Nedaleko hranic s Floridou, ještě ve státě Georgia, je městečko Woodbine. Zde šlechtil v osmdesátých letech Clarke M. Yancey v USA tolik oblíbené denivky. Tyto denní lilie zde dosáhly nezvyklé popularity a běžná oranžová denivka zplaňuje běžně po příkopech. V městečkách vidíte na zahrádkách barvy a odrůdy, které jsou u nás považovány dosud spíš za sbírkové. Často je tomu tak i u silnic, protože dobře snášejí například solení, ale i jinak se vyrovnávají s nepřízní stanoviště velmi statečně. Denivka se umí víceméně postarat sama o sebe, což je její výhoda.

Yancey v průběhu osmdesátých let dvacátého století vyšlechtil a přihlásil k registraci dobrých sedmdesát kultivarů, což u téhle kytky není tak výjimečné. Počet kultivarů na světě se pouze odhaduje a ta čísla občas sahají až ke sto tisícům. Je to prostě nepočitatelné. Není proto snadné v konkurenci obstát, a jelikož šlechtitelské úsilí začalo vařit ve významnější podobě již za druhé světové války, v osmdesátkách bylo na scéně již dost „plno“.

Pouze dvě jeho denivky byly v průběhu let oceněny. Jednou z nich je Delicately Yours, na tu se podívejte, protože má velmi tlumený levandulový ruměnec a úžasný zelený jícen. Právě zelenkavý jícen, myslím, proslavil jeho opus, kterým se zapsal do historie. Tou druhou je bezpochyby denivka Gentle Shepherd, která je patrně nejznámější či nejpěstovanější „bílou“ denivkou.

Ach ano, bílá denivka neexistuje. Já vím. Dokonale bílá je opravdu chimérou a nechť zůstane nedostižnou i nadále. Yancey ovšem přišel s jednou věcí, která ostatní napadala až o pár let později. Denivky mají různé barvy okvětních plátků, ale jen všehovšudy tři barvy jícnů. Zlatožlutý, žlutý a zelený. Zatímco teplé barvy sen o čistě bílé vždycky strhávají do krémů a slonovek, zelený jícen je mnohem zajímavější. Mezi lety 1980 a 1982 se objevil tento semenáč, údaje se liší, obvykle díky rozdílům v nalezení, registraci a uvedení na trh. Ty věci chvilku trvají. Svých ocenění se dočkal poměrně záhy, medailemi v letech 1984 a 1987. Bílých denivek rotovalo v tuto dobu v kultuře již několik a je tak trochu záhada, proč zrovna tahle prorazila.

Zlí jazykové tvrdí, že je tomu tak proto, anžto Holanďanům dobře přirůstá v jejich písku a na těžších zeminách prosperuje řada jiných soret daleko lépe. O tom, že jsou lepší bílé denivky s bělejším a větším květem či více květy, nepochybuji. Ale tenhle ctihodný pasáček se vepsal do historie. Bílé denivky, jakož i většina albínů, mají problémy s vitalitou. Prostě tolik nepřirůstají, a než se dočkáte pořádného trsu, chvíli to trvá. Proto takový důraz na přírůstek.

Pěstuji pasáčka řadu let a zkusil jsem i jiné bílé sorty. Jak jinak. Výhoda zelenkavého jícnu je nesporná, o tom žádná. Jedna sada okvětních plátků je širší, tudíž je květ trochu kulatější než u nejstarších diploidních kultivarů. Energie růstu a počet květů za sezonu mi přijdou na denivku vlastně spíš průměrné než slabé. Jinými slovy, na to, že je bílá, není na tom vůbec špatně. Důležité je koupit silnou rostlinu již na začátku a dobře ji zakořenit. Potom pravidelně kvete každý rok.

Možná se ptáte, jak se z oranžových a žlutých denivek stane takhle najednou bílá. Najde ji někdo v lese? Jako jiné albíny si s ní pohraje příroda a udělá „chybu“? Kdepak, to není ten případ. Tohle je opravdu pět dekád nekonečného hledání a posouvání hranice světlejších a světlejších tónů až k té bělosti. Proto jde o nedostižnou metu. A tak je to zřejmě dobře. Tentokrát neporučíme.