspěchů na tomto poli.

Nové záhony

Spolu s fenoménem návratu kvetoucích záhonů do měst se pojí otázka tzv. „dokončovací péče“. Ta nás čeká nejen ve veřejném prostoru, ale i doma na zahradě u nově založených záhonů. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco profesionální zahradníci zakládají záhony na podzim a od jarních špumprnáklů se až na výjimky upustilo, v rodinných zahradách se často řádí zejména zjara pod vlivem zakořenělé představy, že je to nejlepší doba. Není.

Kvetoucí park

V průběhu devadesátých let zmizely z parků a veřejného prostoru tulipány střídající se s afrikány a tak nějak to nikomu nebylo líto. Spolu s nimi se demontovaly leckteré technické služby a s nimi spousta šlendriánu. Místo nich přišla nejnižší nabídka a outsourcing. Ekonokracie udeřila a bezpochyby to části společnosti vyhovovalo. V téže době se objevily různé (a)sociální jevy a na veřejných místech se začala skloňovat bezpečnost spolu s čistotou. Tenhle proces nám přinesl řadu změn a dnešní pojem „správa zeleně“ je vlastně docela přesný, protože nám z parků mnoho jiného nezbylo nežli „zeleň“

Tulipány

Pokud se nechcete prodírat davem pestrobarevných turistů z celého světa k tulipánovým květům, nemáte v Evropě mnoho možností, jak se s rozsáhlým sortimentem tulipánů potěšit. Ony toho umějí opravdu hodně a jsou součástí našich zahrad již velmi dlouho. Dendrologická zahrada v Průhonicích tradičně nabízí pěknou podívanou vybraného sortimentu, pokud se ale chcete dovědět víc, musíte se vydat západním směrem. Světoznámý park Keukenhof bych s dovolením pominul. Historické tulipány můžete vidět například v Národní sbírce u Polly Nicholsonové v anglickém hrabství Wiltshire.

Vysazeno

Ve svahu nad vsí jsou aleje mezi poli od nepaměti. Ovšem na císařských otiscích je nenajdete. Schwarzenberský správce je sem vysadil patrně tak někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století, anžto jako zkušený hospodář zřejmě pochopil, že nátrže v polích mají svou příčinu. Tehdy v údolí vzkvétaly uhelné malodoly. V roce 1908 zřejmě hodně pršelo, protože svah se dal do pohybu a aleje posunul do pozoruhodných esíček, v kterých zůstaly podnes.

Lilak

Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.

Jabčák

Cider, cidre či sidra si u nás prosazuje jakési postavení zejména mezi letními nápoji, i když sycené koncentrátové limči rychle přetlačily masivní reklamou slibně se rozvíjející scénu ciderů ze skutečných jablek. Nicméně trh se nám roztřídil a na scéně tak jako tak zůstalo několik desítek malých a středních podniků, kterým se dobře vede. Rozstřel je značný. Od nepitelných směsek až po skutečné lahůdky či drobné regionalitky. Přece jen, suroviny je dost. Totiž jablek. Zdánlivě.

Hrušky

Pod hruškou jsem vyrostl. Dědeček měl na ní naroubovánu sbírku odrůd, aby kvůli každému roubu nemusel nahoru na aleje, když si někdo přišel pro letorost. Inu, bylo to praktické. Takové hrušky jsem znal. Staré, věkovité, malebné a trochu rozmarné. Neplodily vždycky, tak nějak docela málo rostly a některé plody byly pro mne jako kamení. Nechápal jsem hlavně důvod existence zimních hrušek. Přece když přijdu ke stromu, tak češu a jím, ne? Taky byly zoufale vysoko. Zvlášť ty žluté, u kterých bylo jasné, že jsou měkké a sladké. Cestou na zem se jim stalo obvykle něco velice nepříjemného, co je činilo nepoživatelnými.

Létající strom

Tmou se v záři reflektorů řítí vzduchem bříza vysoko nad zahradou. Vypadá trochu jako čarodějnické koště, akorát směr letu je fakt podivný. Hák a ocelové lano jeřábu není téměř vidět. Tohle je drobek, pár desítek kilo, ale stejně letí. Je poslední. Skládat osmdesát stromů rukama celý den nedokáže prostě nikdo. V předvečer vládne trochu nervozita. Pohyb kamionů po Evropě je poměrně nepředvídatelná disciplína a připomíná to kdysi oblíbenou stolní hru. Může se stát cokoli.

Vyber si strom

Předjaří je společně s pozdním podzimem obdobím, kdy vyrážíme na nákupy stromů. Období probouzení je o poznání kratší a divočejší, proto je načasování poněkud náročnější pro všechny strany a v podstatě všichni vědí, že budou téct nervy. Tomu se holt nejde vyhnout. Víc věnečků, víc rakviček. Nespornou výhodou ovšem je, že v klidném zimním období lze odvést koncepční práci a připravit projekt.

Parkuj ve stínu

Člověk, který chce ve městě žít, pracovat a trávit čas, by tak nějak měl mít zájem na práci svých plic. Rozumím tomu, že osoba s vědomím potřeby životního prostředí z principu nenavštěvuje supermarkety, ale místní trhy – nebo žije z bedýnek a samozásobitelství. Leč ty stavby už tu stojí a zabírají své výměry. Výtka k zabírání orné půdy je vcelku běžným a vcelku pádným argumentem. Říct, že obchodní centra nabízejí potraviny, které kvůli nim není kde pěstovat, je ovšem trochu přitažené za vlasy. Daleko zajímavější je se na ně podívat z pohledu, čím by nám mohly být tyto objekty prospěšné. Všem bez rozdílu.

Konifery

Projet krajinou Normandie je v zimě zvláštní zážitek. Jejich „bocage“, které lze jen s velkou nadsázkou nazvat živým plotem, jsou opadané a průhledné. Krajina tak nabízí mnohem víc než někdy v létě. Také na mnoha místech probíhá dramatické obmýtí těchto živých stěn a otvírají se pohledy do sadů hořkých jablek, pro která jsem přijel. Zahradník je ale tvor všímavý a při průjezdu jednou vesničkou jsem spatřil hrůzně utrápenou douglasku. Jinak tu a tam borovice, ale, říkám si, kde cedry?

Levkoje a chejry

Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.

Bolševník

Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt. Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“.

Kompost

Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO2. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání.

Vydrží mi to?

Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno

Okruh

Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká, a jakkoli to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množstvím vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme.

Mezi ploty

Městský park je součástí našeho veřejného prostoru bezmála dvě stě let a minimálně od konce 19. století můžeme parky vnímat jako běžné. První zahrady ovšem otevřela veřejnosti šlechta a dobové popisy již tehdy nešetří poznámkami k chování veřejnosti, které někdy vedlo až k opětovnému uzavření či omezení vstupu. Znám je například příběh pražské Kanálky, která byla zčásti v místech dnešních Riegrových sadů. V některých zemích podnes převažují parky na noc zavírané a střežené.

Bez trávníku

Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.

Strojový park

Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky, jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše parky v rajskou zahradu? Ve hře není nic vážnějšího než změna behaviorálního modelu v městských parcích.

Novější články Starší články