Před léty mi Karel Schwarzenberg uštědřil lekci. Nešlo o politiku, ale o téma výsostně lesnicko-zahradnické. V rámci našeho předsednictví EU se mělo odehrát setkání ministrů zahraničí a ti měli společně vysadit „alej ministrů“. Chvilinku to vypadalo, že se celá akce odehraje ve Mcelích. Měl jsem tedy vybrat místo a celou věc připravit. Pochopitelně jsme se chtěli blýsknout, ačkoli „alej“ byla trochu nerudovský problém v malém parku. Připravili jsme tedy z německých školek vzrostlé duby, jaké u nás vůbec nebyly k dostání. Karel Schwarzenberg mi tehdy vzkázal hezky česky: „Kterej blbec tohle vymyslel, duby se přece nejlíp chytaj malý, a proto je dodáme z našich lesních školek.“ Nakonec z celé věci sešlo a ministři se sešli na Hluboké, ale jakési malé semínko tehdy přece jen zaselo myšlenku. Rok nato jsme totiž skutečně vysadili novou kostru parku z dubů sice menších, ale již vzrostlých. Velice pečlivě jsme se o ně starali podle plánu péče a také se snad kromě jednoho či dvou všechny ujaly. Jenže zůstaly takříkajíc „sedět“. Všechno bylo v pořádku, byly pěkně zelené, ukotvené, zalité a vůbec zaopatřené. Pouze se jim moc nechtělo a přirůstaly velice opatrně.

Všímal jsem si tehdy tisíců klíčících žaludů z historických místních drnáků, tedy dubů zimních, jak dobře se jim vede přímo pod stromy. Většina z nich časem přišla pryč pro tvrdou konkurenci mezi sebou. Největší štěstí mají ty, které sbalí veverka, nebo ještě lépe sojka a cestou do zimních skladů je nechtíc ztratí. Takové žaludy mají výrazně vyšší šanci na novou ubikaci, v které se časem prosadí. Žalud je totiž velice dobře vymyšlen a je do začátku vybaven zásobami. Jako první navíc klíčí nejdřív kořen, a má tak šanci uniknout jarním okusům. Takzvaný kůlový kořen je stvořen k tomu, aby zamířil co nejhlouběji. V prvních letech hlavně kvůli vodě, později prospívá ukotvení stromu. Pokud dojde z nějakého důvodu k jeho přerušení, je to pro vývoj stromu veliká rána a jeho vývoj to může zastavit, dokonce ho to může poznamenat navždy. Rozvětvení tohoto hlavního kořeně mimo jiné způsobí rozdělení určené energie a on vlastně nikdy nedosáhne tak hluboko, jak bylo plánováno. Samozřejmě to ještě neznamená, že to nezvládne. Když posléze nahoře u žaludu kolínko kořene praskne a vyloupne se z něj krátký výhon s rozetkou prvních listů, taky se nemusí dočkat léta. I ten, pokud ho něco uhryzne, dokáže obrazit. Původní zásoby žaludu při nepřízni osudu dokážou některé duby rozložit i na několik let a šetřit. Na druhou stranu pokud se první lístky skryjí mezi narůstajícím aprílovým bejlím a všechno dobře dopadne, může se stát, že mladý doubek ještě v létě sebere síly a vystřelí nad všechny ostatní patýrko přírůstku. Někdy ovšem takhle musí střádat síly několik let, nechat se zarůst šípkem či trnkou – a pak je z letitých zásob náhle přerůst. Odmění se jim za letitou ochranu zastíněním, což je stojí život.

V následujících letech jsme tedy několik doubků pečlivě přeškolkovali a začali je jako odrostky sázet s návštěvníky parku na cílové pozice. Výsledky nás příjemně překvapují, a přestože „školkařské“ doubky měly vlastně víc než desetiletý náskok, zdá se, že se blíží den zúčtování. Ano, nakonec rostou všechny, ale místní semenáčky mají velmi slušné tempo. Jsou i takové, které mají v deseti letech pěkných šest metrů a pravidelně přirůstají každý rok dvakrát. Nemohu si tedy nevzpomenout na jednoho lesníka, který sázel podle zkušeností, řemeslně a bez ohledu na čas, zcela opomíjeje okamžitý efekt.