V horkém létě si často vzpomenu na horskou stanici Maymyo v Barmě, kam Britové za koloniálních časů prchali před hicem v nížinách. S celými rodinami, často až na půl roku. Vilové městečko je toho podnes důkazem. Koneckonců i my prcháme na chaty, do lesů, k rybníkům, do údolí a do hor. Někdo to snáší lépe, někdo hůře. Jiný vidí jenom moře.

Květiny to tak úplně ve verších nevidí. Nemohou utéct a musejí vedru čelit. Mnohé z nich jsou adaptovány na přežití suchých období a dokážou se s tím srovnat. Ovšem, takové sucho může přijít i v prosinci a odnesou to všechny stálezelené druhy. To nijak zvlášť nezáleží na teplotách. Když není voda, tak není. Ovšem v létě přichází sucho s pravidelností sobě vlastní a vlny veder jsou věrným doprovodem. Mají výrazně vyšší ničivost než sucho samotné. Za jediné odpoledne vám proudící rozpálený vzduch dokáže zahradu doslova sežehnout. Ano, i rostliny mohou mít úžeh.

Letos je k tomu pěkně zaděláno. Díky vlahému a všeobecně hezkému jaru řada rostlin rostla jako o závod a právě délka přírůstků či velikost listů je teď dohání ke kolapsu. Představme si listy jako jakýsi solární výměník, který buď rostlina uchladí svým oběhem, nebo ne. Čím je vzdálenost od kořenů delší, tím je výměna se zemí náročnější. Rostlině tedy vadne růstový vrchol jako první, pak listy a celé stonky. První ztráta je pouze buněčné napětí. Jako když vám někdo povypustí matraci nebo vytáhne stanový kolík. Rostlina utrpí šok, ale zalitím to obvykle zas vytáhne. V důsledku šoku obvykle přestane růst.

Horší je, že nastoupí pokročilé mechanismy vzdorování suchu. Na ně přichází také při vlnách veder. Shazování listí anebo tzv. úplná dormance, tedy zatažení. Rostlina vidí, že to „nahoře“ nemá smysl, a tak jde spát po dobu nepříznivého počasí. Běžně to dělají například srdcovky nebo zahradní máky, které to mají tak nějak za normální. Blízko k tomu mají kosatce a některé pivoňky spolu s většinou suchomilné flóry. Rostliny stepí a prérií jsou navíc připraveny na vzplanutí, a to jak od bouřky, tak i samovznícením. To pak začínají zcela znova a vcelku jim jde.

V souvislosti se změnou klimatu je riziko vln veder stále vyšší a ztrátu části listové plochy vidíme i u poměrně starých a věkovitých stromů, které by měly být dobře zásobené vodou. Voda nestačí. Právě lokální ohřátí na vysoké teploty rostlinám zvyklým na naše běžné klima dělá problémy. Tepelný ostrov měst, která maximálně odvodňujeme, začíná být pro rostliny „neudýchatelný“. Používejme tedy rostliny, které to udýchají, řeknete si. Důsledkový přístup. Bohužel většina z nich nesnáší naše zimy, a i kdyby, voláte-li po poušti, pak věřte, že přijde. A to nechcete.

Co je na té chatě, v údolích u řeky a na horách jinak? Vedle nadmořské výšky to může být i docela obyčejné mikroklima. Ve staré zahradě pod stromy bude hezky i uprostřed města. Vlny veder ovšem tyhle ostrůvky silně nahlodávají a plíživě mění jejich schopnost mikroklima vytvářet. Proto se tolik mluví nejen o zadržování vody, ale také o zahřívání materiálů.

Může naše zahrada přežít lépe? Samozřejmě, ale tahle práce začíná už na konci května. Pokud tehdy zahradu obejdeme a zaštípeme v létě kvetoucí keře a květiny, pak máme nyní daleko lepší pozici. Když nás situace donutí nyní ořezávat rostliny v květu, mnohé z nich si neužijeme, a pokud, tak v září. Před létem také můžeme hnojit hnojivy, která doposud byla považována toliko za podzimní. Dobré zásobení draslíkem pomůže rostlinám vzdorovat suchu. Žádný dusík, nebo jen málo. Malý dílek do skládačky.